Králíku, utíkej!

Nejsem zvyklý číst takové knihy a čekal jsem trošku něco jiného, ovšem souhrou osudu mi byl příběh hodně blízký. I když to mnohdy nebylo příjemné, tak jsem se v Králíkovi našel a kniha se tak četla vlastně sama. Svět, tak jak je postavený a jak už staletí funguje, je k zbláznění. Člověk si pomalu u každého rozhodnutí není jistý, protože se tato rozhodnutí dotýkají spousty jiných lidí a u každého vyvolá jiné pocity. Ke všemu se každý člověk hrozně moc miluje a chce se rozhodovat podle sebe. Dává to pak smysl? Kniha Králíku, utíkej! je přesně o tom. Mladý chlap balancuje mezi láskou k sobě a ke svým bližním. Někdy chce všechno a někdy nechce nic. Zároveň je nucen žít s někým, který je na tom podobně, ale cítí a vidí odlišně. Nebo také je nucen, ale zároveň není nucen. Musíte s někým žít pro situace, kdy s ním chcete být. Ovšem vy s ním také musíte žít, i když zrovna nechcete. Tyhle věci bohužel nejde dělat napůl. Když to nevydržíte, jste za to těžce trestáni. A to jak sami sebou, tak celým okolím. Na to jak je román lehce a srozumitelně psaný, je paradoxně dost hluboký. K hloubce však dospějete až když se přenesete přes bolestivou hranici vlastní sebereflexe. Králík mi pomohl, bůh žehnej Králíkovi.