Zatím asi nejsilnější a nejvyváženější dílko, jaké jsem od Philipa Rotha četl. Základní stavebním kamenem je hlavní motiv, který byl aktuální na konci milénia, ovšem dnes je snad ještě aktuálnější! Je až vtipné, jak se lidé rozdělují. A´t už jde o "základní" barevné rozdělení až po další ještě nesmyslnější škatulkování. Když do toho zamýcháme ještě pořádnou porci bujícího pokrytectví, vznikne vynikající gulášek, který každý den dennodenně polykáme. Od Rotha by však bylo málo, pokud by rozvíjel jen jediný motiv. Jelikož jde navíc o vrcholné dílo, tak každý stojí za to a jiný spisovatel by z Lidské skvrny napsal románů pět. V zásadě jde o to, že člověk není zlý, ustrašený, panovačný nebo nesnášenlivý pro nic za nic. Vše má svůj důvod, ovšem ten objevíte až z širšího kontextu. I ta nejvíc záporná postava v románu je člověk a nakonec ve vás vůbec nevzbuzuje nenávist či odpor, ale soucit, ať udělal, co udělal. To je asi to, o čem Lidská skvrna je. Každý je jenom člověk a pokud člověka pořádně nepoznáte, tak ho nemůžete odsoudit. Nebo lépe řečeno, člověka nikdy nemůžete odsuzovat, stačí ho jen dobře poznat. Ministerstvo literatury varuje: Lidská skvrna oetvírá oči a pomáhá životu.

Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych přečetl něco od Karla Čapka a nelituji. Nejsem tedy zrovna nadšen nebo unešen, ale rozhodně nelituji. Možná jsem si vybral špatně, protože Krakatit je tak nějak nevyvážený a nejsem si jist, jestli ač talentovaný, ale teprve třicetiletý, Karel Čapek věděl, co chce vlastně napsat. Román začíná divoce, ale ihned se zklidní venkovskou selankou. V momentě, kdy se ojevil Carson a Carson, tak mě román chytil, protože lehce špionážní utopickou četbu jsem od Krakatitu čekal. Celá zápletka se pak víceméně hezky vyvíjí než se vše utne a začne se znovu rozplétat téměř až na konci. Do zajímavějšího konce přes revolucionářskou grotesku bohužel opět zvolní a ztratí nit. Nedovolím si Karla Čapka nějak víc kritizovat, ale přijde mi, že doslova parádní nápad utopil v lásce a citovém vývoji hlavního hrdiny. Na rozpínání skvělé myšlenky pak už nemá prostor. Přesto jsem rád, že jsem se k Čapkovi konečně dostal a rád si přečtu něco dalšího, ovšem zkusím už trošku pozdější a snad vyspělejší dílo. K tomuto rozhodnutí mě vede především styl jakým Čapek píše. To je opravdu něco nevýdaného a světlového. Do přečtení Krakatitu jsem si myslel, že bez spojek a částic nelze napsat kloudnou větu, ale Karel Čapek mě přesvědčil, že to jde a navíc jednoduše a zkrátka krásně! Jeho slovní zásoba a jazyk je navíc originální a nevyčerpatelná! Z tohoto pohledu je Krakatit naopak jedno z největších děl, jaká jsem přecetl!

Někde jsem četl, že Steinbekova poválečná díla nedosahují síly převálečných. Jestli je to pravda, tak Toulavého autobusu se to rozhodně netýká. Toulavý autous čtenáře veze možná jinými osudy a jinými společenskými sférami než předválečné romány, ale to má pořád psát o hospodářeké krizi? Blížícími padesátými léty našel jiná témata, které bylo potřeba řádně popsat a prozkoumat. V této knize jich zkrze doslova parádní charaktery probere hned několik a navíc jde o témata nadčasová, jak už je vlastně u Steinbecka zvykem. Je až neuvěřitelné, že Steibeck dokáže strhující příběh, skutečné odhalení všech postav a parádní zápletku vměstnat do dvanácti hodin. Na Toulavém autobusu je jasně poznat již autorova zkušená ruka. Nejprve nikam nepospíchá. Všechny postavy pomaloučku představí, navede je do autobusu a pak všechny rovnou hodí do nezvyklé krizové situace. Zní to snadně, ale chce to kumšt!

