U Nelsona Algrena je ta potíž, že vzhledem k jeho stylu, se lépe čte ve větším rozsahu, než je povídka. U jeho románů zpočátku trošku tápu, ovšem jen do té doby, než si zvyknu. Poté už jde o parádní četbu. Jelikož je Neónová divočina soubor povídek, tak se mi často stávalo, že jsem se do povídky konečně pořádně začetl, ovšem v tu dobu již povídka mířila ke konci. Algrenovy povídky navíc nejsou klasické příběhy s pointou, popřípadě s poučením, ale spíše výňatky ze života chicagského lokálního boxerského šampióna, barmana v šantánu, židovského hráče pokeru nebo pouličního zlodějíčka. Nejlepší povídky jsou však poslední dvě, které jsou z vojenského prostředí. Vůbec nejlepší je „Takhle to chodilo vždycky“. Ta je na Algrena dokonce i poučná a navíc mi otevřela další neprobádané obzory. I když nešlo o román, což je Algrenova silná stránka, tak jsem hodně spokojen. Neonová divočina rozhodně není ztrátou času!

Když jsem dočítal Dharmové tuláky, tak mi bylo moc líto, že příběh končí výstupem na horu. Moc jsem se totiž těšil na rozvinutí buddhistických myšlenek v tichu a prázdnu třítisícové hory. Když jsem pak darem dostal knihu Andělé zoufalství a v synopsi si přečetl, že by mohlo jít o volné pokračování Dharmových tuláků, nemohl jsem se dočkat! Začátek na hoře mě však nejprve zklamal a pak rozesmál. O buddhistických myšlenkách a meditacích téměř nepadlo slovo, ale zase jsem se dozvěděl, jak Jack Kerouac zahání nudu. Důmyslné hry s baseballovými kartami, smutek nad zavražděnou myší, propadání zoufalství a teorie o prázdnotě . . . No, byl jsem z toho na rozpacích. Po sestupu z hory se však opět rozvíjí parádní příběh úžasné generace umělců. Tím, že je kniha rozdělena do dvou částí, zjednodušeně řečeno do pozitivní a negativní, je v románu krásně vidět, jak Jacka postupně opouští vize svobody, volnosti, buddhismu a také víra ve svá díla. První půlka mě sice bavila víc, ale i v druhé jsem si hodně našel. I když mě druhá část z extáze uvrhla do temnot deprese. Román Andělé zoufalství není to, co jsem zrovna očekával, ale i tak jsem spokojen.

Nejsem zvyklý číst takové knihy a čekal jsem trošku něco jiného, ovšem souhrou osudu mi byl příběh hodně blízký. I když to mnohdy nebylo příjemné, tak jsem se v Králíkovi našel a kniha se tak četla vlastně sama. Svět, tak jak je postavený a jak už staletí funguje, je k zbláznění. Člověk si pomalu u každého rozhodnutí není jistý, protože se tato rozhodnutí dotýkají spousty jiných lidí a u každého vyvolá jiné pocity. Ke všemu se každý člověk hrozně moc miluje a chce se rozhodovat podle sebe. Dává to pak smysl? Kniha Králíku, utíkej! je přesně o tom. Mladý chlap balancuje mezi láskou k sobě a ke svým bližním. Někdy chce všechno a někdy nechce nic. Zároveň je nucen žít s někým, který je na tom podobně, ale cítí a vidí odlišně. Nebo také je nucen, ale zároveň není nucen. Musíte s někým žít pro situace, kdy s ním chcete být. Ovšem vy s ním také musíte žít, i když zrovna nechcete. Tyhle věci bohužel nejde dělat napůl. Když to nevydržíte, jste za to těžce trestáni. A to jak sami sebou, tak celým okolím. Na to jak je román lehce a srozumitelně psaný, je paradoxně dost hluboký. K hloubce však dospějete až když se přenesete přes bolestivou hranici vlastní sebereflexe. Králík mi pomohl, bůh žehnej Králíkovi.

Plechový bubínek jsem si chtěl hodně dlouho přečíst a tak jsem od něj hodně očekával. Mé očekávání se zcela nenaplnilo, ovšem ne v tom negativním smyslu. Nejslavnější román Guntera Grasse byl jiný než jsem čekal, ovšem stejně jde o vynikající dílo, u kterého jsem často tajil dech. Plechový bubínek je tak trochu Owen Meany Johna Irvinga, ovšem má v sobě také něco ze Sto roků samoty Gabriela Marqueze. Nevím, co přesně, asi tu alegorii a mysteričnost. Plechový bubínek je tak trochu Třicet let samoty v posledních letech Svobodného města Gdaňsk, ve válkou decimovaném Polsku a v prvních poválečných letech Německa. To vše pohledem cynika dobrovolně zavřeného do těla tříletého chlapce. Všechny hrůzy těch dob jsou popisovány jen tak mimochodem a člověku proto ani nedochází šílenost těch dob. Je to asi tak, že vám hoří dům, příuzní skáčou z oken, ovšem vy řešíte, jakou si dnes vezmete kravatu . . . Plechový bubínek je tak tochu i komedie lidských konvencí během různých dob. Člověk může být pořád stejný, ovšem dnes je vynášen do nebes a zítra je největší bastard a patří mu smrt. Tato kniha je v Evropě trošku zjevem, spíše by slušela Jižní Americe, ale právě proto je jedinečná a střední Evropa může být na Guntera Grasse právem hrdá.

