Jelikož jsem si v antikvariátu pořídil dvouvydání románů Na Plechárně a Sladký čtvrtek, tak jsem to zmlasknul najednou a abych pravdu řekl, dost se mi oba příběhy prolínají a hodně těžko je od sebe rozlišuji. Přesto musím říci, že až na několik výhrad se mi volné pokračování líbilo o chloupek víc. Kritická sebereflexe na začátku Sladkého čtvrtka mi mluvila z duše a těšil jsem se, že se John vyhne drobnostem, které mi v Plechárně vadili. A dočkal jsem se. Sladký čtvrtek je celistvější a ani slovo tam není napsáno navíc. Příběhy „bokem“ jsou přesně dle Mackova přání označeny a navíc patří k vrcholům knihy. V tomto směru je nejlepší Roková válka, ta mě opravdu rozesmála a navíc i potěšila svým podtextem. Dvě hřiště nebo dvě země, vždyť je to jedno, že? Ve Sladkém čtvrtku mě potěšily i nové postavy. Především Suzy, od které jsem čekal trošku něco jiného a jsem rád, že jsem se zklamal, a Fauna, tedy tak trošku zajímavější bordelmamá než ta předešlá. Naopak mi v románu hodně chyběl Li Čong, jenž byl Na Plechárně suverénně nejlepší. Když už jsem u těch výtek, tak musím zmínit někdy až šeredný sklon k červené knihovně. Steinbeck má pro podobné citové výlevy slabost, ovšem například v Na východ od ráje to nebylo tak škodlivé. Přesto musím říci, že romantika k Sladkému čtvrtku tak nějak patří a vypuštěním lásky by příběh tak nějak ztratil koncept, protože celý román spěje jedním rázným směrem. Abych jen nehanil, tak musím ocenit konec, který narozdíl od Na Plechárně nevyšel do prázdna, ale naopak, citlivě celý příběh uzavře, tak jak to má být.

Johna Steinbecka mám radši zadumaného a lehce vážného, což předvedl v excelentních kouscích Na východ od ráje a především v Hroznech hněvu. Z odlehčenějších kousků mě nadchly Nebeské pastviny. Přesto musím uznat, že i humoristické knihy Johna Steinbecka rozhodně stojí za to. Poté, co jsem přečetl leností a hravostí prodchnutou Pláň Tortilla, jsem zkrátka musel sáhnout po Na Plechárně a rozhodně jsem se v Johnovi opět nezklamal. Tento román mi chvíli nahrazoval to, co mi chybělo u Pláně Tortilla, a to širší souvislosti událostí s větším počtem postav. Na Plechárně zpočátku do příběhů zapřahává spoustu lidí, ovšem časem se děj tak nějak zastaví okolo Mackových mládenců a vlastně tak nějak kopíruje Pláň Tortilla. Příběhy ostatních jsou navíc čím dál častěji jakoby odtržené a tím vlastně nedůležité. Tím ovšem nechci říct, že jsem se nebavil. Například část, kdy Mackovi hoši šli nachytat žáby a poté Doktorovi vystrojili mejdan, mě doslova rozchechtala a nemohl jsem přestat číst, i když už jsem musel do práce. Kniha by také mohla být delší, jelikož se dost nápadů nedořešilo a nebo nadějné nitky zbytečně vyšly do prázdna. Škoda. Ale i tak si myslím, že nemusím dlouho vysvětlovat, proč si musím Sladký Čtvrtek úplně nevyhnutelně přečíst, navíc, když má vydání Na Plechárně a Sladkým Čtvrtkem dohormady.

Ve sbírce povídkového mága je přes sedmdesát povídek zařazených do různých kategorií. Hodnotit tak celou sbírku nebo vybrat jednu povídku je opravdu obtížné. Část nazvaná „děs a hrůza“ mi hodně připomíná Příběhy nečekaných konců od Roalda Dahla, přičemž Ray Bradbury neproklamuje úžasné konce povídek, avšak jsou daleko nečekanější než více méně očekávané konce povídek Roalda Dahla. Na povídkách mě bavilo, že byly děsivé, ovšem tak trochu vnitřně. Hlavní postavy v nich nemají strach z nesmyslů jako vlkodlak, smrt nebo nemoc, ale z vnitřních pocitů a napětí. V hlavě mi z této části utkvělo několik děl, ovšem jednoznačně nejlepší je „Hoši! Pěstujte i vy obří houby doma ve sklepě!“.

