Philip Roth je srdcovka. Tentokrát zabředl do generace Američanů dospívajících ve čtyřicátých letech. V zásadě šlo o poslední poslušnou a spokojenou generaci. Další pokolení již ztratilo důvěru v Ameriku, naivita se vytratila a tak nutně muselo dojít k rozkolu mezi generacemi. Roth si pro názornou ukázku vybral Švéda. Člověka, či nadčlověka, kterému od narození vychází vše na co sáhl, ovšem zmíněný rozpor mu zlikviduje téměř vše, co za celý život vybudoval. Přestože šlo vlastně od nadčlověka, vykreslil ho Philip až neuvěřitelně věrně, což není snadné. Vezměte si, že čtete o člověku, který měl na škole skvělý prospěch, na středí škole i na univerzitě smazal navždycky všechny rekordy ve třech sportech, vzal si Miss New Jersey, rozšířil vzkvétající podnik svého otce, narodila se mu inteligentní dcera a usadil se v domě, po kterém vždy toužil. A zároveň zůstal charakterním a skromným člověkem. Nadpřirozené? Nikoliv! Když čtete Americkou Idylu, máte pocit, že Švéda můžete potkat v obchodním domě, v hospodě, na ulici nebo v baru. Právě z věrnosti hlavní postavy mohl Philip Roth těžit od momentu, kdy se Švédovi začne pomalu hroutit život.
Americká idyla má navíc ještě další rozměr. Dnes už si kvůli různým vykladačům historie málokdo uvědomí, že se na konci šedesátých let ve Spojených státech, a potažmo v celém světě, rodila revoluce. Nechybělo mnoho a kapitalismus mohl mít dávno po umíráčku. Bohužel se tak nestalo, ale co není, může být. Je dobré číst události v Americké idyle v kontextu k dnešní době a u událostem, které se každý den objevují v nezávislém tisku.
Americká idyla se mi sice nelíbila jako Lidská skvrna, ale i tak jde o parádní čtení.

Sbírku povídek Družba jsem si pořídil v šatně divadla Archa po představení EKG. Povídky Igora Malijevského totiž patří z mého pohledu k tomu nejlepšímu, co pravidelné představení nabízí. Igorovy povídky jsou vtipné, chytré, zajímavé a mnohdy až nadlidsky důvtipné. Sbírka Družba však obsahuje povídky z let 1997 až 2004, jde tedy tak trošku o jiné povídky. Na každé povídce jde poznat, že jí psal Igor, ovšem každá tak nějak postrádá vtip, který od Malijevského zkrátka vyžaduji! V celé sbírce není jediná povídka, která by se mi líbila kompletně celá, vždy jde jen o části. Okruh témat je v Družbě též omezený. Většinou jde o soubor zážitků z Čelechovic či z cest, které často jakoby ani nikam nevedly a mnohdy ani nikam nevedou. Jestli vedly a já to špatně pochopil, tak se Igorovi samozřejmě omlouvám. Nejvíc mě bavily povídky z Berlínských squatů, tedy Nahý muž nebo Kolo. Skvěle napsaná je též Překvapivý obrat, ale asi nejlepší povídkou je z mého skromného pohledu Muší houpačka.
Sice mám rád povídky s výraznější a pokud možno překvapivou pointou, čímž mě Igor nepotěšil, ale na druhou stranu Malijevský tento deficit vynahrazuje slohem. Kam se hrabe Zdeněk Svěrák na češtinu Igora Malijevského! Igor si rád hraje a rád používá co nejvíce slov. Jeho povídky jsou takřka básněmi.
Sice jsem očekával něco jiného, ovšem i tak mě Igor potěšil. I přes absenci originality a vtipu jsem se bavil Igorovým nadhledem, básnickým slovem, věrně napsanými dialogy, zajímavým prostředím a aktualitou.

