V Muži bez vlasti je látka tak na dalších 20 románů. Kurt Vonnegut však už ve dvaaosmdesáti letech neměl čas a tak všechny náležitosti, které ještě chtěl sdělit lidem než bude muset odejít, vtísnil do jediného souboru svých úvah.

Z mého pohledu by měla být povinnost, před získáním občanského průkazu, přečíst Muže bez vlasti.
Dělám si srandu.
Hned si to přečtu znova.
To myslím vážně.

Mám pro antiutopické romány slabost. Tento román mi hodně připomíná 1984, ovšem je ještě děsivější svým pasifismem. Radši bych pro srovnání použil vynikající postřeh Neila Postmana: "Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem. Jak Huxley poznamenal v Brave New World Revisited, zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení. Huxley dodává, že v 1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší. Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme."

Další pecka od Kurta Vonneguta. Napsal on někdy nějakou špatnou knížku? Tentokrát jde však o neuvěřitelně povedený počin, který určitě pobaví, rozkryje všelicos a navíc jako bonus naučí něco málo o abstraktním expresionismu. Myslím, že Arméni ji musí mít na školách jako povinnou četbu :D.

Docela povedené, ale od Selbyho jsem čekal víc . . . Nadchla mě vlastně jen povídka Kabát a trošku také Aspoň trochu úcty. Tím nechci říct, že ostatní jsou špatné, ale prostě jsem čekal trošku propracovanější věci.

Když zkřížíte Orwellův 1984 a Tevisů Zpěv drozda, vyjde Vám z toho Mechanické piano. Takovéto knihy mám moc rád a navíc tato je napsána jedním z nejlepších spisovatelů všech dob. I když Mechanické piano je asi jediný Vonnegutův román, u kterého bych nepoznal, že je od něj . . .

Lišák Chuck vždycky vymyslí něco originálního. Absolutně skvěle zpracovaný román z neuvěřitelného prostředí čekárny před tím, než herce volají na bizarní scénu. Pravidelné a skvěle sestavené střídaní hlavních postav čtenáře přímo ukove ke stránkám. Miliony zajímavých informací, ostatně jako vždycky, a skvělý děj, dělají z této knihy jedno z nejlepších Palahniukových děl! Náhled všech postav jednoho na druhého mi hodně připmínají Milana Kunderu, i když ve zvrácené podobě. Varování: Jen pro cyniky! :D

Jedna z nejzvláštnějších věcí, jakou jsem kdy četl. Časové roviny i roviny postav se prolínají, což mám rád. Příběh ujde a baví mě i ta místní nářečí. Jenom mě to moc nechytlo a proto tak nízké hodnocení.

Tak knížka neurazí, ale že by mě to nějak chytlo to se říct nedá. Prostě pohádka :)

Hned jak vyšla, běžel jsem pro ní! Ale čekal jsem víc, víc všeho. Češtinářsky samozřejmě excelentní, ale příběhově mě to absolutně nechytlo. Navíc téměř bez pointy . . .

Jaj, humoristický román byl humoristický tak do poloviny. Poté však přešel v jakousi detektivku, pak thriller a na závěr konec jaký bych absolutně nikdy nečekal. Avšak je to pravdivé a asi bych se příliš nemýlil, kdybych řekl, že podobná situace už se v LA či někde jinde stala . . .