Část „Kouzla a fantazie“ mě asi bavila nejméně, ale „Kus dřeva“, „Téměř konec světa“ a především „Prázdniny“ musí objektivně a jednoznačně patřit k vrcholům žánru.

Z mého pohledu nejzdařilejší část jsou Bradburyho sci-fi povídky v sekci „Budoucí světy“. Před slovem sci-fi jsem jméno autora uvedl schválně a to proto, že jde o naprosto originální žánr, který se ostatnímu sci-fi na hony vzdaluje. Když Ray píše o tom, že na Venuši prší, tak je zbytečné vysvětlovat proč nebo jak. Stejné je to o životě na Marsu nebo o technickém fungování robotů či marionet. Ray si s takovými detaily neláme hlavu, ale o to víc se soustředí na příběh a na místy až fantastickou pointu. Všechny povídky v této části jsou perfektní a je těžké vybrat nejlepší, ale „Město“, „Burácení hromu“ (mimochodem povídka byla inspirací pro film Butterfly effect) a „Psanci“ jsou nejlepší povídky z celé sbírky.

Po scifi povídkách se v částech „Mexičané“, „Američané“ a „Irové“ vrátíte zpět na zem, ovšem ne nijak nízko, to by přeci nebyl Ray, aby povídka vyzněla nějak všedně. Z Mexičanů bych jako výjimečně zdařilou povídku vybral jednoznačně „Báječný zmrzlinový oblek“, z Američanů jednoznačně „Slavný zápas černých s bílými“, „Tyrannosaurus rex“ a především „A skála zvolala“ a z žebrácké odysei „Irové“ asi jen „McGillaheeovic škvrně“.

Část „Podivíni“ se mi podobně jako „Budoucí světy“ líbila kompletně. Na závěr redaktor velmi vkusně zařadil ještě chuťovku „Léto s Picassem“, což je též jedna z nejlepších povídek ve sbírce.

Už jsem přečetl několik povídkových sbírek a těžko vybrat nejlepší, ale Kaleidoskop patří jasně k nejvyrovnanějším, když hravě konkuruje takovým skvostům jako Vítejte v Pavilónu opic nebo Neónová divočina. Téměř sedmisetstránkovou sbírku jsem četl hodně dlouho, ale rozhodně stála za to!

Každá další kniha Chucka Palahniuka si stále drží kvalitu, ovšem mám pocit, že je čím dál tím míň napsaná pro mě či pro mou generaci. Prokletí již téměř vůbec nelze srovnávat s Klubem rváčů, Deníkem či Zalknutím. To jsou totiž romány pro chuckovu generaci, kterým jsem měl to štěstí porozumět a oblíbit si je. Každou další knihou od těchto klasik však Chuck posouvá cíl na mladší a mladší čtenářstvo. Původně jsem si myslel, že jde o nízký mrzký účel a honbu za popularitou, ale asi to bude spíš tím, že Palahniuk chce mít vliv na stále mladší generaci a rozšířit obzor lidem, kteří to opravdu potřebují. Jeden z nejlepších současných autorů nechce
učit ty, kteří to nepotřebují, tedy třicátníky či čtyřicátníky, ale ty, kteří o jeho tématech nemají ani páru. Chuck chce mladým lidem sundat klapky z očí dřív než jim je televize a další média přidělají natrvalo. To mě sice těší, ovšem já osobně přicházím o jednoho z mých nejoblíbenějších autorů. Přes všechno, co jsem již uvedl však musím přiznat, že i tak jsem se u Prokletí stejně dobře bavil. Chuck si vzal tentokrát na paškál bohaté pseudoekology a jejich povýšené a vypočítavé chování, když odkrývá smysl adopce dětí z Třetího světa a jejich další osudy po mediální propagaci, plýtvání moderních ekologů na úkor jejich čistého mediálního obrazu, pokrytectví dospělých či strach z Božího trestu a Pekla. Palahniuk bude psát vždycky dobře a Prokletí je dobrá kniha, ale řekl bych, že člověk okolo dvaceti let knihu ocení víc než já. Na jednu stranu je to škoda, ale na druhou stranu jsem rád, že si k Chuckovi takhle může najít cestu více lidí. Je dobře, že populární moderní autor cítí odpovědnost za mladé generace a chce jim pomoci udělat si nadhled nad vším tím nesmyslem, který ji obklopuje. Nastupující generace to budou mít stále těžší, ale na pomoc mají jednoho z nejzábavnějších autorů všech dob.

