Plechový bubínek

taky ybch skoro dala sto,kdyby mě ale Oskar na asi dvě stě stránkáchj příšerně nevytáčel...
Knihu, narozdíl od filmu, doporučuju. Film mi připadá už skorem jen jako extrakt vulgarit z knihy..

Nevím, ale jestli se mi z toho líbilo padesát stran, tak je to moc a ke všemu byly hned na začátku.

Bavila od první do poslední strany.

Knížka byla super, moc se mi líbila. Někdy sice trošku zdlouhavá při líčení Oskarových postřehů, ale celkově hodnotím na 95% určitě.

Plechový bubínek jsem si chtěl hodně dlouho přečíst a tak jsem od něj hodně očekával. Mé očekávání se zcela nenaplnilo, ovšem ne v tom negativním smyslu. Nejslavnější román Guntera Grasse byl jiný než jsem čekal, ovšem stejně jde o vynikající dílo, u kterého jsem často tajil dech. Plechový bubínek je tak trochu Owen Meany Johna Irvinga, ovšem má v sobě také něco ze Sto roků samoty Gabriela Marqueze. Nevím, co přesně, asi tu alegorii a mysteričnost. Plechový bubínek je tak trochu Třicet let samoty v posledních letech Svobodného města Gdaňsk, ve válkou decimovaném Polsku a v prvních poválečných letech Německa. To vše pohledem cynika dobrovolně zavřeného do těla tříletého chlapce. Všechny hrůzy těch dob jsou popisovány jen tak mimochodem a člověku proto ani nedochází šílenost těch dob. Je to asi tak, že vám hoří dům, příuzní skáčou z oken, ovšem vy řešíte, jakou si dnes vezmete kravatu . . . Plechový bubínek je tak tochu i komedie lidských konvencí během různých dob. Člověk může být pořád stejný, ovšem dnes je vynášen do nebes a zítra je největší bastard a patří mu smrt. Tato kniha je v Evropě trošku zjevem, spíše by slušela Jižní Americe, ale právě proto je jedinečná a střední Evropa může být na Guntera Grasse právem hrdá.