Krakatit

Krakatit není román o nedostatku humanity v době fascinace rozvojem techniky a víry v její nekonečné možnosti, o morálních dilematech a nutnosti volit mezi dobrem, kterým vždy někomu (především sobě samým) ublížíme a zlem, které si ani nehraje na to, že přinesené oběti slouží dobré věci. Není jím, ačkoliv se tváří být románem protiválečným, humanistickým a moralizujícím. Avšak daleko víc jej lze považovat za román o neschopnosti jedince řešit zásadní problémy s nadhledem, rozmyslem a jinak, než s téměř fanatickou zaslepeností a neschopností povznést se nad svůj instinkt a vzít do úvahy širší souvislosti. V tomto kontextu je Prokop stejně "neschopný" jako dr. Galén, obě postavy očividně slouží toliko jako abstraktní (ve smyslu ne-lidské) a hrubě schematické ilustrace autorových humanistických myšlenek. Tudy tedy cesta atrakce nevede, nicméně poměrně solidních 80% lze udělit za zajímavé halucinační pasáže a za místy až nečekaně (totiž v kontextu "klasické" české literatury, kde se Perdido zatím nikdy nedočetlo o nehtech zarytých do kůže a vášnivě drásajících polibcích při extatizující explozi na střelnici) nekonvenční vášnivé scény vykreslené bez zbytečné opatrnosti k možné outlocitnosti čtenáře a zachraňující Krakatit před tím, aby byl pouze suchopárnou praktickou ukázkou filosofie naroubovanou na ad hoc vykonstruovaný děj.

Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych přečetl něco od Karla Čapka a nelituji. Nejsem tedy zrovna nadšen nebo unešen, ale rozhodně nelituji. Možná jsem si vybral špatně, protože Krakatit je tak nějak nevyvážený a nejsem si jist, jestli ač talentovaný, ale teprve třicetiletý, Karel Čapek věděl, co chce vlastně napsat. Román začíná divoce, ale ihned se zklidní venkovskou selankou. V momentě, kdy se ojevil Carson a Carson, tak mě román chytil, protože lehce špionážní utopickou četbu jsem od Krakatitu čekal. Celá zápletka se pak víceméně hezky vyvíjí než se vše utne a začne se znovu rozplétat téměř až na konci. Do zajímavějšího konce přes revolucionářskou grotesku bohužel opět zvolní a ztratí nit. Nedovolím si Karla Čapka nějak víc kritizovat, ale přijde mi, že doslova parádní nápad utopil v lásce a citovém vývoji hlavního hrdiny. Na rozpínání skvělé myšlenky pak už nemá prostor. Přesto jsem rád, že jsem se k Čapkovi konečně dostal a rád si přečtu něco dalšího, ovšem zkusím už trošku pozdější a snad vyspělejší dílo. K tomuto rozhodnutí mě vede především styl jakým Čapek píše. To je opravdu něco nevýdaného a světlového. Do přečtení Krakatitu jsem si myslel, že bez spojek a částic nelze napsat kloudnou větu, ale Karel Čapek mě přesvědčil, že to jde a navíc jednoduše a zkrátka krásně! Jeho slovní zásoba a jazyk je navíc originální a nevyčerpatelná! Z tohoto pohledu je Krakatit naopak jedno z největších děl, jaká jsem přecetl!