Nejen prasárny, ale i zajímavá kniha, kterou lze číst, chápat a užívat si v několika rovinách. Především jde o kritiku společnosti, která se nijak zvlášť v 21. století od 60. let nezměnila. Jde také o příběh člověka, který je vinen po celý svůj život. A to ať jde o to, že před večeří jí zakázané hranolky nebo později žije nespoutaným životem. Neustálým obviňováním a varováním se z veselého a hravého člověka stane troska, která si do konce života vyčítá, že někdy přešla na červenou! Další rovinou může být nenávist vůči svému domovu zapříčiněná tím, že se zkrátka narodíte do cizí kůže. Do společnosti, která vám nevyhovuje. Portnoyův komplex je zajímavá a povznášející kniha, u které však musíte nahlédnout pod linku nejrůznějších prasáren a úchylek. Philip Roth je otevřený inteligentní člověk, což dokazuje každým slovem!

Hm, tak tohle je absolutní špička. Marťanská kronika patří mezi hrstku knih, které beru jako civilizační vrchol. Jako román by kniha byla rovněž parádní, ovšem sázka na povídky je opravdu trefa. Povídky jsou pro čtenáře přitažlivější a číst "povídkový" román není tak jednoduché, zvlášť když na sebe časově či příběhově navazují! Neřekl bych, že by Marťanská kronika byla scifi, ale je to jeden z nejlepších antiutopických románů jaké jsem kdy četl! Je až neuvěřitelné, že je snad každá povídka jiná. Jakoby tém ěř každou psal jiný autor. Přes lehké úsměvné kusy se přelévate až k hororovým či všedním povídkám. Vše je navíc až nadpřirozeně namixováno a ani stránka nenudí.Kniha si mě absolutně získala a vřele ji doporučuji čtenářům všech žánrů!

Sice nemám moc kladný vztah k posmrtně vydaným knihám, ovšem tentokrát mluvíme o Kurtovi a jeho povídkách, takže jsem si to maximálně užil. V Kurtovi to zkrátka a jednoduše je. Povídky jsou opět pestré, zábavné, lidské a zajímavé. S Vítejte v pavilonu opic bych tuhle povídkovou knížku asi nesrovnával. Ve Vyletí práček totiž chybí šlágry jako Harrison Bergeron. Barnhouseův efekt a jim podobné, ovšem s Tabatěrkou z Bagomba se dá směle srovnávat a možná je i lepší. Nejlepší jsou rozhodně Konfido, Soukromý klub Eda Lubyho nebo Zkamenělí mravenci. Absolutní delikateska šéfkuchaře Kurta je rozhodně Zrcadlový sál! Jen víc vydaných povídek!!!

Jak může být něco tak jednoduché a zároveň tak zatraceně dobré? Na románu vlastně nic není: chlastačka, stop, stop, kafe za deset centů, palačinky za patnáct, vdolky, stop, chlastačka, vajíčka za dvacet centů . . . A mezi tím nikdy nevyřčené myšlenky schované v hlavě Dharmového tuláka. Zároveň však jde o takové myšlenky, které jsou pro člověka pokladem. Dharmoví tuláci sice není kniha přesně podle mého gusta, ale je zatraceně dobrá a jsem zatraceně rád, že jsem jí přečetl. Navíc jsem si při čtení uvědomil, jak dlouho jsem nebyl na žádné túře. Nejradši bych okamžitě vzal ruksak, rozinky, buráky a vyrazil na výlet!!!

Další Palahniukovská klasika. Kolikrát už jsem četl stejně strukturovaný příběh a kolikrát jsem se tak parádně bavil? Chuck až na výjimky píše vlastně pořád stejně, ale pokaždé zatraceně zábavně. Tentokrát zabrousil do světa čarodějnictví, prodeje realit, duchařství, zkázy moderního života, ekologie a ochrany přírody. Zase zajímavý mix, ne? Chuck se v Ukolébavce rozhodl pro "experiment", když jeho hlavní postava je vlastně normální chlápek. Chlapík není v žádné sektě, nemá žádnou úchylku, nezblázní se a nemá žádnou přehnanou závislost. Vlastně je to jenom vášnivý modelář, což ničemu neuškodí.Na druhou stranu si vše vynahradil na vedlejších postavách. Kromě Zalknutí a Deníku jde z mého pohledu o další vrchol nejlepšího současného spisovatele. Vím co říkám. Ukolébavkou jsem si Palahniukovo dílo téměř zkompletoval. Teď už by jenom ty lenoši z Odeonu mohli přeložit Rant a vydat Tell Alla! Tak šup šup. Počítám jedna, počítám dva . . . .

