Velké téma! Obsáhnout ho do důsledku, ale nijak nudně a obšírně, dá spoustu práce. Vůbec se Yannovi nedivím, že pouhých 150 stran psal devět let. Když si celou knihu zpětně prolétnu, tak jsem se o holocaustu vlastně nic nedozvěděl, ale mám z celých těch událostí v sobě děsivější pocit než z hodin dějepisu, filmů nebo návštěv z koncentračních táborů. V knize je hodně citelný nevyslovený, nenápadný a stupňující se děs. Je tam hrůza, která se Vám nejdříve pomalu zarývá do mysli, ale po přečtení celé knihy o tom moc nechcete mluvit. Možná, že to je právě to "opravdové psaní". Není důležité vše správně a široce vysvětlit, ale zanechat v čtenáři ten správný pocit. Nebo lépe, pocit, který cítí lidé v podobných situacích. Příěch mi po celou dobu přišel kostrbatější či těžkopádnější než bych od Martela čekal, ale jak jsem říkal, to v tomhle případě není vůbec důležité. I když jsem byl 99% knihy spíše zklamaný, jsem po poslední stránce příjemě překvapený. To je asi to, co dělá z Martela vynikajícího spisovatele. Jak po přečtení Pí a jeho život, tak po přečtení Beatrice a Vergilius mám v sobě totožný pocit absolutního úžasu a šoku.

Veselým kuriózním začátkem se kniha postupně zaplétá do sociální a politické prózy, která se snaží lidi profackovat, aby se probudili a začali se chovat jako lidi. Kniha však díky mistrně vedenému příběhu a fantastkním detailům není v žádném případě nudná. Kniha se dá brát z jedné strany jako pohádka pro dospělé a z druhé strany jako dějiny Jižní Ameriky. Pokud Macondo berete jako Jižní Ameriku a členy rodiny Buendíů jako její obyvatele, zachycuje kniha vše podstatné, co se na tomto kontinentu událo. Kniha jasně ukazuje, že dá žít bez peněz, soudů, úřadů a podobných nesmyslů. Stačí jen, aby lidé byli volní. Před přečtením knihy jsem se děsil podobnosti jmen a počtu postav, což jsem si tu přečetl v komentářích. Pokud někdo přečetl lehce komplikovanější román, tak se nemá čeho bát. Postavy se tu nejmenují James a John, ale José Arcadio a Aureliano. To je tak jediné, co Stor oků samoty liší od jiných skvělých románů. Po celou dobu jsem si v postavách udržoval přehled a skvěle jsem si s nimi užil úžasný příběh! Sto roků samoty není nadarmo považován za skvost literatury!!!

Brutálně bulvární název zbytečně znevažuje důvěryhodnost knihy a určitě odradil již spoustu čtenářů. Přiznám se, že kdyby jsem ji neobjevil ve slevě za hubičku, tak bych po ní také nesáhl. A to by byla škoda! I když během první kapitoly, která mi přišla jako klasické vyprávění o rodině, jakých je v autobiografických románech habaděj, což mě až k vzteku nudí. Od druhé kapitoly a odjezdu do Washingtonu však kniha dostává desivý, zlý a nebezpečný ráz. Najednou mě děj totálně pohltil a už nešlo couvnout. Je zajímavé přečíst si alternativní dějiny 40. let v Americe. Člověk si uvědomí, jak málo stačí k zničení demokracie a k útokům na skupinu obyvatelstva. Události z 30. let z Německa mu už pak nejsou k údivu, ale zase je bere víc osobně. Popis dějin je navíc vsazen do obzoru normální rodiny, což jasné fikci dodá na věrohodnosti. Serióznost zkušeného spisovatele, který nemá z potřebí skandalizování vlastního díla, podporuje i dodatek s fakty. Odradit se názvem je v případě Spiknutí proti Americe škoda, jen do toho!!!

Velmi příjemné překvapení. Podle anotace jsem sice čekal těžší kalibr, ovšem kniha především zpočátku překonala všechna očekávání. Autor v příběhu šikovně balancuje na pomezí antiutopie, sci-fi a klasického románu. Všechno dohromady navíc provedl opravdu čtivě a neuvěřitelně zábavně. Nejvíc mě vždy nadchla antiutopická část z Mostu. O Mostu bych si klidně přečetl celý román! Z každé stránky jde poznat, že Iain Bank už píše svůj třetí román. Ví přesně jak stupňovat napětí, kdy v ději přitlačit, kdy zase zvolnit, co prozradit nebo co přeskočit. Díky tomu všemu se román čte jedním dechem! Poslední třetina sice už trošku ztrácela šmrnc, ale i tak jde o nadprůměrné dílo, které stojí za to přečíst!

