Od prvních stránek mě ke knize přikovala až neskutečná věrnost. Člověka až napadá, že Ken Kesey stihl být před napsáním knihy intelektuálem, venkovským balíkem, dřevorubcem, indiánem, panicem do jednatřiceti let, sexuálním bejkem ještě na prvním stupni základní školy, kapitánem na rybářské lodi a pacientem i lékařem na psychiatrickém oddělení. Při četbě člověka až mrazí podobnost mezi životem "venku" a "vevnitř". Lidé potřebují spasitele všude. Ježíše Krista, který může kázat jak chce, ale lidé smysl jeho myšlenek pochopí až když se objetuje! Je jedno jestli káže smích a ztracenou sebedůvěru, nebo cokoli jiného. Kesey navíc zvolil výbornou vypravěčskou linku, která mi prostě nedovolila odložit knihu. Vyhoďme ho z kola ven je zkrátka skvost každým coulem a pro našince je prostě nezbytná!!!

Úžasné, ale zároveň i tajemné až znepokojující čtení! Z knihy jsem měl již od prvních stránek zvláštní mrazení v zádech. Napjatá atmosféra, která čtenáře dožene až na hranici nereálna, se navíc táhne na každé stránce až do nic nevypovídajícího konce. Musím přiznat, že jsem se ve změti symbolů, náznaků, demagogie a indícií úplně ztratil. Uklidňuje mě, že se to samé stalo i hlavní hrdince a snad to byl i autorův záměr. Nicméně, román je naprosto bravurně napsaný. Děj se stále žene dopředu, tajemství se pomalu rozjasňuje a člověk je nucen doslova hltat každou stránku. Bavil jsem se naprosto fantasticky!!!

Toto je záznam operativce mě. Tento čtenář sledoval symboly na papíře a zpočátku byl zmaten a dezorientován. Poté si zvykl a symboly na papíře ho místy i pobavily. . .

Chuck se pustil do experimentu, což mu vůbec nevyčítám. Naopak obdivuju jeho odvahu! Kromě zajímavého a netradičního stylu, mi však v knize scházela jiskra, která je ve všech předchozích románech. Děj sám o soobě je nezajímavý a možná i nudný. Tím mě Chuck trošku zklamal. Jsem rád, že jsem před Pygmejem přečetl pět jiných Palahniukových knížek. Díky tomu si nemyslím, že je to idiot a nemumí složit kloudnou jedinou větu. Pygmejem tak důrazně nedoporučuji začínat s Palahniukem!

Závěrečný díl "Pohraniční trilogie" geniálně kloubí filosofickou linku Hranice se slušnou akcí Všech krásných koní. Oba popisy knih krásně korespondují hlavní rysy charakterů obou postav. Zatímco Parham je klidný přemýšlivý tulák, Cole je neposedný tvrdohlavý psanec. Obě postavy také jakoby měly díky svým charakterům předurčený osud. Kdo myslíte, že bude žít déle. Tulák nebo psanec? Města na planině tak spojila to, co se mi líbilo v obou knihách: moudrost (Hranice) s akcí (všichni krásní koně). O jednoznačné genialitě spisovatelského barmana Cormaca MCcarthyho, který má tento lahodný coctail na svědomí, se přesvědčitě od první stránky. Příběh nezačíná bezcílným touláním, jako jsme byli zvyklí u dvou předchozích dílů, ale děj hezky svižně ubíhá až k nutnému konci. Málokdy se stane, aby závěrečný díl trilogie překonal oba předchozí, ale Cormacovi se to s přehledem podařilo! Ba co víc, Města na planině dle mého skromného názoru předonala vše, co jsem od tohoto "zlého" muže přečetl.

Tracyho tygr se mi moc líbil, ale o dalším Saroyanovi už jsem nijak zvlášť netoužil. Shodou okolností a náhod se mi však do ruky dostala tahle kniha. A přátelé, čte se to samo! Hotová malina . . . Pan Saroyan je mistr spisovatel, který umí zaujmout příběhem, moudrostí, zkušenostmi a skladbou slov. Většina část děje je navíc vsazená do poutavého prostředí arménské komunity čtyřicátých a padesátých let v USA. A celý děj do duše a srdce Arména. I když anotace může zavádět, že jde pouze o krizi středního věku hollywoodské hvězdy, není tomu tak. Román je o životě a lopotění každého z nás. Knihou jsem se navíc úžasně bavil a opět jsem se hodně naučil.