Tak nevím, nevím. Od Josepha Hellera jsem si přečetl ledacos a vždycky jsem se skvěle bavil. Proto jsem z románu Něco se stalo pořád tak trošku zmatený. Román vůbec nezačíná špatně. Popisy pracovních vztahů jsou dost podobné, jako zažívám já a jeho rozhovory s pubertální dcerou jsou dokonalé a vtipné. Tedy ne přímo vtipné, ale tak nějak vtipně mrazivé. Joseph snad ani nedokáže být ryze vtipný. Sice se vám chce zasmát, ale jako by vás něco varovalo, že to není dobrý nápad. Autor se rád zahryzává do vaše vědomí a svědomí, což není dvakrát příjemné. Asi to bude tím, že u knihy Něco se stalo se zkrátka neuvolníte tak, jako u Hlavy XXII. Nebo Giold za všechny peníze. Kniha navíc postrádá příběh a především zápletku. Román se tak nemusí číst od začátku dokonce, klidně ji čtěte ob stránku nebo přečtěte deset stran, deset vynechejte a tak pokračujte až nakonec, zaručuji vám, že o nic zásadního nepřijdete. V Něco se stalo jsou samozřejmě i lepší pasáže, řekl bych osvětové, ale není jich mnoho. Nejvíc se mi líbila ta s náhražkou smetany, která chutná jak hovno, ale to už lidé nevnímají.
Kniha se dá chápat i jinak. Jde o skvěle popsaný vnitřní boj člověka s realitou a mezilidskými vztahy. Člověk je nakonec vždy sám, můžete mít rodinu, kolegy v práci a nějaké přátele, ovšem nejtěžší je stejně vyrovnat se sám se sebou, s čímž vám nikdo nepomůže. Ostatní se totiž zase vyrovnávají sami se sebou, takže nemají čas pomáhat se stejným problémem někomu jinému. Lidé si tak nerozumí, na věc se dívají jinak než vy a v zásadě se jim nedá věřit a nikdy si nemůžete rozumět. Nevěřte ani mě! To je asi to pozitivní, ovšem stejně jsem od Josepha Hellera čekal trošku víc.

Z této knihy mám opravdu smíšené pocity. Na jednu stranu se Bitva dá brát jako povedená agitace pro vstup do komunistické strany, na druhou jako neméně povedené varování před jakýmkoli extrémem politické či společenské myšlenky. Z tohoto pohledu vyniká především jednání jedinců, kteří ač mají ušlechtilé zájmy, musí využít i těch nejnižších prostředků pro prosazení své myšlenky. Takových situací je v knize několik a člověku z toho není dvakrát dobře. Zajímavé je i to, že sice „štváči“ prosazují zrušení třídních rozdílů a vládu lidí, ovšem o všech důležitých věcech rozhodují jen vyvolení. Ostatní jsou bráni za obětní beránky a jen tupou masu, která zaplatí svým životem za prosazení dlouhodobých cílů. Z tohoto pohledu koukám na knihu radši, jelikož se podobným způsobem dělají všechny revoluce a komunismus je zde uveden jako příklad. Z toho agitačního pohledu je kniha horší. Především první stránky, kde jsou komunisté vykresleni jako rovní, ochotní a hodní, mě opravdu štvala a téměř už jsem chtěl knihu odložit. Připadalo mi to jako publikace Práce zpívá, jen šlo o prózu. Z této pózy sice John Steinbeck upustil, avšak na konci se k ní opět vrátil. Buď jak buď, organizace estabilishmentu a jejich metody, což už bylo naznačeno v Hroznech hněvu, je uvěřitelná a rozhodně pravdivá. V zásadě se nic nezměnilo a vykořisťování funguje pořád stejně, jen je vše konáno mazaněji a nepřehledněji. Proto může být kniha brána i po více než sedmdesáti letech jako stále aktuální. Narozdíl od Hroznů hněvu je Bitva drsnější a Steinbeck zde nešetří morbidními a zlými scénami. Sice Hrozny hněvu hodnotím o několik příček výš, ovšem i Bitva stojí za přečtení.

Vzhledem k rozporuplnosti komentářů a reakcí na Solaris, jsem byl opravdu zvědav, jak kniha zapůsobí na mě. Se science fiction nemám dvakrát bohaté zkušenosti, když jsem vlastně dosud přečetl pouze Grantovy parodie, Sirény z Titanu od Kurta Vonneguta, Bradburyho Marťanskou kroniku a spoustu antiutopických románů, ovšem ty odmítám zařadit do science fiction. Poté, co jsem knihu přečetl jedním dechem, musím se přiklonit k pozitivním názorům. Jediné nudnější pasáže jsou popisy různých strojů, dějiny planety, dějiny „solaristiky“, chemické a fyzické zákonitosti planety a podobné záležitosti. V zásadě jde vlastně jen o povinnou látku, kterou čtenář musí obsáhnout, aby pochopil události, které se v příběhu dějí. Bez tohoto základu by kniha byla zmatená a nepochopitelná. Tyto nudnější pasáže bohatě vynahrazuje vynikající atmosféra knihy. Místy jsem s Krisem prožíval každý krok a každé vydechnutí, až tak houstnoucí atmosféra je. Skvělé jsou i dialogy s posádkou základny a jejich vnitřní záhady. Výborná je i pointa románu, která se pomalinku rozplétá, až dojde do bezvýchodného konce. Lem čtenáři nevěší bulíky na nos, čímž je příběh, ač z daleké budoucnosti a z vymyšleného světa, uvěřitelný. Člověk je zkrátka člověk a člověkem zůstane. Základním stavebním kamenem je však nápad. Tím myslím jediného stálého a nesmrtelného obyvatele Solaris, který s návštěvníky komunikuje tak, že mu žádný člověk nikdy nemůže porozumět. V knize navíc neubližuje ani romantika, jelikož je originálně vylíčená a v mezích. Nemůžu tedy jinak než Solaris prohlásit za vynikající knihu vynikajícího spisovatele!