John Irving mi stále víc připomíná Kurta Vonneguta. Myslím, že nikdo nemůže pochybovat od koho se John učil. Vždyť jeho román splňuje všech 8 pravidel Kurta Vonneguta! Na rozdíl od Kurta je John lidštější a zároveň detailnější. Ovšem být detilnějším spisovatelem ještě neznamená být lepším. Když čtenáře nenecháte domýšlet podrobnosti, tak je to spíše na škodu. Tím nechci říct, že čtvrtá ruka byla nuda! To ani náhodou! Bavil jsem se od vtipného a zajímavého začátku až po šťastný konec.

Po přečtení Pygmeje jsem nad Chuckem pomalu lámal hůl - a to patří mezi mé tři nejoblíbenější spisovatele! Nějak mi to však nedalo a přečetl jsem si Deník, snad s tím, že mu možná odpustím. A něco Vám povím, už se na něj ani trochu nezlobím. Dosud jsem měl za největší Chuckovo dílo Zalknutí, ale Deník se mu bezpečně vyrovná. Deník možná není tak vtipný, i když jsem se také hodně zasmál, ale vyrovná to na Chucka až neuvěřitelnou koncepčností. Když se během děje pomaličku odkrývá pointa, tak jsem ani nevěřil, že je Deník z palahniukova pera! A pak, že Chuck neumí čtenáře napínat! Tentokrát mě nezklamal ani konec, takže musím o této knize psát jen v superlativech. Komu přijde, stejně jako mě, název knihy trošku odfláknutý, tak po přečtení zjistí, že lepší název pro knihu být ani nemůže. Není deník jako deník(y). Chuck Palahniuk je pro mě rehabilitován a těším se, až si od něj zase něco přečtu.

Starý dobrý Kurt vždycky potěší! Tabatěrka z Bagomba neobsahuje takové Hity jako Vítejte v Pavilónu opic, ale zase v ní najdete plno srdcových záležitostí jako "Dům na klíč" nebo "Tanasféra". V souboru navíc je "Ubohé bohaté městečko", což je povídka, která suverénně patří mezi 5 nejlepších povídek, jaké jsem kdy přečet! K povídkám, i když ne k celému souboru, se určitě někdy mile rád vrátím!

Po přečtení Duhy gravitace jsem potřeboval trošku vysadit a přečíst si něco přehledného a uceleného. Jak se později ukázalo, byla kniha Kdo chytá v žitě ta nejlepší volba. Od první stránky jsem knihu prostě nemohl odložit, zkrátka balzám čtenářovy duše. Pana Salingera trošku podezřívám, že román napsal v osmnácti. Já se v těch letech cítil úplně stejně jako Holden, ale teď už bych tak přemýšllet nedokázal. Ovšem, je to dobře? Možná nám všem chybí náhled osmnáctiletýho kluka. Pro nás už je všechno ztracený, složitý a nedosažitelný, ale pro mladýho páska ne. Nebo mi vyberte jedinou věc, kterou ten kluk udělal špatně! Nechtěl se přizpůsobit a tak dopadl tak jako všichni, co se nechtějí přizpůsobit. Hezky už odmlada. Jen ohýbejme proutek dokud je mladý,že? Bez psiny!

Duha Gravitace mě stála dva měsíce života. Stálo to za to? Myslím, že rozhodně ano. Čist Pynchona je vůbec obtížné, ale Duha Gravitace je navíc úplně jiný level. Čím víc máte informací, tím víc se v textu i příběhu ztrácíte. Děj je navíc podáván trošku jako rap Ol´dirty bastarda. Je to hezké, ale někdy prostě netušíte o čem sakra mluví. Co mě nejvíc potěšilo byla neustálá zmínka o Nich. Často o Nich přemýšlím a jsem rád, že Thomas Pynchon taky. Neřekne Vám kdo to je a co touhle šíleností mají za lubem, ale ujistí Vás, že jsou. Každopádně jsem rád, že už tuhle téměř osmisetstránkovu záležitost plnou perverzí už mám za sebou . . .

Vonnegutova Kolibka je opravdu vědeckofantastický román. Nejen, že je fantastický - ostatně jako všechny jeho romány, ale celý děj je postaven na vědě a vědeckých vynálezech. Shodou okolností na dvou nejstupidnějších vynálezech, které lidstvo poznalo nebo mohlo poznat. Kolibka by tak mohla mít podtitul: aneb kniha o lidské hlouposti. Ke Kolibce jinak není co nového říci. Skladba příběhu je opět skvělá a typycky "Vonnegutovská". Kniha srší vtipem a jako bonus Kurt tentokrát přidává stoupající absurdní atmosféru, která vrcholí na území děsivě skutečného San Lorenza, jako typického oligarchního státu. Úchvatné dílo!