Z knihy mám trošičku smíšené pocity. Zpočátku jsem byl rozpačitý, jelikož mi delší dobu trvalo než jsem si zvykl na autorův styl psaní, který může zpočátku působit trošku neurovnaně a nepřehledně. Když jsem si zvykl, tak mě román opravdu chytil. Určitě potvrzuji, že Adam Rapp je génius co se týče dialogů. Jsou opravdové, reálné a věrné. Úplně úžasné je paranoidní přemýšlení během dialogu, které známe určitě všichni. A to moc dobře. Na druhou stranu mě unavovaly "vtipné" popisy interiérů, exteriérů a lidí. Všeho bylo moc a několikrát to zničilo i povedenou vtipnou situaci. Celkově se mi román líbil, tedy až na konec. To jsem nečekal. Dočetl jsem jí dneska ráno a opravdu netuším, jestli se v práci zbavím té hrozné depky. Každopádně jsem rád, že jsem Rok nekonečného strádání přečetl. Celkově jsem se dobře bavil a hodně se dozvěděl.

Klasický román Kurta Vonneguta. Znovu příběh protřelého starého může, který s klidným nadhledem komentuje flaschbacky z minulosti. Kurt tentokrát zabředává do nižši :) politiky, počátků odborů a nebezpečí z přerostlých korporací. I když jde o klasické dílo, stejně mě bavilo a četlo se jedním dechem! Vtip Kurta Vonneguta je jednoduše originální, nadčasový, chytrý a navíc snad nikdy neomrzí!!!

Prostě nádhera. Moc pěkně popsaná cesta dvou dětí, které si hrají na bandity, k ponuré a vážné dospělosti. V Hranici se mi strašně líbila filosofická linka, která se vine celým příběhem prostřednictvím lidí roztroušených po cestě. U Všech krásných koní bohužel chybí, ale příběh se zase lépe čte. Všechny krásné koně se narozdíl od Hranice četly jedním dechem a ani nevím proč. Halt je to asi skvěle napsané. Cole je navíc větší sympaťák než Boyd. Už se moc těším na závěr trilogie!

Konečně vyšel dotisk a mohl jsem si Zalknutí zakoupit a přečíst. Po přečtení jsem tak nažhavenej, že by se Odeon mohl rozhoupat k dotisku Deníku a Ukolébavky - ty mi ve sbírce zatím chybějí. Dle mého názoru zatím nejlepší kniha od Chucka Palahniuka jakou jsem četl. Měla by být povinná pro všechny čtyřicátníky! Je to o jejich generaci, jasná a výstižná rekonstrukce jejich života a náhled na výsledek jejich počínání. Nejluxusnější jsou kapitoly, kdy si Victora vyzvedávala jeho máma ze školy. Ta paní mi mluvila přímo z duše! Možná zbytečně podceňovaná, ale nejchytřejší Chuckova věc! Obdivovatelům Palahniukovi tvorby mohu jen doporučit!!!

Vynikající soubor kratších protiválečných prací Kurta Vonneguta je zatím posledním dílkem do mozaiky přátel a fanoušků pro mě nejlepšího spisovatele jaký kdy psal. Jde o velmi povedené dílko prošpikované povídkovími skvosty jako Válka není žádný med, Kvílení bude po všech ulicích nebo Kořist. Soubor je sice více monotematický než Vítejte v pavilonu opic, ale některé povídky jsou o poznání silnější! Téma Drážďan se objevuje ve většině Kurtových děl a v Armagedonu jde o opravdu stěžejní téma, ale jak se zdá, tak se snad nikdy nezajídá. Armagedon aneb Tisíckrát o Drážďanech, ale tisíckrát jinak a pokaždé zábavně.