Zkrátka román za všechny peníze! Už od první věty mi kniha hodně připomínala díla Philipa Rotha, což je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Není tedy divu, že se mi Gold za všechny peníze líbil. Kromě popisu legračního života tradičních židovských rodin navíc Joseph Heller obohatil knihu o naprosto dokonalé dialogy, které daly vzpomenout na Hlavu XII. Nejde ani tak o rozhovory rodiny Bruce Golda, jako o dialogy v Bílém domě. Na tyto pasáže jsem se vždy těšil nejvíc. Výroky typu „Nemáme žádné stanovisko, ale pevně za ním stojíme“ nebo „Stoprocentně dostaneš místo ministra, ledaže bys ho nedostal“, to je prostě dokonalost. Není divu, že má nejoblíbenější postava není Gold, ale Ralph, z kterého mi „zůstává rozum stát, jak mi z něj neustále zůstává rozum stát“. Byrokracie, neupřímnost, kličky, zneužívání a vyhýbání se konkrétnosti, to je zkrátka skvělý popis moderní politiky za jakékoli vlády, jakéhokoli prezidenta z kterékoli partaje. Pokud by Bílý dům v knize nefiguroval, tak by měla tak třetinovou hodnotu, ovšem přesto by byla dobrá. Naopak, kdyby se kniha skládala jen z rozhovorů v Bílém domě, stejně by byla dokonalá. Než jsem přečetl tuto knihu, tak jsem netušil, že „nejmenovaný zdroj“ nebo „Mluvčí“ jsou opravdové profese uvnitř chobotnice prezidentské či vládní kanceláře. Joseph Heller má zkrátka vynikající talent ztrhat to, co se mu nelíbí. To už dokázal v Hlavě XII. a potvrdil to i v Goldovi za všechny peníze. Knize navíc nechybí ani propracovaný a logický konec. Sice trošičku moralizuje, ovšem hodnoty si každý člověk musí sladit sám a Gold to dokázal. A světe div se, moc se mi to líbilo a jsem na něj tak nějak hrdý – ten chlap je zkrátka za všechny peníze!

Tak zaprvé, Poe žil pouze v první polovině devatenáctého století. Opakuji: v první polovině devatenáctého století! Přesto se mi tomu nechce věřit. Edgat Allan totiž v době Dostojevského, Tolstého, Sienkiewicze, Charlese Dickense či Emila Zoly psal doslova jako postmodernista! V zásadě o sto let předběhl vývoj literatury a dá se říci, že mnoho spisovatelů by bez Edgara nikdy nedosáhlo takového věhlasu. Osobně si například myslím, že kdyby nebylo jeho detektivních povídek, tak by asi těžko vznikly příběhy Hercula Poirota či Sherlocka Holmese. Když už jsem u kriminálních povídek, tak zaručeně nejlepší jsou Vraždy v ulici Morgue, Zlatý brouk a Vrah si ty. Především druhá jmenovaná povídka se zařadila mezi mé nejoblíbenější povídky vůbec. Nejobsáhlejší žánr v souboru čtyřiatřiceti povídek je horor nebo spíše psychologický thriller. Poe totiž nestraší duchy, příšerami či něčím podobným, ale vnitřním nesouladem, pnutím v mysli a mozku, strachem z neznámého nebo z nepředstavitelného. Za všechny tyto povídky mohu jmenovat asi nejznámější dílo Jáma a kyvadlo, ovšem není zdaleka jediná. Mezi skvosty doslova moderního thrilleru dnešní doby patří i William Wilson či Černý kocour. Možná do této škatulky patří i Sud vína amontillandského, ovšem to je i tak trochu groteska, jelikož jsem se u ní opravdu pobavil. Sbírka obsahuje i exklusivní mystická dílka jako Příběh z Rozeklaných hor, v kterém mě naprosto fascinoval hlavní hrdina, který se sjíždí morfiem a chodí na procházky do přírody. Ruku na srdce, patří tohle do první poloviny devatenáctého století? U sci-fi povídek jsem se spíše bavil, jelikož v jednadvacátém století již nejde o sci-fi. Jak si asi domyslíte, Poeovi nemohu vytknout zhola nic, ovšem trošku mě rozčílil tým, který povídky sestavoval. Ve snaze o jakousi koncepčnost totiž podobné povídky nebo povídky stejného žánru řadil za sebe a kniha pak lehce nudí. Když už jsem četl třetí povídku o námořnících za sebou, tak jsem měl chuť knihu odložit, ovšem naštěstí jsem u toho zůstal. Ovšem podobné sekvence se v souboru opakují hodně často. Na druhou stranu musím editory pochválit za to, že z mého pohledu nejlepší povídku ve sbírce zařadili téměř až na konec. Povídka Metoda doktora Téra a profesora Téra se tak zaslouženě stala zlatým hřebem souboru. Děkujme Edgaru Allanu Poeovi za to, že psal. Bez něj by těžko dnešní literatura vypadala, jak vypadá!

