Po více než roce jsem se dostal k pokračování životního příběhu Králíka Angstroma. První díl mi v té době sice hodně pomohl, jelikož jsem se v příběhu mladého Králíka viděl, ovšem volné pokračování Králík se vrací rozhodně považuji za o třídu lepší dílo. Nevím jestli jde o deset let bohatší zkušenost autora nebo o mojí náladu, ale z druhého dílu se čtenář rozhodne u více dozví. Konec šedesátých let je fascinující dobou a jednou z nejdůležitějších etap lidstva, i když je tato doba záměrně opomíjená a podceňovaná. V zásadě se však v této době změnilo téměř všechno ve všech oblastech lidského lopotění. Proto rád čtu Philipa Rotha nebo spisovatele všech spisovatelů Kurta Vonneguta.
Právě romány Philipa Rotha mi kniha Králík se vrací připomíná. V knize je skvěle popsána změna myšlení lidí a výbuch sexuální revoluce, která ovlivnila svět snad stejně jako neutronová bomba. Narozdíl od Rotha však Updike o šedesátých letech vypráví aktuálně, nikoli retrospektivně. Celý příběh tak vyzní daleko více autenticky. Navíc příběh není vyprávěn intelektuálem, ale sazečem v tiskárně. Buranem, který nikdy neopustil svůj okres a své město jen zcela výjimečně. Jde tak o revoluci obyčejného člověka, což mě jako obyčejnému člověku dá daleko víc.
V pokračování Králíkovi trilogie se vlastně ukáže, že jeho chování v prvním díle bylo nadčasové. To, co prováděl, a od čeho ho všichni odrazovali, se na konci šedesátých let děje zcela normálně. Králík je však o deset let starší a nastalou změnu v chování většiny nechápe. Zajímavé je, že Harry je vlastně pořád stejný, avšak tím, že se mění doba, každý se na něj kouká jako na blázna. Připadá si, a já se mu nedivím, jako by se celý svět přes noc změnil. Večer označujete určité lidi slovem „negr“ a vše je v pořádku, avšak ráno jste za rasistu. Králík se tak chtě nechtě přizpůsobuje. A tady je právě největší devíza románu. U Králíka můžeme sledovat změnu od naprostého začátku. Z rozmetaného života mu nezbude skoro nic a tak začíná přemýšlet a znovu stavět. Čtenář si tak může vychutnat celou ničím neporušenou linku člověka z nuly zpátky do společnosti.
Knihu navíc ještě obohatily postavy Jill a Skeetra. První dokresluje pro mě dosud neznámí myšlenkový proces květinových „panských“ dětí na konci šedesátých let. Skeeter zase poodkryje historii Afroameričanů v USA a jejich současnost v šedesátých letech.
Abych pravdu řekl, nečekal jsem, že kniha bude lepší než Králíku utíkej, ovšem nemůžu jinak než uznat, že John Updike za deset let dozrál od dobrého spisovatele k excelentnímu vypravěči.

Prvotina Johna Irvinga mě doslova nadchla. Už jsem četl více jeho knih, ovšem takhle dobře jsem se u jeho románů snad nebavil. Teď nepíši o koncepci a literární kvalitě, ale zkrátka o zábavě. Téměř každá stránka je nasycená humorem podle mého gusta, v knize jsou skvělé charaktery postav a samotné rozdělení příběhu mě moc bavilo.
První část čtenáře rovnou hodí mezi dva šílence z univerzity, kteří se rozhodnou pro cestu do Itálie, ale nemají šanci se tam dostat. Hlavní linie příběhu se již v počátku odklání od vypravěče k Siggymu Javotnikovi, což je postava, která rozhodně stojí za to, aby na ní celý román stál. Ostatní, včetně obou Siggyho otců nebo Wutta, však také stojí za to.
Prostřední část je zkrátka skvost. A možná i jen kvůli prostřední části, která je páteří příběhu, knihu hodnotím tak dobře. V tomto díle se střídají kapitoly popisující Siggyho rodinu, osudy člověka, jenž měl být jeho otcem a člověka, který jeho otcem byl a nezbytné, ale výborně napsané, dějinné souvislosti. Glanz i Vratno rozhodně stojí za to, ale tyto kapitoly mě hodně obohatily i o vysvětlení důvodů, jenž vedly k Anschlussu Rakouska nebo o průběhu 2. Světové války v bývalé Jugoslávii. Další kapitoly zase popisovaly Siggyho sledování noční ZOO, což jsou asi nejcyničtější a nejvtipnější části knihy.
Závěr už je zase hodně podobný první části a z průměru se vymaní až v posledních kapitolách, jenž popisují závěr akce v ZOO.

