Prokletí

Každá další kniha Chucka Palahniuka si stále drží kvalitu, ovšem mám pocit, že je čím dál tím míň napsaná pro mě či pro mou generaci. Prokletí již téměř vůbec nelze srovnávat s Klubem rváčů, Deníkem či Zalknutím. To jsou totiž romány pro chuckovu generaci, kterým jsem měl to štěstí porozumět a oblíbit si je. Každou další knihou od těchto klasik však Chuck posouvá cíl na mladší a mladší čtenářstvo. Původně jsem si myslel, že jde o nízký mrzký účel a honbu za popularitou, ale asi to bude spíš tím, že Palahniuk chce mít vliv na stále mladší generaci a rozšířit obzor lidem, kteří to opravdu potřebují. Jeden z nejlepších současných autorů nechce
učit ty, kteří to nepotřebují, tedy třicátníky či čtyřicátníky, ale ty, kteří o jeho tématech nemají ani páru. Chuck chce mladým lidem sundat klapky z očí dřív než jim je televize a další média přidělají natrvalo. To mě sice těší, ovšem já osobně přicházím o jednoho z mých nejoblíbenějších autorů. Přes všechno, co jsem již uvedl však musím přiznat, že i tak jsem se u Prokletí stejně dobře bavil. Chuck si vzal tentokrát na paškál bohaté pseudoekology a jejich povýšené a vypočítavé chování, když odkrývá smysl adopce dětí z Třetího světa a jejich další osudy po mediální propagaci, plýtvání moderních ekologů na úkor jejich čistého mediálního obrazu, pokrytectví dospělých či strach z Božího trestu a Pekla. Palahniuk bude psát vždycky dobře a Prokletí je dobrá kniha, ale řekl bych, že člověk okolo dvaceti let knihu ocení víc než já. Na jednu stranu je to škoda, ale na druhou stranu jsem rád, že si k Chuckovi takhle může najít cestu více lidí. Je dobře, že populární moderní autor cítí odpovědnost za mladé generace a chce jim pomoci udělat si nadhled nad vším tím nesmyslem, který ji obklopuje. Nastupující generace to budou mít stále těžší, ale na pomoc mají jednoho z nejzábavnějších autorů všech dob.