knihi.cz
...máte něco rozečteného?
knihy autoři čtenáři diskuze
1493.gif CocoBounty
168 x
datum členem od: 28.06.2008
ying-yang 40, muž, Praha
příspěvků : 162

komentáře uživatele komentáře uživatele :

nové | staré
přidáno přidáno: 16.02.2014 - 11:54
Ladislav Fuks je démon. Paní Mooshabrová je snad ta nejprostší pětasedmdesátiletá paní na světě. Žije sama v rozpadajícím se pavlačovém domě, rada peče koláče - vždy dává tvaroh, vanilku, rozinky, mandle. Jak by ne. Pracuje na Péči, stará se o hroby a straží pasti na myši. - dává Marokan na špek. Má nejlepší kamarádku paní správcovou Kralcovou. Sní o tom, že bude mít kiosk nebo o šunce, vlašském salátu a limonádách.
Zároveň žije v zemi s totalitním režimem, kde je každé dítě podezřelé a patří do pomocné školy, později do polepšovny a jsou z nich nádeníci nebo pomocný dělníci, pak jsou zavíráni do vězení. Z vězení se právě vrátil její syn, kterého se k smrti bojí, ovšem obě její děti jí psychicky týrají.

Z knih Ladislava Fukse mám strach. Už Variace na temnou strunu mě děsila a Myši paní Mooshabrové o nic méně. Pan Fuks umí prostřednictvím prostého milého a hodného člověka šířit nehmatatelné rozptýlené zlo. U čtení této knihy se člověk neustále bojí a vlastně ani neví čeho. To je právě asi ono. U sledování hororu se také bojím jen do té doby než zjistím čeho. Ladislav Fuks ale umí daleko více napínat než filmový tvůrci. Zdánlivě neodkrývá záhady a nedovysvětlené zákonitosti režimu, kterému je paní Mooshabrová podřízena.
Děsivé je i neustálé opakování určitých myšlenek a faktů, podobně jako ve Spalovači mrtvol. Narozdíl od této klasiky má tento děsivý refrén v Myších paní Mooshabrové odzbrojující pointu. Paní Mooshabrová navíc používá zkratky, což je z nějakého zvrhlého a neznámého důvodu také děsivé. Navíc se nad tím nikdo nepozastavuje.

Ladislav Fuks moc dobře ví v čem je dobrý a vše dobré z předešlých novel Variace na temnou strunu a Spaovači mrtvol použil i do následného románu. Dá se říci, že Variace a Spalovač jsou mi bližší příběhem, ale román Myši paní Mooshabrové je ozvláštněn antiutopickou náladou a osobní rovinou příběhu. Hlavní postava je navíc strašně zranitelná a poctivá. Člověk se pak bojí o ní a zároveň i neznáma. Od Fukse si dám zase chvilku pauzu, ale určitě se k němu vrátím. Bojím se rád a Ladislav Fuks umí šířit právě ten strach, který se mi líbí!
přidáno přidáno: 26.01.2014 - 18:14
Milana Kunderu mám stále radši. Přijde mi, že si s každým románem víc a víc rozumíme. Moji domněnku aktuálně krásně doplnily jeho povídky ve sbírce „Směšné lásky“. Téma je sice dost omezené, vlastně jde jen o ženy a postoj mužů k ženám v nejrůznějších a nejrozmanitějších situacích a kulisách. Přesto je každá povídka svým způsobem originální s jinou pointou a jiným poselstvím. Hodnotit sbírku dohromady mi nepřijde správné a tak radši napíšu několik slov ke každé zvlášť.
Asi nejvíce ze všech se mi líbila povídka Nikdo se nebude smát. Povídka je tématem dost podobná Žertu, ovšem příběh mi přijde více sugestivní. Jsem ročník 84 a přišlo mi opravdu šokující, že se člověk pořád musí zodpovídat nějakým výborům. Školní, bytový a bůhvíjaký ještě si vyhraňuje právo soudit člověka. A to vše v době, kdy nikdo nemá smysl pro humor. Nebo alespoň ne lidé ve výborech. Hodně se mi líbí, že hlavní postava není ryze kladná. Je to normální chlápek, který však jiného tahá za nos a odmítá mu říci do očí nemilou věc. Není tak mučedníkem, jelikož si za své příkoří může sám. Přesto žije v absurdní době, která zrovna není pro lidi typu pana Klímy. Přesto si až do poslední chvíle udržuje nadhled a vtip. Celá povídka od začátku do konce je excelentní!