Svobodu Medvědům je ojedinělou Irvingovou knihou především v tom, že v ní není nic navíc. Mám Johna Irvinga hodně rád, ovšem z většiny jeho knih by se dalo sto nebo dvě stě dobře zvolených stran vytrhnout a čtenář by vlastně ani nic nepoznal. John je skvělý spisovatel, což dokazují snad všechny jeho knihy, ale často jde místo do hloubky do šířky, což je někdy na škodu. Svobodu medvědům tak není Irvingovo nejlepší knihou, ale rozhodně je jeho nejvyváženějším počinem, jaký jsem od něj zatím četl.

Dlouho jsem přemýšlel o smyslu celého příběhu a o tom, co vlastně o knize napsat. I když příběh zahrnuje období tří měsíců, jde vlastně o povídku. Smysl mi však dlouho unikal. Klíčem k rozluštění je dle mého názoru jméno či označení hlavní postavy, Plukovník. Z hlediska hodnosti, a díky Sto rokům samoty chápu vnímání této hodnosti v Jižní Americe minulého století, jde o váženého člověka, který si díky svým činům zasluhuje úctu a respekt. Začátek knihy ho však zastihuje pokořeného, unaveného dvacetiletým čekáním na penzi a s vážnými žaludečními problémy, které po vojensku neřeší. Nepřátelé jim pohrdají pro jeho chudobu či minulost a stoupenci mu pomáhají jen proto, že po synovi zdědil nejlepšího kohouta v okrese. Všichni si ho přestávají vážit, včetně vlastní ženy. Kvůli těmto okolnostem postupně ztrácí hrdost a dostává se, jak pod pantofel manželky, tak pod podrážky všech ve vesnici. Pořád jde však o Plukovníka. Naštěstí si to na konci knihy sám připomene, což vede k skvělému zakončení povídky. Tím myslím především poslední slovo celého příběhu. Vždy jsem si přál přečíst knihu s tímto posledním slovem, možná by tak měli končit všechny knihy . . .
Co se týče důležitosti kohouta, tak je to podobné, jako kdyby měl v našich končinách nejlepšího býka na kopulaci v kraji. To se mi na příběhu také moc líbilo. Myslím tím folklór, který je celou povídkou přímo napuštěn. Další kladný bod je určitě vykreslení politické situace, jenž se i přes sto let pořád podobá té naší. Je to až neuvěřitelné.
Za hlavní minusový bod nemůže autor, ale vydavatelství. Marquez povídku vydal časopisecky, což je tak akorát. V dalším vydání bych se přikláněl k sbírce povídek nebo kratších prací, ale určitě ne sólově. Prodávat devadesát stran za stodevadesát korun mi přijde jako nesmysl. Kdybych knihu nekoupil ve výprodeji za šestinu ceny, asi bych si Plukovníkovi nemá kdo psát, nikdy nepřečetl.

Od Saula Bellowa už jsem přečetl Herzoga a Humboldtův dar, proto jsem očekával něco podobného. Tedy příběh bohatého úspěšného žida, který se na stará kolena zbavuje všech konvencí a klišé ve svém životě, prokládaný filosofickou masáží. Proto mě překvapilo, že Henderson, král deště má nejen odlišné ústřední téma než ostatní knihy Bellowa, ale i jiný styl vyprávění.
Už jen hlavní hrdina románu. Jedná se o zbohatlického balíka, který sice prošel prestižní školou a je celkem inteligentní, ovšem svého vzdělání si neváží stejně jako svého života. Místo aby své dědictví nějak pozitivně využil, tak hýří, na svém pozemku volně chová prasata a fláká se. Není tedy divu, že se mu po padesátce zdá život prázdný a samotného ho začne štvát jeho zlá a zatrpklá povaha.
Je zajímavé, že po jeho odletu do Afriky je v zásadě pořád stejný, ovšem na místní lidi působí zcela jinak a vždy si ihned vyslouží úctu. V tu chvíli mě napadlo, že vlastně Henderson není zlý, ale jeho chování tak v určitém prostředí může působit. Jedná se o něco podobného, jako když cizinec přijede do jiné země, chová se jako doma, kde je vážený, ale pro místní obyvatele je jeho chování nepřijatelné. V případě Hendersona jde však o paradoxní variantu.
Jako vrchol románu pak působí rozhovory mezi Hnedersonem a králem Dahfem. Kdybych nevěděl, že se odehrává někde v Africe okolo rovníku, myslel bych si, že se spolu baví dva filosofové kdesi na akademické půdě nebo v kavárně. O to je pak ten kontrast mezi konzumní a ještě vzácně svobodnou společností v Africe. Navíc mě překvapilo, že v padesátých letech ještě v Africe existovali samostatné fungující vesnice v rámci tisíců lidí. Pak, že si za své problémy Afričané mohou sami . . . Skvělá je i králova psychologická terapie, kdy se snaží Hendersona vyléčit skrze proměnu v lva. Ty scény si budu dlouho pamatovat.
Konec už je sice slabší, ale přesto knihu hodnotím kladně a musím říct, že mě Saul ani napotřetí nezklamal!