Tak tohle je varování pro všechny vykladatele historie, včetně všech zaprděných učitelů ze základní a střední školy. Pokud dějiny vykládáte v úzkých souvislostech a zjednodušeně, vyjde z toho jen patvar, z kterého si každý veme to, co potřebuje. A to je nebezpečné. Bohužel to v našem světě funguje pořád stejně a bohužel se zjednodušuje stále víc! Jako rak je povinná četba pro všechny co čtou noviny, koukají na televizi, ale i všechny ostatní. Pouhé potopení lodi z roku 1945 Grass uvedl do souvislostí, které obsahují události od třicátých let až do dneška. Jedině tímto způsobem mohl celou záležitost uvst na pravou míru. Člověk by měl vždy o různých událostech přemýšlet jako rak, dostávat se dopředu tím, že couvá do minulosti. Kniha ovšem obsahuje mnohem víc, obsahuje šechno a zároveň varuje! Proto nemůžu jinak než: Přečtěte to, ať si konečně můžeme popovídat a pak si porozumět!!!

Občas je zatraceně dobré přečíst si klasiku. Víc než děj mě na Fjodorovi baví jeho struktura příběhu a postav. Vždyť o co v románu jde? Pořád jenom nějaké pletichy, pomluvy a intriky, ovšem člověk těch téměř šestset stran přečte jako nic! Na románu je zarážející, jak je aktuální. Dobrota, rovnost, pravdomluvnost, upřímnost a čest? To se nenosilo v roce 1868, 1968 a nebude se nosit ani v roce 2068!!! Před Idiotem jsem četl Běsi a tak jsem tentokrát čekal něco víc. V Běsích se půl románu všechno spřádá a poté to vypukne. V Idiotovi se zase spřádá a chystá, ale nějak se nic nestane. To je asi jediné zklamání. . No nic, prostě jiný román.

Jedním slovem SKVĚLÉ! Dosud nejlepší kniha Johna Irvinga jakou jsem přečetl a to už mám za sebou Owena Meanyho. Garpa povyšuje nad všechny knihy skutečnost, že v něm není ani slovo navíc, s čímž má podle mě Irving trošku problém. Tentokrát bych "nevytrhl" ani jednu stránku. Román působí jako opravdový životopis nijak slavného, ale originálnío a zajímavého spisovatele. O spisovatele vlastně ani nemusí jít, je to skvělý příběh o člověku! Číst Garpa je jako číst vlastní život se všemi světlými i tmavými okamžiky. V knize jako vždy nechybí život, věrnost postav, parádní humor a spousta postřehů a myšlenek. Myšlenku, že "tolerantní člověk by se měl naučit tolerovat netolerantní lidi" si budu pamatovat do konce života. Děkuji Johne!

Skok do doby než jsem přečetl Neviditelné nestvůry. Přečetl jsem sedm knih od Chucka Palahniuka a krom Pygmeje jsem byl pokaždé vrcholně nadšen. Nejen, že mě vždycky chytil jazyk jakým je vyprávěn příběh, styl vyprávění i děj, ale pokaždé jsem se dozvěděl spoustu informací z různých zákoutí lidského vědění a oborů.
Skok do doby, kdy jsem přečetl Neviditelné nestvůry.
Kromě Pygmeje, na kterého se snažím zapomenout, jsou Neviditelné nestvůry asi nejslabší Palahniukovou knihou, ale zapomenout na ní nechci. Kniha se možná vyrovná lepším kusům, ale problém bude v prostředí, kde se děj odehrává, které mě moc nezajímá. Modeling, plastické operace, transsexualita atd. Kniha má všechno, na co jsem si u Palahniuka zvykl, ale něco tomu přeci jen chybí. Není to humor, není to jazyk, nejsou to postavy, nejsou to informace. Těžko říct. Každopádně si i Neviditelné nestvůry uchovaly slušnou kvalitu a navíc mě Chuck tahal až do konce za nos, což je pro mě novinka. Lehko předvídatelný, pro Chucka typický, konec se tentokrát halt nekonal. Takže alespoň nějaké překvapení, ne? A jentak mezi námi, autor anotace je debil a knihu nečetl. BLESK!

Mou sbírku knih Cormaca McCarthyho jsem zkompletoval přečtením Krvavého poledníku. I když jde o sedmou knihu v pořadí, tak mě Cormac stejně dokázal překvapit. Opět šlo o ty samé prašné cesty, ty samé keře, ty samé stromy, ale brutalita a surovost v Krvavém poledníku se nedá srovnat ani s Tahle země není pro starý a Dítě boží dohromady. Cormac asi nebude úplně normální, ovšem to z něj dělá jednoho z nejlepších a nejoriginálnějších současných spisovatelů. I když se člověk knihou brodí hektolitry kve, mrtvími dětmi a ukrutnou surovostí, stejně musí číst dál. Celý román jsem slupnul zase jako malinu, hnus nehnus! Celému románu navíc dává korunu úžasná postava Soudce Holdena. Soudce je přesně to, co dává skvělému románu ještě něco navíc. Zkrátka parádní čtení!!!