Podobné jsou i mé další dvě oblíbené povídky, Eduard a Bůh a Falešný autostop. První je též plná výborů a veřejného mínění. Povídku navíc šperkuje pointa ve smyslu: Mohu mít radost z něčeho, čeho jsem dosáhl podvode?. Je stále aktuální a přesně vystihuje můj životní postoj. Druhá je o snaze uniknout spárům režimu a všech očí okolo. Vždyť žádat v práci, zda jsem vhodný pro to, abych jel na dovolenou do Tater, mi přijde opravdu nesmysl. Lidé v takovém režimu si pak občas hrají na někoho jiného jen proto, aby na chvíli mohli žít tak, jak chtějí.
Asi nejvtipnějším příběhem je Zlaté jablko věčné touhy. Termíny „registráž“ a „kontaktáž“ už úspěšně používám. Navíc mi Martin připomínal hned několik mých šťastně ženatých či zadaných známých.
A co tu ještě zbývá? Já truchlivý bůh je skvělý příběh s vygradovanou pointou. Nesmyslností pomsty mi opět připomněl Žert, ovšem zde je síla trapnosti výhry ještě drsnější. Výborná je i povídka Symposion, kde jde vidět, jak Milan Kundera umí na jednu věc koukat z několika pohledů. Řeknete si, že to umí hodně spisovatelů, ale od Kundery je to opravdu hluboké. Milan Kundera nepíše o názorech, ale o lidech. Tím, že vytváří lidi, nikoli prázdné schránky s přesně vypočítanými názory z něj dělá geniálního spisovatele, což později potvrdil ve všech svých románech.
Moc mě bavila i povídka Doktor Havel po deseti letech, která jen dokazuje, že Milan Kundera je největší odborník na ženy jakého znám! Z mého pohledu asi nejslabší, ovšem až extrémně lidskou, povídkou je poslední do party – Ať ustoupí staří mrtví mladším mrtvým.
Celý soubor je však nevídaně vyrovnaný, čtivý a lidsky pravdivý. Jak už jsem uvedl na začátku, Milan Kundera je jeden z největších žijících spisovatelů a spisovatelů vůbec. U nás se moc nečte a nerespektuje, ale tak už to u géniů dopadá. Jednou budou Češi prstíkem hrabat, aby se k nim hlásil, ale to už bude pozdě.
přidáno přidáno: 23.01.2014 - 19:08
K Fulgumovi mě nikdy nic netáhlo. Tuto útlou knihu jsem vyhrál v jedné literární soutěži a tak jsem mu dal čirou náhodou šanci. A asi to tak mělo být. Skoro po celou dobu četby jsem se bavil a musím uznat, že Robert Fulghum má něco do sebe.
Spíše než spisovatel mi přijde, že Fulghum je esejista. Kniha Ach jo tak obsahuje velké množství originálních, uvolněných a navýsost vtipných esejů. Jde o takové střípky ze života každého z nás. Některá témata jsou tak fádní, že člověk až přemýšlí o tom, co je na tom tak světoborného. Vždyť o tom může psát každý! Ale každý o tom ani zdaleka nepíše a jen málokdo na to má. Jde sice jen o směsici krátkých úvah nebo zážitků ze života, ovšem každá stať je napsaná opravdu bravurně. Robert se nepouští do žádných velkých akcí a nepředvádí se, jak náramně umí psát, ale lehkostí a jednoduchostí se blíží ke genialitě.
Mrzí mě, že postupem času příběhy ztratily na atraktivitě a kniha ke konci jaksi slábne, i když poslední kapitola je zase skvělá. Nejvíc mě tak bavilo číst o nočním vyjídání ledničky, o nejlepší doutníku jaký autor nikdy neměl, o rozdílu mezi americkou a evropskou Popelkou a vlastně i o škytavce, a všech těch pohřbech a svatbách.
