Kaleidoskop

Bradbury nepíše jen sci-fi. Nejvíce na mě udělaly dojem dvě povídky.
"Slavný zápas černých s bílými", u které se trochu hodí znalost baseballu, pojednává o vzájemném vztahu černých a bílých na americkém maloměstě, o jejich vztah k pohybu a životu vůbec.
Povídka "Jezero" mi v hlavě šrotuje už od dětství, kdy jsem ji viděl zfilmovanou. Tomu říkám romantický příběh bez sladkých keců. Sice na mě tenkrát zapůsobila víc, úplně mě z toho mrazilo, ale i dnes jsem si ji rád přečetl.

A to mně se moc líbí právě povídka Kaleidoskop. TO je pro mě mistrovské dílo.

Bradbury je pro mě prostě mistr povídky. Ať už mají nádech hororu (u některých mi běhal mráz po zádech a měla jsem o čem přemýšlet- např.Kostra nebo Malý vrah ), nebo jsou ze světa fantazie čí sci-fi. Navíc mají skoro vždy zajímavý konec, občas až děsivý:) Bradbury má skvělou fantazii, některé jeho povídky jsou skoro pohádkové a na okamžik vrátí čtenáře do dětství, do světa víl, skřítků či létajících mužíčků (nevím proč ale dost mě bavila a pobavila právě ta povídka o létajícím mužíčkovi, ta byla fakt milá), nejradši mám ale jeho sci-fi povídky o cestování vesmírem, jeho pojetí osidlování Marsu nebo Venuše, nikdy nekončící deště, osudy kosmonautů ztracených v nekonečném vesmíru... Opravdu dokáže nádherně vystihnout atmosféru téměř každé povídky, kterou píše. Ať tu ale nepíšu jen samou chválu samozřejmě, že některé povídky jsou slabší a člověk na ně snadno zapomene, ale o to víc a silněji se pak dostanou pod kůži ty kvalitní. Navíc povídek obsahuje knížka celkem dost a osobně jsem ji nepřečetla jedním dechem ale s pauzami. Nicméně se mi opravdu moc líbila.

Bradbury je jeden z nejlepších povídkářů a Kaleidoskop je soubor jeho nejlepších povídek vůbec. Bavily mě všechny!

Z těch co jsem zatím četla (ještě jich nebylo tolik) mě nejvíc dostal Strýček Einar. Nádherně magický svět.

Ve sbírce povídkového mága je přes sedmdesát povídek zařazených do různých kategorií. Hodnotit tak celou sbírku nebo vybrat jednu povídku je opravdu obtížné. Část nazvaná „děs a hrůza“ mi hodně připomíná Příběhy nečekaných konců od Roalda Dahla, přičemž Ray Bradbury neproklamuje úžasné konce povídek, avšak jsou daleko nečekanější než více méně očekávané konce povídek Roalda Dahla. Na povídkách mě bavilo, že byly děsivé, ovšem tak trochu vnitřně. Hlavní postavy v nich nemají strach z nesmyslů jako vlkodlak, smrt nebo nemoc, ale z vnitřních pocitů a napětí. V hlavě mi z této části utkvělo několik děl, ovšem jednoznačně nejlepší je „Hoši! Pěstujte i vy obří houby doma ve sklepě!“.

Část „Kouzla a fantazie“ mě asi bavila nejméně, ale „Kus dřeva“, „Téměř konec světa“ a především „Prázdniny“ musí objektivně a jednoznačně patřit k vrcholům žánru.

Z mého pohledu nejzdařilejší část jsou Bradburyho sci-fi povídky v sekci „Budoucí světy“. Před slovem sci-fi jsem jméno autora uvedl schválně a to proto, že jde o naprosto originální žánr, který se ostatnímu sci-fi na hony vzdaluje. Když Ray píše o tom, že na Venuši prší, tak je zbytečné vysvětlovat proč nebo jak. Stejné je to o životě na Marsu nebo o technickém fungování robotů či marionet. Ray si s takovými detaily neláme hlavu, ale o to víc se soustředí na příběh a na místy až fantastickou pointu. Všechny povídky v této části jsou perfektní a je těžké vybrat nejlepší, ale „Město“, „Burácení hromu“ (mimochodem povídka byla inspirací pro film Butterfly effect) a „Psanci“ jsou nejlepší povídky z celé sbírky.

Po scifi povídkách se v částech „Mexičané“, „Američané“ a „Irové“ vrátíte zpět na zem, ovšem ne nijak nízko, to by přeci nebyl Ray, aby povídka vyzněla nějak všedně. Z Mexičanů bych jako výjimečně zdařilou povídku vybral jednoznačně „Báječný zmrzlinový oblek“, z Američanů jednoznačně „Slavný zápas černých s bílými“, „Tyrannosaurus rex“ a především „A skála zvolala“ a z žebrácké odysei „Irové“ asi jen „McGillaheeovic škvrně“.

Část „Podivíni“ se mi podobně jako „Budoucí světy“ líbila kompletně. Na závěr redaktor velmi vkusně zařadil ještě chuťovku „Léto s Picassem“, což je též jedna z nejlepších povídek ve sbírce.

Už jsem přečetl několik povídkových sbírek a těžko vybrat nejlepší, ale Kaleidoskop patří jasně k nejvyrovnanějším, když hravě konkuruje takovým skvostům jako Vítejte v Pavilónu opic nebo Neónová divočina. Téměř sedmisetstránkovou sbírku jsem četl hodně dlouho, ale rozhodně stála za to!