Zkrátka dokonalost. Musel bych hodně přemýšlet, než bych si vzpomněl na knihu, která mě bavila víc. Válka s mloky mě po celou dobu čtení nutila se smát, vzdělávat se a přemýšlet a to vše ve skvělé formě a v nezbytném velmi širokém kontextu. První část s Van Tochem mě bavila díky této figurce. Balík s velkým srdcem projede krajiny celého světa, ale zůstává stejným dobromyslným balíkem, který si hýčká své tapa-boys. Naprosto odzbrojující je jeho nenapodobitelný slang. Druhá část byla nadprůměrná svou šíří záběru a objektivitou. A třetí část? Nádherně šponované napětí vyústěné neodvratitelným koncem. Válka s mloky mi hodně připomínala Marťanskou kroniku, ovšem Karel Čapek jde dál a hlouběji než Bradbury, což jsem si po přečtení Kroniky ani nedokázal představit. Karel Čapek navíc opět mísí žánry, avšak na rozdíl od Krakatitu nejde o to, že by se mu forma vymknula z ruky, ale o přesně připravenou a nastavenou koncepci, jež příběhu dodá nevídané autentičnosti. Čapek se navíc neupíná jen na povídku a klasický román, ale zapojuje novinové články, vědecké publikace a kdo byl řekl, jak krásný literární útvar může být i záznam se schůze valné hromady akciové společnosti. Dosti originální je i konec, kde Čapek i když hodně chce a ztrácí víru, tak se stejně nevzdává svých ideálů. Tím si ho sice vážím ještě víc, ale já bych román skončil předposlední kapitolou. Karel Čapek se Válkou s mloky jasně zařadil mezi světovou spisovatelskou smetánku a mezi takové autory jako George Orwell, Ray Bradbury a spol. Před přečtením se nemusíte bát, že jde o Čapka, vychutnejte si to!

Hodina anatomie se mi od Philipa Rotha četla asi nejlépe, ovšem po celou dobu mi paradoxně připadala z mnou dosud přečtených knih od tohoto spisovatele nejslabší. Román není tak hluboký jako Lidská skvrna, není tak vtipný jako Portnoyův komplex a ani tak faktograficky dokonalá jako Spiknutí proti Americe. Přesto si urdžuje standard jednoho z nejoceňovanějších postmoderních spiovatelů. Avšak častokrát jsem měl pocit, že by Hodina anatomie spíše slušela bibliografii Saula Bellowa než Philipa Rotha, ale to bude asi zvoleným tématem. Tvůrčí krize a snaha o změnu lidského údělu je totiž parketa právě Saula Bellowa. Fakt, že by se při čtení dal zaměnit autor je důkazem, že se Roth tohoto tématu zhostil opravdu skvěle, protože především Bellow je machr na popsání krize středního věku a krize spisovatelské. Hodina anatmie, i když se to zpočátku nezdá, je varováním pro všechny pisálky před spisovatelským řemeslem. Právě slovo "řemeslo" je hodně důležité, protože dle Rotha, odborníka na slovo vzatého, je spisovatelské povolání stejně namáhavé a zničující jako povolání tesaře, hostinského, metodika asistenčních služeb nebo lékaře. Právě o poslední zmíněné profesi se sám hrdina románu, tedy Philipovo alterego, přesvědčil. Každý to halt v profesním životě máme těžké a spisovatelé rozhodně nejsou výjimkou.

