Neónová divočina

U Nelsona Algrena je ta potíž, že vzhledem k jeho stylu, se lépe čte ve větším rozsahu, než je povídka. U jeho románů zpočátku trošku tápu, ovšem jen do té doby, než si zvyknu. Poté už jde o parádní četbu. Jelikož je Neónová divočina soubor povídek, tak se mi často stávalo, že jsem se do povídky konečně pořádně začetl, ovšem v tu dobu již povídka mířila ke konci. Algrenovy povídky navíc nejsou klasické příběhy s pointou, popřípadě s poučením, ale spíše výňatky ze života chicagského lokálního boxerského šampióna, barmana v šantánu, židovského hráče pokeru nebo pouličního zlodějíčka. Nejlepší povídky jsou však poslední dvě, které jsou z vojenského prostředí. Vůbec nejlepší je „Takhle to chodilo vždycky“. Ta je na Algrena dokonce i poučná a navíc mi otevřela další neprobádané obzory. I když nešlo o román, což je Algrenova silná stránka, tak jsem hodně spokojen. Neonová divočina rozhodně není ztrátou času!