Musím vyzdvihnout, že Robert Fulghum je pozitivní a optimistický, přemýšlivý a inteligentní. Při čtení tak čtenář ihned nalezne ztracenou dobrou náladu. Kniha se nemusí číst od začátku do konce, ale klidně na přeskáčku nebo odzadu dopředu. Jak je libo. Už teď mám v knize své oblíbené příběhy a tak se k nim mohu vracet a jen tak namátkou si vybírat. Žádný čas to nezabere, vždyť jedna stať je přečtená za pět minut.
Robert Fulghum je pro mě milé překvapení a jistě si časem od něj zase něco přečtu. Tentokrát již cíleně.
přidáno přidáno: 13.01.2014 - 11:17
Ve výběru knih jsem tvrdohlavý, a proto si je moc nenechám doporučovat, ale u Krále Krysy jsem udělal výjimku. A moc dobře jsem udělal.
Společenství lidí má svá pravidla, která se jen těžko mění, ovšem aktuální režim si s nimi může snadno pohrát. Jsem přesvědčen, že o této změně chtěl James Clavell napsat. Pokud si vůbec lámal hlavu, kde by tato změna byla nejvýraznější nebo dokonce až absurdní, nemohl udělat lépe než příběh vsadit do prostředí armády v zajateckém táboře. Před zajetím byla hierarchie jasně daná. Nejvýše jsou generálové, dále plukovníci a majoři, pak různí kapitáni, poručíci, praporčíci a úplně na dně vojíni a podobné mutace jako svobodníci či desátníci. Co se však stane, když si v určité situaci umí nejlépe poradit desátník a díky svému talentu, a ideálnosti podmínek pro rozvoj dosud neobjeveného nadání, dokáže sehnat, cokoli chce? Stane se neoficiálním vládcem života všech lidí v táboře. Už od prvních stránek knihy tak čtenář může sledovat scény, kdy se vyhladovělý major téměř plazí před Králem a snaží se mu vlichotit, protože potřebuje pomoc. I když většina Krále nenávidí a závidí mu, jdou mu na ruku, protože opak se rovná smrti.
Na celý román můžete koukat z různých úhlů a vždy naleznete nějakou paralelu. Například, co se týče využití režimu tábora pro své dobro. Nezažili jsme tohle za protektorátu nebo komunismu? Tisíce lidí se umělo zorientovat a stovky i pomáhalo svým kamarádům a kolegům, stejně jako Král. Ale co z toho, když padne režim? Pomocník je estébák nebo kolaborant a na zásluhy každý zapomene. Takových podobností je plná kniha, ovšem jde o to, jestli čtenář chce hledat. Trošku si polámat hlavu a ne jen tupě číst. Právě lidé, kteří při četbě nepřemýšlí, knihu hodnotí jako slabou, protože v ní nejsou popsány všechny hrůzy a brutální praktiky japonského zajateckého tábora. Pokud by se Clavell utápěl v brutalitě, asi by napsal něco jako Ramba nebo něco podobného, místo extrémně čtivého a chytrého románu.
Na knize bych ještě ocenil přínos ostatních postav. Je jich sice jak na Orloji, ale ty stěžejní se povedly. Bavil mě Grey, o kterém ještě nejsem zcela přesvědčen, Peter Marlow a hlavně osazenstvo amerického baráku – především na konci románu. V knize nikdo není černý nebo bílý a šmelí každý, jak jinak. Jen to nikdo neumí tak jako Král. Nejen zde platí, že ryba smrdí od hlavy. Což jen přidá na autentičnosti příběhu.
Kladů je v knize nepočítaně. Mimo jiné mě baví popisování rozdílu v myšlení Angličanů, Američanů, Australanů, Japonců a Malajců nebo závěr knihy, kdy je Čingi osvobozeno. Reakce osádky tábora je opravdu skvělá a panu Clavellovi za to děkuju. Výborným a věrným závěrem jen přidal svému vynikajícímu příběhu korunu.
Kniha se čte na jedno nadechnutí a nic mě nepřinutilo ji dobrovolně odložit. Je to román o člověka, o lidech a pro lidi.
přidáno přidáno: 31.12.2013 - 10:48
Od Philipa Rotha jsem již ledacos přečetl, ovšem starý pard mě má stále čím překvapit. Operace Shylock je v zásadě míšeninou jeho románů s fiktivní historií, jako Spiknutí proti Americe, a zdánlivě autobiografických románů, jako například Hodina anatomie. Do tohoto mixu Philip ještě překvapivě přidává detektivku okořeněnou mystériem okolo psychického stavu hlavní postavy, kterou je právě Philip Roth.
