Lidská skvrna

Zatím asi nejsilnější a nejvyváženější dílko, jaké jsem od Philipa Rotha četl. Základní stavebním kamenem je hlavní motiv, který byl aktuální na konci milénia, ovšem dnes je snad ještě aktuálnější! Je až vtipné, jak se lidé rozdělují. A´t už jde o "základní" barevné rozdělení až po další ještě nesmyslnější škatulkování. Když do toho zamýcháme ještě pořádnou porci bujícího pokrytectví, vznikne vynikající gulášek, který každý den dennodenně polykáme. Od Rotha by však bylo málo, pokud by rozvíjel jen jediný motiv. Jelikož jde navíc o vrcholné dílo, tak každý stojí za to a jiný spisovatel by z Lidské skvrny napsal románů pět. V zásadě jde o to, že člověk není zlý, ustrašený, panovačný nebo nesnášenlivý pro nic za nic. Vše má svůj důvod, ovšem ten objevíte až z širšího kontextu. I ta nejvíc záporná postava v románu je člověk a nakonec ve vás vůbec nevzbuzuje nenávist či odpor, ale soucit, ať udělal, co udělal. To je asi to, o čem Lidská skvrna je. Každý je jenom člověk a pokud člověka pořádně nepoznáte, tak ho nemůžete odsoudit. Nebo lépe řečeno, člověka nikdy nemůžete odsuzovat, stačí ho jen dobře poznat. Ministerstvo literatury varuje: Lidská skvrna oetvírá oči a pomáhá životu.

Čekal jsem víc. První polovina knihy je neskutečně roztahaná, měl jsem co dělat, abych Lidskou skrvnu neodložil. Prostě mě nudila. A to se mi stává u knih jen výjimečně. Druhá polovina knihy je lepší, celé to graduje a právě kvůli té druhé polovině to stojí za to přečíst. Nejvíce mě zaujala pasáž obsahující Fauniin tanec a také pasáž o pohnutkách Delphiny Rouxové, stejně jako rozhovor na jezeře úplně na konci. Roth v knize mino jiné naráží na ryze americké společenské problémy - válka ve Vietnamu a její následky, rasová segregace nebo aféra Billa Clintona s Monikou Lewinski. Především je ale ta kniha o lidech jako takových, tedy i o mě a o vás...