Opravdu fascinující! Především prvních a posledních 200 stran, prostředek nebo některé nudnější části bych možná i vynechal. Irving na můj vkus až moc lpí na detailech a to detailech až moc detailních :). Na Irvingově stylu psaní je jasně vidět, že se učil u božského Kurta - styl vyprávění, důraz na přesná data a rodinné vazby, semtam i ten vtípek. Hodně mě přakvapil rafinovaný konec včetně vynikající pointy té basketbalové akce! Z počátku jsem si myslel, že Owen Meany může být každý, ale kdepak! Owen Meany je zázrak, opravdový Vykupitel - Kníže pokoje!

Slobodan Novak mi hodně připomíná Ludvíka Vaculíka. Stejně jako Vaculík, tak I Novak mě nijak nenadchnul. Jediné, co mě udrželo při čtení byl autorův barvitý slovník - některá slovní spojenív knize jsou skvostná a nevídaná. Slobodan je nepochybně inteligentní a bystrý spisovatel, ale bohužel nejde o můj šálek kávy . . .

Omylem jsem přečetl Hranici dřív než Všichni krásní koně, ale pevně doufám, že to nebude tak velký problém. Na první díl trilogie se totiž po přečtení Hranice stoprocentně chystám! Už jsem přečetl tři McCarthyho knihy, ale žádná nebyla tak výpravná jako Hranice! Z knihy také sálá dosud nebývalá moundrost. Postavy, které Billy na cestách potkává příěhu dodávají tolik potřebné poselství moudrosti a nutného zamyšlení. Indián, který mluví o světe v srdcích lidí, Kněz o nemožnosti býti ateistou nebo slepec o zlu a spravedlnosti - to je prostě síla a člověka tyto úvahy rozhodně duševně obohatí! Nemůžu jinak, než Hranici ohodnotit jako nejlepší knihu, kterou jsem od Cromaca přečetl!

Sonda do nitra každého z nás, nebo spíše každého z nás, který má v hlavě mozek. Asi hodně lidí, tak i mě, napadlo udělat to samé, pro co se rozhodl hlavní hrdina. Ale já na to zatím nemám. Jsem moc rád, že se takové knihy píšou a byl bych rád, kdyby je lidi více četli. Culicchia mě rozhodně překvapil, jde svým způsobem o italského Chucka Pahlaniuka :).

Dá se říci, že můj názor na pokračování Příběhů nečekaných konců zachránily poslední tři povídky, které mě velice bavily. Především Pan Batibol. Ovšem Roald Dahl jako "povídkář" mě opět tak trošku zklamal. Miluju jeho delší díla (Hon na Lišku a Strýček Oswald), ale povídky mě prostě nebaví. Nevím čím to je, možná je to ve mě, ale nemůžu dát lepší hodnocení než dávám. Zrovna u Roalda Dahla, kterého si velice vážím, mě to moc moc mrzí.

Můj názor se zcela liší. Úvodní část je velice zajímavá, poutavá, nadupaná informacemi ze světa zvířat a informacemi, které působí jako příprava pro střední část. Ta je absolutně dokonalá a neskutečně čtivá, tu jsem dal jedním dechem. Konec mi vyrazil dech. Pokud bych si ze dvou příběhů měl vybrat já, a to pro čtení románu, vybral bych si tu, kterou vyprávěl Pí. Ten masakr v druhém příběhu bych asi nedočetl. No vida! A vlastně jse o jeden a tentýž příběh. Konec dává dokonalou pointou příběhu na chytrosti a podtrhuje um a genialitu autora. Z románu Pí a jeho život jsem vrcholně nadšen! Budu o něm asi ještě dlouho přemýšlet . . .

Kurt Vonnegut je jedním z mojich nejlepších přátel, ale Květná neděle je tak moc vonnegutovská až hanba. Některé pasáže knihy otráví i takové fajnšmekry jako jsem já a tak si dokážu představit co to dokáže udělat se čtenáři, kteří s vonnegutem začínají :). Květnou neděli tak beru jen jako doplněk mé vonnegutovské sbírky, a že jsem ho zase o trošku víc poznal.

Ústřední myšlenka v knize mě zajímala dlouhou dobu. Jsem tedy strašně rád, že jsem se konečně dostal k románu, ve kterém jsou tyto myšlenky brilantně sepsány a seskládány, a je v nich nabídnuto i docela zdařilé a pochopitelné vysvětlení. Kdo je vlastně blázen? Kdo je normální? Je větší blázen ten, kdo pět dní v týdnu chodí do práce, která ho nebaví, nebo ten, kdo se na to vykašle a hledá štěstí jinde? Musím poděkovat Paolu Coelhovi, že se s takovou chutí a vtipem věnoval tomuto tématu, a ještě román vyšperkoval krásným příběhem!

Božský Nick Cave opět přesvědčivě! Je ten člověk bůh? Nebo je ďábel? A je v tom vůbec rozdíl? Zajda Munro se každopádně četl sám a jedním dechem. Možná nebyl tolik nabytý jinotaji a fantazií jako hodně náročná Oslice, ovšem tím získal na neskutečné čtivosti. Příběh chlípného Cesťáka a jeho (pravděpodobně) autistického synka mě nadchnul, pobavil a šíleně dojal. Zkrátka nádhera!

Skvělé! Skvělé! Skvělé! Dlouho jsem četl, dlouho čekal na takový román a konečně jsem se dočkal. Celý román je postavený na přemýšlení a myšlenkách obyčejného člověka v neobyčejných situacích. Každá myšlenka, dobrá i špatná, každý nápad,veškeré myšlenkové pochody, prostě všechno je zaznamenáno. Je to věrné a opravdové. Pan Marías je neuvěřitelně inteligentní člověk, což jasně potvrdil tímto literárním skvostem! Nezbývá než smeknout a poděkovat za výtěčné přečtení, čte se to samo!!!