Jáma a kyvadlo a jiné povídky

Poe je prostě geniální... který současný spisovatel horroru či detektivky se bude vydávat a číst ještě za 160 let?

Doporučuju číst v noci, osamotě, nejlépe na odlehlém místě. Čistokrevný horror, brr.

Nejvíc se mi líbila Metoda doktora Péra a profesora Téra. (Nebo naopak)

Poe je jeden z mála spisovatelů, který mě nutí podívat se před spaním pod postel, do skříně, za závěs a když ho čtu, tak mám permanetní husinu. Jeho příběhy jsou spíše zaměřené na psychiku, nejsou tam žádný tuny krve ani amputované končetiny. Ale i tak jeho horrory mám radši než třeba Kingovy. Některý jsou sice krvavý drasťárny (Vraždy v ulici Morgue), ale jak popisuje emoce...

I když knihy odkládám nedočtené jen výjimečně, u téhle jsem měla co dělat, abych dala alespoň polovinu. Neustále se opakuje, je předvídatelný a nudný.

Je pravda, že tato kniha se nedá snad ani přečíst v kuse.. Poe je úžasný spisovatel, ale 500 stránek povídek najednou se rychle přejí :(. Je to krásná kniha..a nejvíc si jí člověk vychutná po malých dávkách :)

Ano, po malých dávkách s hrnkem kouřícího čaje, nejlépe v noci při bouřce a s peřinou až pod krkem :))

Povídky jsem začala číst v deseti letech a děsí mě dodnes (možná právě proto:)). Poe umí navodit velmi sugestivní, temnou atmosféru a i po lavině spisovatelů s podobným zaměřením pro mě zůstává mistrem hororu číslo 1.

Poe je geniálny... nepotrebuje armádu zombie bojovníkov ani motorovú pílu, aby vás dostal. Pokiaľ neveríte, že klasické duchárstvo a bežný strach z tmy vám vyženú na chrbát zimomriavky, verte že v rukách majstra sa vedia stať niečim skutočne uhrančivo a desivo očarujúcim.

Poe se bude číst pořád, a pořád bude stejně působivý

Ráda si ji někdy přečtu znovu..

Kniha, která je živým důkazem toho, že literatura může být zajímavější, děsivější a působivější než veškeré psycho-hororo-thrilerové filmové příběhy

snad všechny nejlepší pecky od velmistra hororu a detektivky pana Poea. Nemám slov

Výborné povídky plné záhad, děsu či napětí. Většina z nich se mi moc líbila (Zlatý brouk, Pád do Malströmu, Jáma a kyvadlo, Černý kocour - přitom posledně jmenovaná se mi v 16 letech vůbec nezamlouvala).

Problém téhle sbírky povídek (a zřejmě i jiných sbírek) je nevyváženost. Začátek nic moc - Pád do Maelströmu je jedna z těch nejhorších, Rukopis to stejný ale pak se to začíná rozjížděť - Podlouhlá bedna, Vraždy v ulici Morque, Vrah jsi ty, Pád domu Usherů... Tyhle považuju za nejlepší povídky z celé knížky. Klasika Jáma a kyvadlo a Předčasný pohřeb se mi tolik nelíbily, mají ale taky něco do sebe a stojí ze přečtění. Nesmím také zapomenout na Černého kocoura, taky jedena z nejlepších. Bohužel druhá půlka povídek je už slabší, většinou ne zrovna originální a i přes jejich krátkost bylo jejich čtení nuda.

Klepala jsem se hrůzou a každého podezřívala z šílenství..

Nejlepší povídky byly Metoda doktora Téra a profesora Péra, Zrádné srdce a Černý kocour.

Tak zaprvé, Poe žil pouze v první polovině devatenáctého století. Opakuji: v první polovině devatenáctého století! Přesto se mi tomu nechce věřit. Edgat Allan totiž v době Dostojevského, Tolstého, Sienkiewicze, Charlese Dickense či Emila Zoly psal doslova jako postmodernista! V zásadě o sto let předběhl vývoj literatury a dá se říci, že mnoho spisovatelů by bez Edgara nikdy nedosáhlo takového věhlasu. Osobně si například myslím, že kdyby nebylo jeho detektivních povídek, tak by asi těžko vznikly příběhy Hercula Poirota či Sherlocka Holmese. Když už jsem u kriminálních povídek, tak zaručeně nejlepší jsou Vraždy v ulici Morgue, Zlatý brouk a Vrah si ty. Především druhá jmenovaná povídka se zařadila mezi mé nejoblíbenější povídky vůbec. Nejobsáhlejší žánr v souboru čtyřiatřiceti povídek je horor nebo spíše psychologický thriller. Poe totiž nestraší duchy, příšerami či něčím podobným, ale vnitřním nesouladem, pnutím v mysli a mozku, strachem z neznámého nebo z nepředstavitelného. Za všechny tyto povídky mohu jmenovat asi nejznámější dílo Jáma a kyvadlo, ovšem není zdaleka jediná. Mezi skvosty doslova moderního thrilleru dnešní doby patří i William Wilson či Černý kocour. Možná do této škatulky patří i Sud vína amontillandského, ovšem to je i tak trochu groteska, jelikož jsem se u ní opravdu pobavil. Sbírka obsahuje i exklusivní mystická dílka jako Příběh z Rozeklaných hor, v kterém mě naprosto fascinoval hlavní hrdina, který se sjíždí morfiem a chodí na procházky do přírody. Ruku na srdce, patří tohle do první poloviny devatenáctého století? U sci-fi povídek jsem se spíše bavil, jelikož v jednadvacátém století již nejde o sci-fi. Jak si asi domyslíte, Poeovi nemohu vytknout zhola nic, ovšem trošku mě rozčílil tým, který povídky sestavoval. Ve snaze o jakousi koncepčnost totiž podobné povídky nebo povídky stejného žánru řadil za sebe a kniha pak lehce nudí. Když už jsem četl třetí povídku o námořnících za sebou, tak jsem měl chuť knihu odložit, ovšem naštěstí jsem u toho zůstal. Ovšem podobné sekvence se v souboru opakují hodně často. Na druhou stranu musím editory pochválit za to, že z mého pohledu nejlepší povídku ve sbírce zařadili téměř až na konec. Povídka Metoda doktora Téra a profesora Téra se tak zaslouženě stala zlatým hřebem souboru. Děkujme Edgaru Allanu Poeovi za to, že psal. Bez něj by těžko dnešní literatura vypadala, jak vypadá!

Poe píše mistrovsky, ale pro tento sborník určitě platí - méně, znamená více. Povídek je více než 30 . Asi v polovině se dostavil pocit "přejedenosti".