Pravdou je, že nejraději mám jeho „třetí typ“ románů, což je příběh vyprávěný třetí osobou. Mezi takové kousky patří vynikající Lidská skvrna nebo Americká idyla. Přesto jsem si i Operaci Shylock opravdu užil. Philip s hlavní zápletkou nečeká a ihned na prvních stránkách se zmíní o svém dvojníkovi, jenž má své cíle, které chce jeho jménem uskutečnit. Děj se odehrává převážně v Jeruzalémě a tak není divu, že to, co se jeví zpočátku jasně se intervencí tajných služeb Izraele a Palestiny začíná proplétat až k absurdnosti. Celý spletenec navíc zastiňuje možnost, že jde jen o halucinace jako následek závislosti na klinicky nevyzkoušeném léku.
Konec románu je tak celkem nejasný, avšak klobouk dolů před spisovatelem, který vůbec nějak celé nepřehledné a záměrně zkreslované klubko rozpletl.
Philip Roth patří mezi mé oblíbené autory také z toho důvodu, že jsem u téměř všech knih nucen zajímat se i o reálie okolo příběhu. Abych co nejpodrobněji pochopil, o co v románu jde, musel jsem si zjišťovat informace o vzniku Izraele, soudních procesech v Izraeli, tajných službách, osobách a tak dál. Rothovy Romány mi tak nedávají jen dobrý pocit ze skvělých knížek, ale dělají ze mě i kompletnějšího člověka. Operace Shylock mě navíc nabádala o přemýšlení nad důkazy a potažmo opravdového dění v koncentračních táborech jako byla například Treblinka. Jsem ale malý pán, abych toto tajemství zvané Holocaust rozluštil.
Další přidanou hodnotou je popis života, myšlení a cítění spisovatele. Philip zde detailně popisuje, jak je komplikované žít normálním životem a snažit se nemyslet při každém rozhovoru nebo seznamování o psaní románu a nesbírat za tímto účelem materiál. Jde o posedlost, což dokresluje vynikající scéna, kdy Philip jen tak z povinnosti přepíše do smysluplnější podoby stanovy Ligy proti antisemitismu, s kterými vnitřně nesouhlasí.
Operaci Shylock si asi neoblíbím jako Lidskou Skvrnu, Americkou Idylu nebo Spiknutí proti Americe, ale rozhodně ho stavím hned za tyto tři romány. Jde o velikou věc!
přidáno přidáno: 17.11.2013 - 09:40
Od Milana Kundery se mi moc líbily romány Žert a Nesmrtelnost, ovšem až Nesnesitelná lehkost bytí mi přijde absolutně dokonalá. Na tomto díle jsem také konečně pochopil kunderův románový styl, jenž je tak proslulý. Jen u málo autorů není člověk až tak chycen dějem, jako stylem, kterým je děj prezentován.
Příběh se vleče po kouskách a tvoří různé životní situace, které Milan Kundera vysvětluje. Stejně jako u předešlých románů jde o vysvětlení ze všech možných úhlů a z pohledů všech zúčastněných. Stejně jako v případě Žertu je i v tomto románů velice důležité dějové zasazení. Jelikož jde o dobu okolo roku 1968 a místo děje je Československo, je francouzsky píšící Kundera vlastně navíc povinen vysvětlit i dobové reálie. Což je pro mě, narozeného v osmdesátých letech, důležité.