Než se vrhnu přímo ke knize, tak ještě jednou musím poděkovat mé kamarádce Veronice. Víte, Galapágy se v českém jazyce shánějí hodně těžko. Já jsem na tom strávil asi dva roky. Od chvíle, kdy jsem od Kurta Vonneguta přečetl vše, co napsal a co je přeloženo do mého mateřského jazyka, tak jsem se pídil po tomto díle. Dočkal jsem se nedávno a jsem za to hodně vděčný hned ze dvou důvodů. Za prvé, konečně mám kompletní dílo Kurta Vonneguta. Za druhé, přečetl jsem jeden z nejlepších románů rodáka Indianapolisu. Vlastně ani nevím, proč je Kurt můj neoblíbenější spisovatel a Galapágy jsou další záhadou. Jako téměř vždy je ihned na začátku prozrazen konec a děj pak ani není ničím extra zajímavý. Ovšem u Kurta jde o něco mezi začátkem a koncem. Je neskutečně vtipné, jak se děj a hlavní postavy k prozrazenému konci dostanou. V Galapágách je navíc tato cesta několikanásobně absurdnější než u jiných románů, když tedy nepočítám Jatka č. 5. Dalším bodem pro Kurta je až neskutečné množství informací. Autor opět často opakuje a často se vrací v ději tam a zase zpátky, ovšem i tak stihne popsat kopulační zvyky modrých terejů, zažívací proceduru mořských leguánů, stručný životopis Charlese Darwina a taktéž životopisy i těch nejvíc vedlejších postav románu. Nevím, jestli jsem dostatečně vysvětlil, proč je Vonnegut nejlepší spisovatel jakého znám, snad jen doplním, že Kurt je nejlepší, protože je to Kurt. V Galapágách si nejhorší prodejce vozů Saab na světě bere na paškál lidské mozky, za které vděčíme evoluci. Po čase se ale ukázalo, že tyto mozky nám jsou jen na škodu, a tak nám je evoluce zase vzala výměnou za ploutve, menší lebku a aerodynamický tvar. Bez mozků jsou lidé šťastnější a spokojenější, neubližují jiným tvorům ani sami sobě. Člověk prostě musí něco obětovat, aby byl šťastný. A jestli je to jen mozek, tak to bereme všemi deseti, ne? Kurt navíc varuje před ekonomickou krizí, kterou mají na svědomí mozky, a následnou válkou, kterou nemá na svědomí opět nikdo jiný. A to v roce 1986, přátelé. Kurt je zkrátka Kurt, moc děkuji a posílám pozdrav do azurového tunelu!

