Henderson, král deště

Od Saula Bellowa už jsem přečetl Herzoga a Humboldtův dar, proto jsem očekával něco podobného. Tedy příběh bohatého úspěšného žida, který se na stará kolena zbavuje všech konvencí a klišé ve svém životě, prokládaný filosofickou masáží. Proto mě překvapilo, že Henderson, král deště má nejen odlišné ústřední téma než ostatní knihy Bellowa, ale i jiný styl vyprávění.
Už jen hlavní hrdina románu. Jedná se o zbohatlického balíka, který sice prošel prestižní školou a je celkem inteligentní, ovšem svého vzdělání si neváží stejně jako svého života. Místo aby své dědictví nějak pozitivně využil, tak hýří, na svém pozemku volně chová prasata a fláká se. Není tedy divu, že se mu po padesátce zdá život prázdný a samotného ho začne štvát jeho zlá a zatrpklá povaha.
Je zajímavé, že po jeho odletu do Afriky je v zásadě pořád stejný, ovšem na místní lidi působí zcela jinak a vždy si ihned vyslouží úctu. V tu chvíli mě napadlo, že vlastně Henderson není zlý, ale jeho chování tak v určitém prostředí může působit. Jedná se o něco podobného, jako když cizinec přijede do jiné země, chová se jako doma, kde je vážený, ale pro místní obyvatele je jeho chování nepřijatelné. V případě Hendersona jde však o paradoxní variantu.
Jako vrchol románu pak působí rozhovory mezi Hnedersonem a králem Dahfem. Kdybych nevěděl, že se odehrává někde v Africe okolo rovníku, myslel bych si, že se spolu baví dva filosofové kdesi na akademické půdě nebo v kavárně. O to je pak ten kontrast mezi konzumní a ještě vzácně svobodnou společností v Africe. Navíc mě překvapilo, že v padesátých letech ještě v Africe existovali samostatné fungující vesnice v rámci tisíců lidí. Pak, že si za své problémy Afričané mohou sami . . . Skvělá je i králova psychologická terapie, kdy se snaží Hendersona vyléčit skrze proměnu v lva. Ty scény si budu dlouho pamatovat.
Konec už je sice slabší, ale přesto knihu hodnotím kladně a musím říct, že mě Saul ani napotřetí nezklamal!