Třičtvrtě roku jsem musel čekat než si zase počtu Cormaca McCarthyho a konečně jsem se dočkal. Argo se konečně rozhoupalo a začíná vydávat ranná díla jednoho z mých čtyř nejoblíbenějších autorů. Vnější tma je neobvyklý Cormacův román. Obsahuje již klasické rysy jako absence úvozovek, žádné přímé řeči, drsný děj, negramotnost všech postav a tak dále, ovšem ve Vnější tmě se až nečekaně moc mluví. Hlavní hrdina sice za celý příběh řekne asi dvě stě slov, ovšem vzhledem k tomu, že jde o hrdinu McCarthyho románu, tak je Holme pěkně ukecaný "vejlupek". Cormac svým nenapodobitelným stylem, kterým čtenáře nutí do soustředění a pátrání o tom, kdo vlastně mluví či o kom je zrovna řeč, si i ve Vnější tmě získal pozornost a kniha se jako obvykle četla jedním dechem. Úžasné je, že Holme nemá žádnou dobrou vlastnost a hned zkraje udělá hodně zlý skutek, přesto s ním člověk sroste a necítí k němu zášť. V tom mi Vnější tma hodně připomíná jiný Cormacův román Dítě boží. Culla Holme je též dítě boží, stejně jako ta šílená banda zabijáků, která navíc na konci udělá to, co bych ani od Comrmaca nečekal. A to od něj již očekávám jen to nejhorší. Pokud brutalitu umíte krásně vykreslit a popsat, tak je krásná. V tom je Cormac mistr a nevím, jestli to ještě někdo jiný umí. Každý jiný by byl úchyl, ale Cormac je spisovatel. A to jeden z nejlepších spisovatelů jaké jsem kdy četl. Píše parádně a Vnější tma není výjimkou!

Když jsem v létě horkotěžko dočetl Herzoga, měl jsem z dalšího Belowa strach, ovšem synopse k Humboldtově daru mě tak nějak přesvědčila a dotlačila k přečtení. Už od prvních stránek jsem však věděl, že jsem udělal jen dobře. Počínaje první stránkou jsem začal číst odlehčený příběh, u kterého jsem se bavil. Kniha je především vtipná, ale tak nějak chytře vtipná. Není halt vtip jako vtip. Narozdíl od Herzoga není každá stránka obtěžkána tlustou intelektuální dekou, i když bez ní by to u Bellowa ani nešlo, ale je naopak odlehčena svěžím příběhem. Člověk s Citrinem tak nějak sroste a celý román čeká kam se zase posune. Místy až groteskní humor navíc knze dodává potřený šmrnc. Na dobrém pocitu z přečtení nic neubírá ani šťastný konec. Jedním z důvodů je hlavně to, že jsem až téměř do konce netušil, jak Bellow hodlá tu dlouhou pouť dokončit. Dalším důvodem je i fakt, že jsem tak nějak v dobrý konec doufal. Humboldtův dar je určitě Belowovo vrcholné dílo a není divu, že za něj Saul dostal Pullizerovu cenu, i když jí udělují "negramotní podovodníci" :).

Při čtení Absolone! Absolone! mi několikrát došlo, odkud snad všichni moji oblíbení autoři čerpali. Někdo čerpal styl vyprávění, někdo popisy postav a okolí, někdo zase zápletky. William Faulkner měl tu "smůlu", že byl nucen čerpat sám ze sebe. Na druhou stranu je to klasik, který styl vyprávění, který mě baví, nastartoval a ostatním nabídl k "přepracování" či doladění. Místo mého naprostého uznání, tak má uznání autorů jako Algren, Vonnegut či Steinbeck, což ho asi potěší víc. Faulkner v tomto díle otáčí na hlavu osud, když dle vyprávění je zřejmé, že to co můžeme považovat za osud, je vždy něčí zájem nebo kombinace zájmů, které už jsou tak nepřehledné a pro jedince tak nevystopovatelné, že je nazýváme spletitou cestou osudu. Přidanou hodnotou románu je navíc popis amerického jihu na konci devatenáctého a začátku dvacátého století, což je období, na které Američané nejsou moc hrdí a tak se o něm nikde moc nedozvíte. Neříkám, že mě román nějak dvakrát bavil a že se stane perlou mojí sbírky, ale rozhodně jsem rád, že jsem se o Absolone! Absolone! mohl obohatit.

Kniha Na východ od ráje je především o člověku a o lidech obecně. Je až překvapující, že ve všech románech mají své místo lidé, ale málokterý román o člověku opravdu je. Na východ od ráje by navíc mohl být průvodcem člověka životem. Pokud by lidé v našem světě měli vždy po ruce tuto knihu, tak to na světě vypadá úplně jinak. John Steinbeck k jednoduchému popisu lidského chování a konání potřeboval tři generace dvou rodin, spoustu "vedlejších" postav a více než šestset stran. Budu se zase opakovat, ale k správnému a objektivnímu popisu člověka bylo zapotřebí širších souvislostí. Ostatně k popisu čehokoli je potřeba co nejširších souvislostí, proto ten rozsah. Nadstavbou románu jsou jsou jednoznačně postavy. Skvěle střižené, důvěryhodné, komplikované a zkrátka krásné postavy. Především Cathy Ames! To je snad nejlepší románová postava v dějinách literatury. Její kapitoly jsem přímo hltal. V Na východ od ráje má naštěstí velký prostor i Lee - asi prototyp člověka jaký by měl opravdu být. Konci navíc nechybí skvělá pointa. Nemůžu jinak než Na východ od ráje zařadit na samotný vrchol knih, které jsem zatím přečetl!!!