Když do jakékoli knihy vkládáte velká očekávání, tak si často zaděláváte na menší či větší zklamání. Jen minimum knih očekávání splní nebo ho dokonce překoná. Hlava XXII patří mezi hrstku knih, která má velká očekávání doslova převálcovala. Od tohoto románu jsem očekával chytrou parodii na Druhou světovou válku a armádu obecně, ovšem místo toho jsem si přečetl neuvěřitelně chytrou knihu o fungování poválečné Ameriky a o fungování dnešního Světa. Vždyť, kdo nezažil nebo se nedozvěděl o alespoň jedné vtipné epizodě z Hlavy XXII aplikované do dnešního každodenního života? V dnešní době též o všem rozhodují chytráčci a chodící kalkulačky typu Mila, díky nim se na vrchol společenského žebříčku dostávají tupci a plebejci jako Scheisskopf, Korn, Peckem nebo Dreedle a na celé věci se přiživují jen přihlouplé krysy typu Whitcomba. Ostatní lidé buď jen přihlížejí nebo si v častějších případech opravdovou strukturu Světa a života ani nepřipouštějí. Najdou se výjimky jako Yossarian, tedy v případě Hlavy XXII člověk mezi vojáky a v dnešní době řekněme člověk mezi „lidmi“. Postava Yossariana je zároveň přidanou hodnotou románu a to nejen proto, že mám díky Modrovousovi od Kurta Vonneguta a Kterak si stvořit ženu od Williama Saroyana pro Arménce tak trochu slabost. Kniha by člověku asi dala stejně, kdyby šlo o brečení nad stavem války či armády, ale daleko lépe se čte, když se od prvního odstavce v jednom kuse smějete. Uznávám, že nejde o humor pro každého. Pochopení humoru i smyslu knihy si žádá určitou dávku inteligence a především cynismu, jinak čtenáři asi moc nedá. Celá koncepce románu též stojí za to a dává mu punc geniálního díla. Roztržení několika dějových linií a rozdělení kapitol dle postav mě neustále drželo ve střehu a stále jsem si doplňoval mozaiku příběhu. Často jsem se dozvídal informace, které perfektně doplnili již dříve zmíněnou situaci, ovšem předtím už jsem byl s popisem spokojen a další doplnění jsem ani nežádal. Přesto Josef Heller díky své precisnosti tyto informace chytře rozmístil a čtenáři je doslova vnutil. Celkový skvělý pocit z koncepčního a dokonalého díla tak získáte až na samém konci.

Zkrátka chuťovčička! Aniž bych to věděl, tak jsem knihu střihu Pláň Tortilla přesně teď potřeboval! Poslední dobou jsem četl hodně komplikované a přemýšlivé věci, což si občas vyžádá nějaké oddechové proložení. Od Johna Steibecka jsem to však nečekal. Jeho knihy jsem si oblíbil spíš pro vztah k přírodě jeho postav, moudrosti, chytrosti a někdy i díky realističnosti a dobové skutečnosti. Pláň Tortilla mi tak ke knihám, které jsem od něj četl moc nepasuje. Mezi jeho stěžejní díla řadím jednoznačně Hrozny hněvu a Na východ od ráje, což jsou sice místy více či méně vtipné romány, ale na humoru nejsou v žádném případě postaveny. To zase Pláň Tortilla ano! Když se nad tím zamyslím, tak díky charakteru a celodenním režimu hlavních postav se tato kniha a na ničem jiném ani založit nedala. Během čtení zážitků Dannyho a jeho věčně opilých, veselých a v jádru předobrých přátel jsem se bavil opravdu dobře, ani nevím kdy mě naposledy kniha donutila tak často k smíchu. Konec je sice smutnější, ovšem to tak nějak patří k životu. Tak jak všichni přátelé žili se žít věčně nedá a člověk jednou musí dospět. Je jedno jestli ve dvaceti nebo čtyřiceti. Přesto jejich způsob života je odzbrojující. Nechat se zbudit poledním sluncem, pokecat na verandě s kamarády, odpoledne někoho přechytračit a získat víno, sem tam se někam mrknout a večer zase zasednout s přáteli, no to je paráda, ne? Pláň Tortilla je přesně ta kniha, kterou vytáhnete u vody k zapálené cigaretě a plné sklenici vína. Nemusíte nijak zvlášť přemýšlet a jen se necháváte unášet dokonalými příběhy, které navíc píše jeden z nejlepších spisovatelů dvacátého století.