Kdo by byl řekl, že příběh krále Davida může být tak vtipný! Joseph Heller na to šel chytře a od podlahy. Oprostil se od idealizování postav a tak nějak i od zbožnosti. Přece se Vám nechce věřit, že postavy ze Starého zákona opravdu mluvily tak, jak je to vykresleno. Navíc, když je ta kniha plná kočovníků a krvežíznivců. Co by to taky bylo za život, kdyby si člověk nemohl ulevit nějakým tím sprostším slovem, minimálně „naserpáter“. Dokonce bych řekl, že Heller některé příběhy a situace dává na pravou míru. Musím se přiznat, že o Bibli a Starém zákonu toho příliš nevím a všechny příběhy jsem znal jen z doslechu nebo je vůbec neznal. Kdybych byl v tomhle směru víc vzdělaný, tak bych si knihu Bůhví užil určitě víc. Je to takový pocit, jako když koukáte na nějakou parodii, aniž byste znali originál. Sice se smějete, ale v tom stejně rezervy. Silnou stránkou románu je určitě styl Davidova vyprávění. David totiž vypráví dost realisticky a doslova mu věříte. Když si představíte, že ten děda jen leží a snaží se vše vypovědět, tak je jasné, že do příběhu stále prostřihává to, co ho zrovna štve nejvíc a co zrovna řeší. A nejčastěji je to Batšeba, takže té ženské, která mimochodem vynalezla felaci, je plná kniha. Za nejsilnější části rozhodně považuji putování Mojžíše z Egypta a také rozhovory se Šalamounem. Takhle vykreslit nejnatrvdlejšího člověka na světě snad umí jen Heller. Bůhví mě určitě nebavilo a nerozesmívalo tak jako Hlava XXII., ovšem i tak jsem se rozhodně nenudil a svým způsobem jsem se hodně naučil. Sice teď znám příběh Davida dle Josepha Hellera, ale i to je pořád víc než jsem znal předtím. A bůhví, třeba jsem pravdě blíž než kdybych si o Davidově životě přečetl v Bibli.

Strážce sadu je první knihou mého oblíbence Cormaca McCarthyho, ovšem vzhledem, pro laika nepochopitelnému počínání nakladatelství, jsem před první knihou stihl přečíst osm pozdějších. Jelikož už jsem měl za sebou téměř celé Cormacovo dílo, tak jsem si myslel, že mě již nemůže ničím překvapit. A ejhle. Vyprávění je sice minimalistické, strohé a skoupé na dialogy, ale kniha Strážce sadu je především zpočátku oproti dalším knihám tak nějak rozdováděná. Vzhledem k McCarthyho stylu mě doslova šokoval ukecaný starý Rattner, vtíravé Tiptonovic děvče anebo snaživý sociální pracovník. Tolik řečí, kolik se nadělá ve Strážci sadu, vynahradí všechny další mlčenlivé romány Cormaca McCarthyho. I díky skvostnému doslovu Aleny Dvořákové je z knihy zřejmé, že jde o rozdílnost generací. Lépe řečeno, o stále větší ničivosti každé další generace. Proto je stěžejní postavou románu starý Ownby, který mi moudrostí připomíná Náčelníka z Vyhoďme ho z kola ven, ale uprostřed nové generace se stává bláznem. A to jen kvůli tomu, že pohrdá státní podporou. Dopadá vlastně stejně jako Náčelník, ovšem i bez větších psychických potíží. Pokud tedy mezi psychickou potíž nepočítáte výčitky svědomí. I když v prostředí naší doby možná dostanu za výčitky svědomí neschopenku :) . Z románu lze také vyčíst stále menší respekt mladých k starým, k přírodě a ke kdysi důležitým hodnotám. Strážce sadu také odkrývá život amerického jihu, který jsem poznal díky Williamu Faulknerovi, ovšem daleko mladší McCarthy mohl děj posunout do poloviny minulého století, což je pro středně sečtělého Evropana absolutně utajovaná záležitost. Věděli jste, že v Knoxvillu platila prohibice ještě v sedmdesátých letech? Kdybych měl Strážce sadu přirovnat k jiné Cormacovo knize, tak je to Dítě boží. A to, jak atmosférou, tak tím, že v románu nikdo neputuje. To je u McCarthyho stejně nečekané, jako kdyby Jack Kerouac napsal knihu, ve které se neobjeví ani kapka alkoholu. Pro jedinou větší pouť se navíc rozhodne Arthur Ownby, u kterého bych to čekal ze všech nejméně. Už tak sympatická postava si tím u mě vymezila místo mezi nejlepšími literárními hrdiny! Musím uznat, že na Strážci sadu absolutně nelze poznat, že jde o prvotinu a po přečtení této knihy potvrzuji, že Cormac měl cestu mezi současné literární velikány předurčenou od chvíle, kdy vzal do ruky pero a začal pracovat na Strážci sadu.