Ne, nezbláznil jsem se. Tedy alespoň doufám. Knihu jsem dostal darem a anotace mě celkem zaujala. V zásadě jsem po rozkoukání mezi různými literárními směry četl už jen postmodernu a sem tam něco jen lehce odlišného nebo nezařaditelného. Do bulváru, a k tomu ještě k vědeckému bulváru, jsem se nikdy ani nepřiblížil. O to víc mě tato kniha překvapila. Frank Schatzing není jen osvícený vědec bez jakýchkoli předsudků, nýbrž i nadaný spisovatel. Z každé věty lze krásně poznat, že má vědu a především oceány rád. Má respekt i vřelý vztah k přírodě. Navíc je to sympaťák. Díky tomu, že je Němec, tak jsem jeho humoru a fórům skvěle rozuměl a několikrát jsem se od srdce zasmál.
Co se týče obsahové stránky, tak musím uznat, že kniha, nebo spíše předešlá kniha (Zprávy z hlubin je vlastně nepoužitý materiál a vědecký podklad pro Vzpouru oceánů), dala Frankovi setsakramentskou práci. V knize je neuvěřitelné množství informací od vzniku vesmíru, vývoji Země, nových vynálezech až po nastínění budoucnosti. Frank navíc tyto informace nevnucuje, ale nabízí. Nebere je jako dogma, ale jako vývoj k vyššímu a přesnějšímu poznání. Díky tomu se kniha čte relativně lehce, i když samozřejmě schází klasický románový děj.
Bez této knihy bych si neuvědomil, že vývoj normálního člověka, co se týká vědy a podobně, končí na základní nebo střední škole, kde se navíc jeho poznání řídilo dvacet let starými osnovami. Tím pádem jsou ve mě informace staré dvacet, možná třicet let. A co si budeme povídat, moje učitelky byly krávy a rozhodně nebyly do svého oboru nijak zapálené a v zásadě věděly velké nic, když to řeknu slušně. Jen pro představu: od základní školy jsem si myslel, že eroze je špatná věc. To možná je, ale nevznikl by bez ní život, že?
Kniha tak člověku, který dřív neměl o oceánech nebo vesmíru ani tucha, doplní vzdělání. A to nenásilně!
Dnes jsem knihu dočetl a okruh mých přátel si asi oddychne. Už nebudou muset poslouchat o vzniku vesmíru, podmořském životě, evoluci a podobně. Tím jsem je celý měsíc četby opravdu drtil. Byl jsem chvilku za chytráka a snad jím i budu. Vím co je Abysál, Eufotická zóna, Bioluminiscence, Kauzalitní propletenec, Foton, Krill, Hadál, Protobuňka, Supernova, Vodní sloupec, Velký černý kuřák, Salpy . . . Od tohohle chlapíka si něco ještě určitě přečtu!

