Andělé zoufalství

Když jsem dočítal Dharmové tuláky, tak mi bylo moc líto, že příběh končí výstupem na horu. Moc jsem se totiž těšil na rozvinutí buddhistických myšlenek v tichu a prázdnu třítisícové hory. Když jsem pak darem dostal knihu Andělé zoufalství a v synopsi si přečetl, že by mohlo jít o volné pokračování Dharmových tuláků, nemohl jsem se dočkat! Začátek na hoře mě však nejprve zklamal a pak rozesmál. O buddhistických myšlenkách a meditacích téměř nepadlo slovo, ale zase jsem se dozvěděl, jak Jack Kerouac zahání nudu. Důmyslné hry s baseballovými kartami, smutek nad zavražděnou myší, propadání zoufalství a teorie o prázdnotě . . . No, byl jsem z toho na rozpacích. Po sestupu z hory se však opět rozvíjí parádní příběh úžasné generace umělců. Tím, že je kniha rozdělena do dvou částí, zjednodušeně řečeno do pozitivní a negativní, je v románu krásně vidět, jak Jacka postupně opouští vize svobody, volnosti, buddhismu a také víra ve svá díla. První půlka mě sice bavila víc, ale i v druhé jsem si hodně našel. I když mě druhá část z extáze uvrhla do temnot deprese. Román Andělé zoufalství není to, co jsem zrovna očekával, ale i tak jsem spokojen.