V zásadě jde o část života čtyř hlavních postav. Tří Čechů a jednoho Francouze. Pro tak talentovaného spisovatele tak jde o ideální paletu, z které vykouzlí život po emigraci, postoj k emigrantům v Evropě ihned po osmašedesátém roce a také později. Kdy vlastně byli všichni Češi donucení žít v zahraničí bráni za mučedníky a díky tomuto statusu měli i ohromný úspěch, avšak úspěch popostrčený soucitem. Tím zase vysvětlí pocity emigrantů, kteří se chtějí prosadit sami za sebe nebo chtějí jen v klidu žít, ovšem nemůžou. Vyhnaným chudáčkům se v civilizovaném prostředí přece musí pomoct, ať chtějí nebo nechtějí. Román dále přiblíží život intelektuálů, kteří neemigrovali. Tito lidé jsou pod palbou propagandy, tajné policie, vyhrožování a podrazů. Přesto se román nesníží k patosu a klišé. V první řadě jde totiž o inteligentní obyčejné lidi, kterým prostě doba nepřeje. I když je na každém jejich kroku policie či odposlechy, netráví strachem celý život, tak jak je nám dodnes prezentováno. Tito lidé většinu času žijí, tak jako každý jiný. A to se mi líbí. Přijdou sice o zaměstnání a dělají podřadné práce, ovšem stejně milují, nakupují, podvádí, smějí se nebo pláčou. Tak by se o lidech mělo psát. I když máte jiné problémy, tak si stejně zajdete na pivo, do kina nebo den v kuse souložíte. Přeci celý život jen dokola neřešíte svůj problém, ne?
Přesto mě některé praktiky tajné policie, a hlavně jejich rafinovanost, zaskočily. Milan Kundera však řeší i pohnutky a zodpovědnost komunistických činitelů. A to objektivně a bez zášti.
Milan Kundera tak dokonalý román ještě vyšperkuje uceleným náhledem na konec šedesátých a začátek sedmdesátých let ve východní i západní Evropě. A opět zdůrazňuji, že z pohledu obyčejných lidí! Lidí se silnými stránkami i slabostmi. Pozastavuje se nad masovými průvody v západním světě i u nás či smyslu petic, tedy podepisování dokumentů, které jste nenapsali. Jaký je pak rozdíl mezi předem napsaným udáním a peticí, ať dobře myšlenou?
Milan Kundera je zkrátka jeden z nejlepších moderních světových spisovatelů a jsem na něj hrdý.
přidáno přidáno: 03.11.2013 - 10:55
Když jsem téměř před dvěma lety četl první díl trilogie o Králíkovi, přesněji Králíku, utíkej, netipnul bych si, že se budu každým dílem stále lépe bavit. Předním důvodem je, že se John Updike každým desetiletím, a tím pádem každým dílem, vyvíjí jako člověk a samozřejmě i jako spisovatel.
Spolu s ním se postupně vyvíjí i Harry, neboli Králík, hlavní postava románu. V prvním díle neustále prchal od svého života a rodiny. V beatnické době je vyvrhelem společnosti a proto se nakonec k zavedenému životu vrátí. O deset let později je jeho předešlé chování takřka standardem a Harry je tak rázem opět rozpolcený a znovu nepochopený. Někdy něco může dělat bez následků a někdy zase ne. Nechápe, co se se světem, na který si zvykl v době hippies a letů na měsíc děje.
V posledním díle Králík je bohatý už je hlavnímu hrdinovi přes čtyřicet a konečně se našel. S tímto názorem se však dostávám do konfliktu s většinou čtenářů i se všemi českými anotacemi ke knize, které Králíka srovnávají dokonce se zrůdou. Osobně nechápu, o co komu jde. Harry se dvacet let plouží a souží a dá se říci, že nikdy neměl velké štěstí. Ve středních letech se konečně, i když ne vlastní zásluhou, dostal k penězům a k dobrému postavení ve městě. To má za následek, že je spokojený a šťastný. Od života už nic moc nepožaduje a rád by ve vytvořeném vakuu spokojeně dožil. Poté, co jsem přečetl snad tisíc stránek jeho života mu to rozhodně nemohu vyčítat. Je z chudé rodiny, prošel si několika očistci, smrtí dcery, opovržením a tak dál. Na trochu zklidnění tak má nárok. Že kvůli tomu někomu přijde jako „hajzl“ mi přijde nefér a nepochopitelné.
Možná je to tím, že se v hodně ohledech s Harrym ztotožňuji a chápu ho. Přesto si myslím, že jsou na něj ostatní čtenáři až moc tvrdí. Co se týká sporů s Nelsonem, tak jsem jednoznačně na jeho straně. Z jeho syna se stal rozmazlený floutek, se kterým bych se také nemazal. A jeho žena Janice je s prominutím pořád stejná kráva jako byla v předešlých dílech.