Řeknu Vám, že se to čte opravdu těžce. Dobrá novela nebo román, to je něco jiného. Člověka napíná děj, sleduje postavy a čeká na zvraty, ale Kniha snů? Nejdelší sny mají stránku či dvě a to se člověk sotva začte a už je zase v jiném šíleném světě Kerouacova mozku. A pak sny . . . Znáte to, většinou si pamatujete nesrozumitelně poskládané páté přes deváté a nic z toho. Navíc je to dlouhé, kniha obsahuje tak 600 snů! Asi určitě nebudete překvapeni, když vám prozradím, že Jack Kerouac je na tom úplně stejně jako vy. a zdá se mu vlastně to samé, co vám. Jen s tím rozdílem, že si Jack tu změť zapsal dřív než všechno zapomněl. Na druhou stranu je sen něco intimního a není jednoduché se o ně podělit, což Jack dělá. V jeho snech vidíte to, jaký byl, uděláte si představu o jeho mindrácích, slabostech, zavislostech, že téměř ve všech jeho snech je jeho matka, měl nevyrovnaný vztah se vým otcem, čehož lituje, neodpustil si, že se vykašlal na fotbal, měl panický strach o své kočky a až neuvěřitelně ho poznamenala éra brzdaře na dráze. Ani kniha snů neztrácí rukopis Jacka Kerouaca, jak ho znáte. Je to přímočaré, zbrklé a opravdové.

Kdyby Spolčení hlupců nenapsal J.K. Toole, ale John Steineck, vzniklo pravděpodobně něco hodně podobného Špacíru po divokejch končinách. Před přečtením knihy jsem měl docela velká očekávání, ovšem tento román nechal všechna očekávání daleko za sebou. Nelson Algren napsal velký román. Velký svou autentičností, svou pravdivostí, svým příběhem, stylem a hloukou. Během románu se chvíli smějete až se za břicho popadáte a chvíli se vyděšením bojíte číst dál a to všechno ve vzácné symbióze. Díky románům Johna Steinbecka už jsem se něco dozvěděl o Velké krizi, ovšem Algren mi poodkryl i další úhel pohledu. Úhel z New Orleans, tedy z prostředí bordelů, pasáků, žebráků nebo podvodníků a to je něco jiného než příběh rozčarovaných farmářů, kteří to ovšem také neměli jednoduché. Přidanou hodnotou románu je rozgodně hlavní postava románu. Nelson Algren dokázal, že hlavní hrdina nemusí být sympaťák, nemusí být chytrý ani předvídavý a podobně. Dove Linkhorn je přerostlé malé děcko se spoustou chyb, které vám nejdříve vadí, ale časem si Dovea zamilujete takového jaký je. Vysoký standard udržují i ostatní postavy, kterým Nelson dává hodně velký prostor. Špacír po divokejch končinách je zkrátka velký román se vším všudy!

Opravdu moc krásná povídková kniha. Teď ihned po přečtení si nejsem zcela jistý, ale pravděpodobně jsem asi přečetl nejlepší povídky za můj krátký čtenářský život. Nejde o to, že bych v jiné sbírce nenašel lepší povídku, ovšem jde o vyrovnanost a hlavně malý bonus, který mi došel až téměř na konci. Celá koncepce Nebeských pastvin a chytrá takřka neviditelná linka, která si to šine mezi všemi příběhy, mě v průběhu předposlední kapitoly až zaskočila. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to není jen hezké, ale i zatraceně chytré! Pokud bych měl vybrat ten nejhezčí a nejlepší příběh, tak mě nadchl jednoznačně ten o Tularecitovi, ovšem všechny jsou skvělé. U některých se mi sice zdálo, že postrádají pointu, ale tu bohatě nahrazuje pointa celé sbírky. V tom tkví právě ta genialita Nebeských pastvin. Nebeské pastviny jsem přečetl po Hroznech a hněvu a John Steinbeck se mi začíná vkrádat do svaté trojice (Vonnegut, Palahniuk, McCarthy), pokud mě další knihou ještě víc přesvědčí, asi trojici budu muset změnit na čtveřici.