Válku Světů jsem sehnal v proslulé edici KOD. Vlastnímu románu tak ještě předcházelo jedenáct povídek. Z povídek mě nejvíce nadchla ihned ta první, tedy „Muž, jenž dokázal činit zázraky“. Na ostatních lze krásně poznat, jak byl Wells na konci devatenáctého století fascinován novými archeologickými objevy a vědeckými vynálezy. Zkrátka to, čeho se Karel Čapek obával, to Wells obdivoval. Dobré jsou ale všechny povídky. V souboru jde jakoby o předkapelu, která diváka (čtenáře) naladí na hlavní chod.
Co se týče samotného románu, tak ten mi svým způsobem připomínal film „Noc obživlých mrtvol“. Především v tom, že po krátkém uvedení do děje následuje akce, která končí až úplně na konci. V knize nejde tak o scifi, jak o obrovské dobrodružství jedince, který se po invazi Marťanů snaží přežít. Vyprávění je jako většina povídek téměř reportáží. Vypravěč se snaží objektivně, avšak často hodně sugestivně, popsat, co se po útoku mimozemské civilizace událo dřív, než se na to zapomene. Díky zvolenému žánru má člověk pocit, že k invazi před sto lety snad opravdu došlo.
Hlavní hrdina je navíc filosof a tak se nepokouší o nijak hrdinské skutky. Situacím se snaží porozumět a jeho konání je logické a tím pádem věrné. Díky jeho putování si člověk navíc udělá pořádek v londýnských čtvrtích a předměstích.
Kniha není nic převratného a jde na ní poznat, že je více než sto let stará, ovšem tím víc je neuvěřitelné, že je stále čtivá a tak nějak pořád aktuální. Válka Světů rozhodně stojí za to!

Jsou autoři, jejichž knihy se čtou těžko, ovšem stojí to za to a člověk tu náročnost, výměnou za hloubku, přímo vyžaduje. Na druhou stranu existují i autoři, kteří píší knihy, jež se čtou jedním dechem, ovšem čtenáři to ve výsledku přijde až příliš snadné a vlastně mu román ani moc nedá. John Steinbeck se Zimou úzkosti zařadil někam doprostřed. Román se čte, téměř jako vždy, skoro sám. V příběhu je pouze jedna linie, z které se vybočí jen při krátkých retrospektivách. Autor nic netají a vše sděluje přímo, bez nějakých fabulací či vytáček. Na rozdíl od ostatních takových knih má kniha úžasnou hloubku a spoustu důležitých a cenných myšlenek.
Jde o příběh poctivce s morálkou poctivého občana z devatenáctého století, který však žije v šedesátých letech v morálně zkažených Spojených Státech. Svým vrstevníkům je k smíchu a nastupující generace ho nechápe. Souhrou okolností dojde k zlomu v jeho myšlení a tím začíná perfektní příběh čisťounké duše, která dostává stále šedivější odstín. Když pak Ethanovi dojde, jakých křiváren se během několika dní dopustil, už je příliš pozdě, aby to vzal zpět.
Paradoxní je, že v momentě, kdy začal páchat jedno svinstvo za druhým, stával se stále úspěšnějším a respektovanějším, jak u své rodiny, tak mezi svými známými. V jeho vzestupu mu navíc nebrání nikdo, kromě jeho vlastního svědomí. Všem ostatním přijde jeho chování normální, někteří si ho začnou vážit a někteří ho dokonce podporují. Nezdá se vám to šílené?
Pokud měl John Steinbeck o Spojených státech začátku šedesátých let takové smýšlení, z dnešní Ameriky by ho asi kleplo. To, čeho si on sám všímal, to už je totiž dnes běžný standard a nejenom v U.S.A.

Milan Kundera ráno v polospánku poslouchal v celku asi patnáct minut rádio a pak si zašel na plovárnu, kde se setkal s gestem starší paní, které ho zaujalo svou nepatřičností. A hle, na základě těchto pohnutek napsal román. Po celou dobu čtení jsem si říkal, že to snad není možné. Ale Milan mě stále přesvědčoval, že to jde a to hodně poutavě a bezesporu kvalitně. Zaujalo mě i rozvětvení děje, které se nekoná jen v první polovině románu, jak je zvykem, ale drobné větývky se z hlavní linie rozvíjí až do poslední stránky. Nové časové linie včetně nových postav se tak zcela lehce a nerušivě přidávají i v druhé půlce románu. Nakonec všechny linky, jako by nic, dohromady začnou dávat smysl.
Knihy Milana Kundery tak jsou zcela nezvyklé a originální. Jeho pojetí románu, jenž odpovídá jeho přesvědčení o neadaptovatelnosti, je na poli postmoderní literatury zcela ojedinělé. A to je dobře. Proč pořád dokola číst o začátku, zápletce, zlomu a rozuzlení. Samozřejmě s většími či menšími nuancemi. Čtenář pak, ať chce nebo ne, i přes miliony přečtených slov a skvělých myšlenek zakrní. Proto je dobře, že existuje autor, jako Milan Kundera, jenž nabídne zcela odlišný pohled na věc.
Abych se vrátil k Nesmrtelnosti. První díl je výborný, jelikož se člověk jednoduše ztotožní s pohledem hlavní postavy na svět. Navíc konec dílu je excelentní a hluboký. Druhý je mi dějově vzdálený, ale i tak cenný. Třetí část je stěžejním dílem celého románu. Čtvrtý díl mě bavil asi nejméně, zato pátý je nejsilnější částí knihy. Příběh najednou dostane šmrnc a energii. Šestý díl je pak pro rozuzlení hodně důležitý a jako muže mě hodně poučil. V poslední části se veškerá rozdílnost všech kapitol spojí v jednu.
Jen víc takových románů!

