Sladký čtvrtek

Jelikož jsem si v antikvariátu pořídil dvouvydání románů Na Plechárně a Sladký čtvrtek, tak jsem to zmlasknul najednou a abych pravdu řekl, dost se mi oba příběhy prolínají a hodně těžko je od sebe rozlišuji. Přesto musím říci, že až na několik výhrad se mi volné pokračování líbilo o chloupek víc. Kritická sebereflexe na začátku Sladkého čtvrtka mi mluvila z duše a těšil jsem se, že se John vyhne drobnostem, které mi v Plechárně vadili. A dočkal jsem se. Sladký čtvrtek je celistvější a ani slovo tam není napsáno navíc. Příběhy „bokem“ jsou přesně dle Mackova přání označeny a navíc patří k vrcholům knihy. V tomto směru je nejlepší Roková válka, ta mě opravdu rozesmála a navíc i potěšila svým podtextem. Dvě hřiště nebo dvě země, vždyť je to jedno, že? Ve Sladkém čtvrtku mě potěšily i nové postavy. Především Suzy, od které jsem čekal trošku něco jiného a jsem rád, že jsem se zklamal, a Fauna, tedy tak trošku zajímavější bordelmamá než ta předešlá. Naopak mi v románu hodně chyběl Li Čong, jenž byl Na Plechárně suverénně nejlepší. Když už jsem u těch výtek, tak musím zmínit někdy až šeredný sklon k červené knihovně. Steinbeck má pro podobné citové výlevy slabost, ovšem například v Na východ od ráje to nebylo tak škodlivé. Přesto musím říci, že romantika k Sladkému čtvrtku tak nějak patří a vypuštěním lásky by příběh tak nějak ztratil koncept, protože celý román spěje jedním rázným směrem. Abych jen nehanil, tak musím ocenit konec, který narozdíl od Na Plechárně nevyšel do prázdna, ale naopak, citlivě celý příběh uzavře, tak jak to má být.