Herzog mi zpočátku hodně připomínal Tichou dohodu od Elii Kazana, ovšem ke konci jsem měl pocit, že jde o americkou moderní verzi Idiota od Dostojevského. Dá se říct, že Herzog je takový mix těchto dvou knih. První polovinou protkanou dopisy jsem se těžce prokousával, protože to na mě bohužel bylo trošku moc. Saul Bellow je nesporně hodně inteligentní člověk, ovšem někdy až moc. Kdybych si před přečtením Herzoga pročetl všechny spisy Hegela, Feuda a dalších dvaceti filosofů a dokázal tyto spisy chápat nebo si na ně dokonce udělal vlastní názor, asi by mě tento román bavil o hodně víc. Takhle jsem někdy ani nevěděl o čem je řeč, což mě trošku mrzí. Druhá půlka už je více dějová a přímočařejší, což samozřejmě přidalo na čtivosti. Herzog je myslící člověk v nemyslícím světě a tak mi časem začal být hodně blízký, protože si tak mnohokrát sám připadám. Právě v charakteru Mosese Herzoga vidím velkou podobnost s knížetem Myškynem. Též je čestný a řídí se především city a pudy. Tyto vlastnosti jsou mu ovšem na škodu, stejně jako Myškynovi o sto let dříve. Svět se snad nikdy nezmění, že? I když byl Herzog pro mě mnohdy utrpením, jsem rád, že jsem ho přečetl. moc dobře pane Bellow!

Kurt Vonnegut (bohužel už) měl vždy co říct a je úplně jedno jestli své myšlenky vysílal formou románů či prostřednictvím proslovů, esejů, článků a úvah, ze kterých tu a tam seskládal soubor. Osudy horší než smrt nebyly tak nevyhnutelné jako Muž bez vlasti, proto nejsou tak přímé a úderné, ovšem z mého pohledu jde o daleko hodnotnější soubor než Květná neděle. Osudy horší než smrt jsou celistvější a tím pádem plynulejší a lépe čtivé. Dá se říci, že s Kurtem souhlasím téměř ve všech postojích a názorech, tak aby ne, je to jeden z mých nejlepších přátel. A abych mého kamaráda trošku potěšil, tak musím poznamenat, že v době vydání této knihy mi bylo sedm let. Když jsem se narodil, tak Kurtovi bylo šedesát dva let a když nás opustil, tak mi bylo třiadvacet. Tak to je asi tak vše 

Můj první Steinbeck a musím uznat, že číst jeho knihy asi opravdu stojí za to! Člověku chvilku trvá, než si na styl jeho psaní zvykne, ale časem přímo vyžaduje střídání "vysvětlujících" kapitol s "příběhovými". Kromě ukrutně poutavého příběhu je v knize spousta důležitých myšlenek a otázek, které by si měl asi položit každý. Poutavým vyprávěním mi vlastně došlo, jak vznikají revoluce nebo nové ideologické směry a jak to vlastně ve světě funguje nebo jak se jednoduše rozdělují chudí a bohatí až do úplně jiných světů. Naše doba pomalu směřuje do fáze, v jaké se odehrává román. Proto doporučuji Hrozny hněvu jako povinnou četbu. Kniha může za pár sloužit jako příručka k tomu, jak přežít bídu.

Uběhly téměř dva roky od té doby, co jsem naposledy četl Lasislava Fukse. Ani nevím, proč jsem to tak dloho odkládal a při čtení první poloviny Obrazu Martina Blaskowitze jsem nechápal ještě víc! Zprvu se totiž zdá námět i forma vyprávění jako jeden z nejlepších románových nápadů, jaké jsem měl tu čest číst. V druhé polovině však knížka ztrácí. Možná je to natahováním pointy nebo blížícím se "růžovoknihovnickým koncem", těžko říci. Ze stránek však jde každopádně poznat Fuks, jako ho znám. Tedy jako jednoho z nejlepších českých autorů, který se může měřit s špičkou světové literatury. Obraz Martina Blaskowitze nepostrádá chytrost a humor Spalovače mrtvol ani tajemno Variace na temnou strunu. I když mě kniha naplno neupoutala po celou dobu, tak musím uznat, že jde rozhodně o kvalitní kousek, který mi místy hodně připomná Guntera Grasse. Nemůžu tedy jinak než hodnotit hodně vysoko!