Každá přečtená kniha vám něco dá do života, některá víc některá méně. Ovšem Zen a umění údržby motocyklu je přímo průvodce životem. Nedošlo mi to hned, ale od první stránky jsem tušil, že čtu něco výjimečného. V knize se od samého začátku perfektně střídá náhled Faidra, vypravěče a reality. Krásně se tedy střídá mnohdy až tajemná minulost, filosofické úvahy a jakési netradiční cestovní záznamy. Postupem času člověku stále jasněji dochází, že všechny tři roviny jednoznačně zapadají dohromady a jedna nemůže existovat bez druhé. Kdyby v knize jedna z rovin chyběla, tak by vlastně vůbec nedávala smysl. Pirsig vám jako bonus naprosto vnutí zájem o filosofii. Už jsem četl několik knih, které se potácí okolo filosofických myšlenek, především Saula Bellowa, ovšem jen Pirsig ve mě vzbudil opravdový zájem. Jde asi o to, že ten zájem vzbudit chtěl. Dá se říci, že Bellow se jen opájí svojí inteligencí a dál se o filosofii odmítá bavit, ale Pirsig ji ve vás probouzí a rád se s vámi dělí o své poznatky, které vám parádně vysvětlí. Pokud něčemu nerozumíte, tak vám vše rád zopakuje a dokonce vás i popostrčí. Abych se vrátil k myšlence, že Zen a umění údržby motocyklu je průvodce životem, tak je třeba zmínit, že postupem času pochopíte, že celá kniha není jen o abstraktní filosofii a praktickém chodu motocyklu. Stačí jen, když pokaždé v textu zmíněné slovo „motocykl“ nahradíte jinými slovy, třeba „vztah“ nebo „život“. Vše najednou začne dávat hlubší smysl. Už jen tím je kniha geniální a panu Pirsigovi moc děkuji. Knihu jsem přečetl sice pozdě, ale přece. Ode dneška půjde vše snáz, jelikož se budu snažit mít vždy dokonale seřízený a vyladěný „motocykl“.

Philipa Rotha mám jako spisovatele hodně rád. Je tak trochu prasák schovaný za vysokoškolským diplomem a nonšalantním psaním. Umírající zvíře je z mého pohledu důkaz, že i tak vynikající autor může napsat takřka prázdný román. Philip děj románu tak nějak nakousl, ovšem vůbec nešel do hloubky, jako by se mu nechtělo. Rozhodně nechci srážet strach z nevěry, postupující stáří nebo rakovinu, ale na Philipa Rotha je román prostě tak nějak nijaký. Kdybych měl vybrat pasáž, která mě nejvíc zaujala, tak si asi nevzpomenu. Možná kratičká zmínka o Veselém vrchu, ale i to se mi z hlavy brzo vytratí. Kniha mi navíc nedala tolik, kolik jiné Rothovi romány. Čtenář se dozví něco málo o sexuální revoluci šedesátých let, ale to je asi tak vše. Možná, že Umírající zvíře je určeno pro jiné čtenářstvo, ale řekl bych, že romány jako Lidská skvrna nebo Spiknutí proti Americe také a oba zmíněné romány se mi líbily daleko víc. Zkrátka Umírající zvíře je asi nejslabší kniha Philipa Rotha, kterou jsem četl. Vzhledem k tomu, že jde o spisovatelskou legendu, tak musím zmínit, že i tak se Umírající zvíře četlo skvěle. Byla to jednohubka, kterou jsem přečetl takřka jedním dechem, ale nemám ten dobrý pocit, jaký jsem míval u jiných jeho knih. Víc se mi líbila i Hodina Anatomie a to je co říct! Navzdory tomu, že můj komentář zní dost negativně, tak jsem na Philipa Rotha rozhodně nezanevřel. Pořád jde o kvalitní dílo, ale Philip má u mě zkrátka laťku hodně vysoko.

