Plukovníkovi nemá kdo psát

Dlouho jsem přemýšlel o smyslu celého příběhu a o tom, co vlastně o knize napsat. I když příběh zahrnuje období tří měsíců, jde vlastně o povídku. Smysl mi však dlouho unikal. Klíčem k rozluštění je dle mého názoru jméno či označení hlavní postavy, Plukovník. Z hlediska hodnosti, a díky Sto rokům samoty chápu vnímání této hodnosti v Jižní Americe minulého století, jde o váženého člověka, který si díky svým činům zasluhuje úctu a respekt. Začátek knihy ho však zastihuje pokořeného, unaveného dvacetiletým čekáním na penzi a s vážnými žaludečními problémy, které po vojensku neřeší. Nepřátelé jim pohrdají pro jeho chudobu či minulost a stoupenci mu pomáhají jen proto, že po synovi zdědil nejlepšího kohouta v okrese. Všichni si ho přestávají vážit, včetně vlastní ženy. Kvůli těmto okolnostem postupně ztrácí hrdost a dostává se, jak pod pantofel manželky, tak pod podrážky všech ve vesnici. Pořád jde však o Plukovníka. Naštěstí si to na konci knihy sám připomene, což vede k skvělému zakončení povídky. Tím myslím především poslední slovo celého příběhu. Vždy jsem si přál přečíst knihu s tímto posledním slovem, možná by tak měli končit všechny knihy . . .
Co se týče důležitosti kohouta, tak je to podobné, jako kdyby měl v našich končinách nejlepšího býka na kopulaci v kraji. To se mi na příběhu také moc líbilo. Myslím tím folklór, který je celou povídkou přímo napuštěn. Další kladný bod je určitě vykreslení politické situace, jenž se i přes sto let pořád podobá té naší. Je to až neuvěřitelné.
Za hlavní minusový bod nemůže autor, ale vydavatelství. Marquez povídku vydal časopisecky, což je tak akorát. V dalším vydání bych se přikláněl k sbírce povídek nebo kratších prací, ale určitě ne sólově. Prodávat devadesát stran za stodevadesát korun mi přijde jako nesmysl. Kdybych knihu nekoupil ve výprodeji za šestinu ceny, asi bych si Plukovníkovi nemá kdo psát, nikdy nepřečetl.