Přesto musím uznat, že vývoj ostatních postav, i Nelsona a Janice, John Updike také nepodcenil a třetí díl trilogie posunul zase o kategorii výš. Stejný pocit jsem měl i po přečtení druhého dílu, takže vývoj příběhu byl pro mě vždy potěšující.
Moc mě tak mrzí, že knihou Králík je bohatý série končí. Moc by mě zajímalo, co se s Králíkem dělo v osmdesátých, devadesátých letech a v první dekádě našeho milénia. Moc nechápu, proč John nepokračoval . . . Příběh tak skončil, ale na Harryho ANgstroma již nemůžu nikdy zapomenout.
přidáno přidáno: 06.10.2013 - 10:59
Druhá kniha Roberta Pirsiga je jakýmsi datadiskem Zenu a umění údržby motocyklu. S minulostí a léčením na psychiatrické léčebně se vyrovnal v minulé knize, tak měl teď autor volné ruce k prohloubení svých už tak hlubokých myšlenek z předešlé knihy. Kniha Lila, zkoumání morálních zásad měla být původně knihou o indiánech, avšak je stejně o indiánech jako první román o motocyklech. Pirsig tak stejně jako v minulé knize využil všeho, co o indiánech zjistil a pak moudrost a chápání světa indiánů využil jen ke zkoumání „kvality“, což je alfa a omega obou jeho knih. Jak už jsem však předeslal, v druhé knize se i v tomto bádání dostal mnohem dál a to jak do šířky tématu, tak do hloubky.
Je až zarážející, že tak důležité poznatky, které by pro lidi měly být povinnou výbavou do života, jsou skryty pod hromadou zbytečných znalostí. Je přece důležité uvědomit si, že lidé v různých kulturách žijí podle odlišných statických vzorců a je nesmysl posuzovat je podle svých vzorců. Je ale pravděpodobné, že o tento náhled není mezi elitami zájem. Stejně tak i o náhled na šílenství jako o vzbouření dynamické kvality. Tím pádem je zbytečné křísit statickou kvalitu, což je nesmysl, ale spíše je potřeba pomoci dynamické kvalitě, aby poupravila statický vzorec do podoby, která člověku umožní žít kvalitní život.
Takových témat je v knize mnoho a vše je protkáno hodnotami severoamerických indiánů, které je, ať si to přiznáme nebo ne, základ nejen americké kultury, ale od dob osvícenství i kultury evropské. I když nám na starém kontinentu není zrovna vlastní.
Knihu jsem dočetl teprve v pátek, takže ještě nejsem schopen Pirsiga úplně docenit a určitě o všech důležitých myšlenkách a jasných důkazech správnosti uvažování budu ještě dlouho přemýšlet, ovšem už teď musím říct, že mě i druhá Pirsigova kniha nadchla. I když Robert u nás není tak známý, je dle mého názoru jeho metafyzika kvality důležitá pro život všech lidí na planetě bez rozdílu na jakém kousku hlíny se narodili a vyrůstali. Jsem si jistý, že by se vyřešilo hodně zbytečných problémů. Ale o řešení v dnešní době není moc zájem . . .
přidáno přidáno: 07.09.2013 - 09:29
Zkrátka klasika. Příběh, ač zfilmovaný, zná asi každý. Román v zásadě pojednává o prvních měsících První světové války z pohledu rakousko – uherského vojáka Josefa Švejka. Z filmu a z úst spousty lidí jsem slyšel různé názory na Švejka, ovšem z knihy je jasné, že je především mazaný a až zrůdně chytrý. Není snadné se pohybovat mezi polodementními nadřízenými bez psychických následků. Pokud vynechám veškeré vojíny, tak je vlastně jediným inteligentním důstojníkem v celém románu nadporučík Lukáš. Ostatní jsou pitomci a čím mají vyšší hodnost, tím větší pitomci to jsou. Je jasné, že válku může vést jen „debil“, ale obraz důstojnictva v románu mě až překvapil, kam to může zajít. A pevně věřím, že obraz rakousko – uherské armády v románu je sice satirizovaný, ale hodně věrný.