Jsou věci mezi nebem a zemí a ty se dají nazvat Neznámým bohem. Občas se ovšem stane, že tou „věcí“ je člověk. V tomto případě je jím Joseph Wayne, hlavní postava románu Neznámému bohu, který je tak spjatý s přírodou, že je její řídící složkou, impulsem či vykonavatelem. To je to, co románu dává potřebnou šťávu. Joseph sice vypadá jako člověk, chová se jako člověk, ovšem nepřemýšlí jako lidská bytost. Hlavní rozdíl je asi v tom, že nerespektuje a nerozlišuje jednotlivce. Člověk pro něj získává vážnost, jen jako součást obrovského složitého soukolí. Proto je možná hlavní postava tak často od jiných čtenářů kritizována, přijde jim neuvěřitelná a nereálná. Ale o to přesně jde! Vždyť jde o hrdinu typu lesního skřítka, víly nebo vodníka a je nikdo rozhodně nekritizuje za to, že jsou imaginární. Právě naopak, pokud by se Joseph Wayne choval jako obyčejný člověk, tak by celá kniha vyzněla nereálně a hlavně nevěrohodně. Chtít po Bohu, aby se choval jako člověk je stejně, jako by se od víly čekalo, že bez potíží zastane práci v kuchyni. Abych jen nechválil, tak musím zmínit největší slabinu románu a to je jednotvárnost dialogů postav. Všechny postavy, ať už jde o polovičního indiána, kovboje, Boha nebo vesnickou učitelku, mluví jako z bible a vyjadřují se téměř totožně. U Johna Steinbecka jsem si také zvykl na bohatší prolínání slangů a nářečí. V Neznámém Bohu mluví stejně rodák z Vermontu jako rodilý Kaliforňan. Tyto nedostatky ale vyvažuje konec, který celé koncepci dává korunu, a další Steinbeckovi romány, jimž již téměř nic nechybí!

Druhý díl Gdaňské trilogie není tak veliký jako Plechový bubínek. A to jak do rozsahu, tak do hloubky. S odstupem musím uznat, že stejný rozsah by byl zbytečný. Vše, co mělo být napsáno o atmosféře předválečného a válečného Gdaňsku už vlastně bylo podrobně popsáno v Plechovém bubínku. Gunter Grass je navíc moc velký spisovatel na to, aby se opakoval. Kočka a myš nemá takovou sílu jako Plechový bubínek, ovšem mezi nesporné klady patří dialogy. Na těch rozhodně Gunter Grass během čtyř let mezi vydáním obou knih rozhodně zapracoval. V románu Kočka a myš není nic jasné, rozhovory všech lidí jsou mlhavé a neurčité, tak jak to vlastně je. Ruku na srdce, kdy vedeme rozhovor, během něhož nás partner v diskuzi nechá domluvit, naše myšlenky jsou uspořádané a dokážeme je přesně formulovat? Většinu myšlenek zkrátka nedopovíme a nebo podáme nepřesně. A přesně takto se mluví v Kočce a myši. Tomu říkám věrnost. V druhém díle Gdaňské trilogie navíc o sobě nevypráví hlavní postava, ale je o ní vyprávěno. Vzhledem k tomu, že nikdo druhému do hlavy nevidí, tak je děj románu v tomto smyslu opět o kousek mlhavější. Grass se nepouští do nevhodné telepatie, která mi ve většině knih vadí, a tak se o důvodech chování hlavní postavy čtenář moc nedoví a může se jen dohadovat. A to je jen dobře. Na druhou stranu mi v Kočce a myši chyběl humor Plechového bubínku. Pevně doufám, že se v Psích rocích, závěrečném díle Gdaňské trilogie, opět vrátí.