Původně efektivní, přesvěčivé a odůvodněné střídání stylu (současnost vs. minulost v dopisech) se mění na křečovitou snahu postihnout každý detail, což ústí ve věci, které z knížky dost očividně čouhají (skutečné retrospektivy, které nejsou ani nijak uvedeny, ani zapojeny, a jejichž přítomnost odůvodňuje jen přání mít v příběhu nějakou skutečnou milostnou interakci). Paralelnost a symboličnost obou dějových linií je příliš očividná. Zajímavá témata, jako třeba role feminismu, náboženství nebo posedlosti zesnulými jsou jen povrchně nakousnuta. Ze subjektivního soudku, poezie ani jednoho z protagonistů mě nijak zvlášť nenadchla, veškerou zajímavost knihy vidím jen v experimentálním střídání časových rovin (které, jak stojí výše, často ani nepovažuju za funkční) - obsahově, ani myšlenkově to moc bohaté, ani nové není - a navíc ten nevyjasněný postoj k feminismu (kvůli čemuž mi většina postav byla vrcholně nesympatická). Prostě mám celkový dojem, že tahle knížka je až příliš poplatná své době a jako taková taky rychle zestárne.

Jakožto fanatik do tragédie Titaniku, který svého času dokázal vyjmenovat všech šest jeho lodních důstojníků podle hodnosti, velice oceňuju záplavu faktů, skutečných historických osob a událostí. Bohužel, potěšení ze čtení plyne alespoň pro mě z toho, jak zdatně Bainbridgeová tato fakta zmiňuje a vkládá do příběhu, který ovšem sám moc umně vyprávěn není (ačkoli pár dojemných a originálních situací se taky najde). Není to tak, že by skutečné osoby a události hrály v knize nějak velkou roli, jsou prostě zmíněny a dotvářejí atmosféru fiktivního příběhu, který tak působí, jako by se skutečně udál. Takže pokud potřebujete vysvětlovat, kdo to byl Thomas Andrews, J. Bruce Ismay nebo Edward Smith, bude vám knížka pravděpodobně připadat buď jako stručný historický průvodce, nebo jako nedotažený román s desítkami zbytečných postav.

Bůh neexistuje (vyhýbejte se lidem, kteří používají frázi "ale to je jen takový nápad").

Kdokoli se dostal dál než za prvních dvacet stránek, tomu musí být jasné, že ty masy požadující Rushdieho smrt tuhle knížku neviděly ani z rozjetého vlaku. Ne proto že by nebyla rouhačská (sekvence z bordelu, kde prostitutky nesou jména Mohamedových žen, je rouhačská přímo orgasmicky, zrovna tak otevřený výsměch vzniku Koránu), ale protože takhle surrealistická, symbolická a intelektuální próza zrovna čtivo pro masy není. Něco tak báječně nactiutrhačského a nekorektního by dneska už nikdo nevydal.

Čteno v originále, takže jsem docela zvědavá, jak vyhmátli překlad, protože tenhle brilantní argumentační spis si zaslouží jen tu nejpečlivější pozornost. A propos, kašlete na oficiální anotaci, Dawkins nestojí jen proti náboženství a jeho zločinným projevům (to dělá hlavně Hitchens): Dawkins tady předkládá silné a pádné argumenty proti víře jako takové, a navíc se seriózně zabývá myšlenkou, že existence Boha je nanejvýš nepravděpodobná. Po přečtení člověk opravdu nemá jediný důvod zabývat se vírou a náboženstvím jinak než jako naivní snůškou pohádek. Ať žije ateistická literatura!

Čiré potěšení a Freudův mokrý sen.

Přístupnější a údernější než Warraqovo "Proč nejsem muslim", ale s méně informacemi, zdroji a menším záběrem. Hodně tu vadí Spencerova křesťanská víra, která ho místy nutí k hodně absurdním tvrzením, jako "já vím, že Kristus řekl, že nepřišel na zem zasít mír a pokoj, ale oheň a meč, ale to bylo myšleno obrazně (stejná apologetika, kterou používá běžný muslim při konfrontaci s násilnými verši Koránu a kterou sám Spencer odmítá) nebo "v křesťanství nejsou nevěřící nevěřícími, protože je Bůh ze své kratochvíle nechává bloudit, jako je tomu u islámu" (jop, ale že dle křesťanů Bůh nevěřící jen malicherně a dětsky podrobuje zkoušce, to je samozřejmě něco jiného). Sice z toho čouhá, že se Spencer mimo jiné snažil i dokázat, že křesťanství je a priori lepší než islám (o čemž se dá pochybovat), ale pak tu zase jsou ty brilantní pasáže typu vyvracení nesmyslného argumentu o západním imperialismu s kořeny v křížových výpravách, že mu těch 80% dát prostě musím.

Literární ekvivalent oscarového filmu: neurazí, nenadchne, žádné velké umění nebo experimentování se v tom neskrývá, ale zase to není blbé a De Berniéres je bezesporu talent. Jen to neustálé střídání subjektivních pohledů a stylových rovin je v tomhle případě samoúčelné a chrlí desítky stran zbytečného textu.

Doporučuji počkat s koupí, až vydavateli docvakne, že takhle si na chleba nevydělá, a nechá to přeložit znovu. Tak katastrofálně odfláknutá práce tu dlouho nebyla.

Válka je svinstvo, i kdyby jen proto, že ji nejhůře odnášejí děti. Popisy (a to ještě hodně uměřené), jak nacisti s dětmi zacházeli v koncentrácích, jak dvanáctileté (!) děvčátko znásilnil sovětský voják a jiné zase český strážník i vylíčení českých poválečných honů na Němce, to zamává i s hodně silným žaludkem. A když navíc dojde na popisy internačních táborů...tohohle kostlivce je z té české skříně nutno už konečně vytáhnout.