Jelikož se jedná o čtyři díly, lze román hodnotit jen postupně. První díl čtenářovi odkrývá hlavní postavu a nastavuje neskutečně čtivý a vtipný styl vyprávění. Už na prvních stránkách jsem si udělal jasno o tuposti a bezcitnosti armády, ovšem obě vlastnosti armády se v dalších dílech dál prohlubují. Mojí nejoblíbenější postavou je rozhodně feldkurát Katz. A vlastně bych si rád přečetl Haškův román, který by byl jen o Katzovi a obešel by se i bez Švejka. Počínání hlavního hrdiny u feldkuráta navíc dle mého názoru odkrývají jeho skutečnou povahu. Služba u feldkuráta je pro Švejka naprosto ideální, jelikož si v zásadě může zadarmo dělat, co chce a co ho baví: povídat si, opíjet se a v klidu si pomaličku odbývat celou válku v městě, kde bydlí. A navíc je za to placen. Celý díl navíc skvěle zakončuje příhoda s ukradeným psem.

V druhém díle už trochu přituhuje, jelikož se blíží fronta, ale příběh zde výborně odlehčují skvělé postavy jako je putimský strážmistr. To je učebnicový příklad hovada, kterých Švejk potká na své cestě ještě moc. Ke konci druhého dílu se navíc objevuje, filmovým zpracováním nesmyslně opomíjená, postava jednoročního dobrovolníka Marka. Marek je dle mého názoru autobiografickou postavou Jaroslava Haška a navíc se skvěle doplňuje se Švejkem, což zaručuje výbornou zábavu.

Vtipné je, že celý třetí díl se odehrává výhradně ve vlaku a na nádražích, což je trošku monotónní, ale díky talentu Jaroslava Haška neskutečně zábavné. Tempo příběhu se tu však již trošku zadrhává. Prvním dvěma dílům se zas vyrovná až čtvrtá část, která je však bohužel nedopsaná, což je strašlivá škoda. Moc rád bych se dozvěděl, jak celý příběh dopadl. I když nevěřím, že by čtvrtý díl měl být konečným. Pokud by Jaroslav Hašek měl možnost, jistě by příběh roztáhl přes celou první světovou válku, což by mohlo klidně znamenat dalších deset dílů. O zábavu by bylo jistě dobře postaráno, protože s Jaroslavem Haškem a jeho Švejkem zkrátka zábava musí být.
přidáno přidáno: 10.08.2013 - 09:04
Tak vám nevím. Knihy Johna Irwinga mám rád a dosud jsem nebyl zklamán. Zpočátku se mi líbil i román Hotel New Hamshire, i když styl vyprávění typu „příběhy mojí divné rodiny“ mi moc neseděl. Přesto však příběh obsahoval vše, co ostatní Irvingovy knihy: svérázné až úchylné postavy, medvědi, krejčovské figuríny, Vídeň či vycpaná zvířata.
Po první polovině románu a přesunu do Vídně však příběh ztrácel šmrnc a čím víc jsem se blížil ke konci, tím víc mě přestalo zajímat, jak vše skončí. Jediné, co v této fázi vybočuje z průměrnosti je pomsta na Chipperu Doveovi. To je scéna, která mě opravdu bavila a dokazuje, jakou má John až nadpřirozenou fantazii a smysl pro absurdnost.
I když mě některá kniha bavila nebo ne, byl jsem zvyklí psát delší komentáře, ale u Hotelu New Hamshire nějak nemám, co napsat. Dal jsem tomu čas, ale prázdnota přetrvává. Bude to asi tím, že mi kniha přišla celá taková nijaká. Samozřejmě i v tomto románu jsou silné momenty, především v první půlce, avšak chybí mi smysl příběhu a nadstavba v podobě informací, o kterých jsem neměl ponětí. Knize tak chybí až příliš kladů, kvůli kterým vlastně čtu.
Jelikož se mi od Johna Irvinga zatím všechny knihy moc líbili a tím pádem mám od jeho románů velká očekávání, je moje hodnocení nespravedlivé, ale to se nedá nic dělat. Zkrátka považuji Hotel New Hamshire za nejslabší knihu od Johna Irvinga, jakou jsem zatím četl.
zapln-grey1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 ... 17
© 2006-2024 | RSS: novinky, nové knihy, komentáře, diskuze, diskuzní fórum, citace, koupelnový nábytek