Nedá se říct, že bych od Kontrapunktu čekal něco konkrétního, ale i tak byla četba samé překvapení. Zpočátku mě zaskočil počet postav, těch je tam jako na Orloji. Střídají se mezi sebou, některé navzájem komunikují, ale většina neustále řeší svůj vesmír. Člověk pomalu neví, čeho se má chytit a na koho se zaměřit. Postupem času však zjistí, že je to záměr. Hlavní postavy románu totiž postupně vykrystalizují a od určitého momentu celý příběh bere dech. V románu je tak reálný život, protože jen velmi těžko můžete všem lidem ve vašem okolí dávat stejný prostor v životě.
Život románu dávají i charaktery postav. Huxley dokáže do postav promítnout reálnost nebo spíš určité charisma. Hrdiny v Kontrapunktu si nezhodnotíte podle činů, ale podle toho, jací jsou a jak na vás působí. S některými protagonisty se přímo bavíte, jako například se starým Quarlesem. Ten chlápek je jednoduše zábavný jen tím, jaký je. Některé jsou vám obzvlášť sympatické, jako Philip Quarles a s některými se ztotožníte, jako v mém případě s Waltrem. Je to jen můj pohled, ale jsem přesvědčen, že si v románu najde každý své hrdiny i antihrdiny. Nikdo v románu není vyloženě zlý nebo dobrý, každý má své charisma a své svérázné názory. Každý vidí svět svýma očima. To vše přidává příběhu na autenticitě.
To nejlepší si navíc Aldus nechal do poslední třetiny románu. V momentě, kdy se Illidge a Spandrell ujmou největšího zlomu v ději, se kniha čte jedním dechem.
Vzhledem k aktuálnosti problémů a děje, se člověku ani nechce věřit, že jde o pětaosmdesát let starou knihu. Aldus Huxley věděl o světě a zákulisí světového dění hodně a proto mohl psát takové šlágry jako Konec civilizace anebo žánrově odlišný Kontrapunkt. Je radost číst knihy od takových osobností, jako byl Aldus!

Z hlediska ostatních knih Cormaca McCarthyho je Suttree zcela ojedinělý román. Už při přečtení libovolné stránky v knize člověk ihned pozná, že jde o Cormaca, ovšem román má úplně jinou atmosféru než ostatní knihy od tohoto skvělého autora. Nebýt Cormacovi chladnokrevnosti a přímosti, připomíná příběh lehké humoristické romány Johna Steinbecka jako jsou Pláň Tortilla nebo Na Plechárně. Autor se vůbec nebojí být zábavný a vtipný, ovšem člověk musí být i tak, jak je u Cormacovo knih zvykem, neustále ve střehu, protože je bez zaváhání schopný ihned na další stránce jakékoli postavě surově a zle ublížit. Humor je cynický a tak nějak bez emocí vtipný. Drsná realita každodenní bídy je, jinak vtipným románem, doslova prolnuta.
Dalším plusem knihy jsou samotné postavy. Jako vždy jsou věrné, šedé a realistické. V románu je jich nepočítaně, ovšem spousty je využito jen jako křoví. O některých se dozvíte vše potřebné ihned, některé poznáváte postupně a o některých nevíte nic. Zkrátka jako v životě. Co se týká postav, tak mi v Suttree chybí klasický McCarthyho „mudrc“. Dosud byl totiž ve všech jeho knihách. Tentokrát se však Cormac zřejmě rozhodl životní moudrost rozmělnit do více postav, což se bezezbytku podařilo. Na tento ojedinělý nedostatek navíc nechává zapomenout titulní postava. Suttree je dle mého názoru nejlepší hlavní postava ze všech jeho románů, čemuž pomáhá i skvělý příběh.
Ač je Suttree McCarthyho ranná kniha, řadím ji ještě výš, než klasiky z pozdější doby, jako je „hraniční trilogie“ nebo Krvavý poledník. Suttreem Cormac totiž dokazuje, že je kompletním spisovatelem a může se směle zařadit mezi nejlepší spisovatele nejen moderní historie.