Družba

Sbírku povídek Družba jsem si pořídil v šatně divadla Archa po představení EKG. Povídky Igora Malijevského totiž patří z mého pohledu k tomu nejlepšímu, co pravidelné představení nabízí. Igorovy povídky jsou vtipné, chytré, zajímavé a mnohdy až nadlidsky důvtipné. Sbírka Družba však obsahuje povídky z let 1997 až 2004, jde tedy tak trošku o jiné povídky. Na každé povídce jde poznat, že jí psal Igor, ovšem každá tak nějak postrádá vtip, který od Malijevského zkrátka vyžaduji! V celé sbírce není jediná povídka, která by se mi líbila kompletně celá, vždy jde jen o části. Okruh témat je v Družbě též omezený. Většinou jde o soubor zážitků z Čelechovic či z cest, které často jakoby ani nikam nevedly a mnohdy ani nikam nevedou. Jestli vedly a já to špatně pochopil, tak se Igorovi samozřejmě omlouvám. Nejvíc mě bavily povídky z Berlínských squatů, tedy Nahý muž nebo Kolo. Skvěle napsaná je též Překvapivý obrat, ale asi nejlepší povídkou je z mého skromného pohledu Muší houpačka.
Sice mám rád povídky s výraznější a pokud možno překvapivou pointou, čímž mě Igor nepotěšil, ale na druhou stranu Malijevský tento deficit vynahrazuje slohem. Kam se hrabe Zdeněk Svěrák na češtinu Igora Malijevského! Igor si rád hraje a rád používá co nejvíce slov. Jeho povídky jsou takřka básněmi.
Sice jsem očekával něco jiného, ovšem i tak mě Igor potěšil. I přes absenci originality a vtipu jsem se bavil Igorovým nadhledem, básnickým slovem, věrně napsanými dialogy, zajímavým prostředím a aktualitou.