Stejně obsažné jako obvyklý komentář na novinky.cz "může za to církev". Ne že by to nebyla pravda, ale nějaký hlubší vhled to zrovna neposkytuje.

Má to úžasně silnou myšlenku, z které mrazí o to víc, když se po dočtení hned vrátíte k prologu. Problém je, že ten detektivkový obal je zcela standardní a ve své zašmodrchanosti nudný a navíc nás jím provází dvojice dokonalých nepravděpodobných princátek, co hážou děsně kůl namachrované filmové hlášky i v zaplivaném pajzlu při hrozícím znásilnění.

Ta kniha je tak dobrá, že ani výjimečně neschopný překladatel neměl na to ji úplně pokurvit.

Nestojím o literaturu faktu, stojím o funkční svět s nějakými pravidly. To se s žánrem fantasy nijak nebije, naopak ho to podmiňuje (btw fantasy i sci-fi mám velice ráda). Že ty nejpodstatnější věci pro zápletku, pohyb děje a objasnění fikčního světa zůstávají nevyřčeny, ba ani nenaznačeny, to nepovažuju za pokyn k domýšlení a fantazii, ale prostě za líné psaní. A je mi líto, ve srovnání s takovým Miévillem nemám Nikdykde za knihu pro vyspělého čtenáře, ale za pouhé přímočaré nepropracované a nikterak náročné čtivo.

U prvního Slovníku mi nebylo úplně jasné, jestli Just chtěl napsat jazykovědný komentář, sbírku fejetonů nebo spíš pod rouškou jazykového purismu tepat společenské jevy. Tenhle problém u druhého dílu díky dlouhé předmluvě odpadá a Just otevřeně říká, že jeho „Floskule“ jsou subjektivním výběrem vyprázdněných klišé, která ho vytáčejí. Vady, kterou u prvního dílu považuji za tu opravdu zásadní, se ale Just ani tady nezbavil: pořád píše tak, jako by mu čtenář mohl vidět do hlavy a jako by bylo i bez vysvětlení samozřejmé, co mu na konkrétním vyjádření vadí a kam těmi početnými citacemi míří. Justovu práci „nicméně“ i přes mně nelibé směšování jazykové kritiky s osobními politickými názory i tak oceňuju, protože oba Slovníky „v drtivé většině“ „chytře“ „mapují“ tu jazykovou „scénu“, kde se to bezobsažnými pentličkami hemží tak, až z toho člověku jde „mráz po zádech“. A vy to dobře víte!

Rozbřesk je od první do poslední stránky umocněním toho, co je prohnilého na celé sáze. Shrňme si to: 1) Bella – ještě psychotičtější než dřív, se sílícími sklony k melodramatu, frackovitosti, neustálým změnám nálad a dětinskému vztekání kvůli naprostým maličkostem. Projevuje se jako vyděračská hysterka a manipulativní svině závislá na sexu a beze stopy smyslu pro humor, která vždy musí dosáhnout svého, ať už jsou rizika jakákoli. Bella se chová tak moc jako rozmazlený pětiletý harant, že mám silné pochybnosti, že by v někom dokázala vzbudit sexuální touhu, natož lásku nebo jen ochotu strávit v její společnosti víc jak pět minut. Nejhorší je, že Meyerová zcela očividně upřímně věří, že popisuje vyspělou, citlivou osobnost. 2) definitivní zničení upírů - byla bych schopna vyrovnat se se třpytěním, vegetariánstvím, denním životem, dokonce bych i překousla ty „cool“ schopnosti, kvůli kterým se Stmívání mění na něco mezi X-Meny a Harry Potterem, a možná i absentující znavenost životem, pokud by ovšem nezmizel hlavní rys upírů, a sice ohromující kvantum znalostí. Jenže místo aby upíři využívali nekonečné množství volného času ke studiu světa, věnují se raději neustálému šukání. Pořád nevím, jestli to mám považovat za geniální vysvětlení toho, proč jsou Meyerové upíři ve všech ohledech na stejné úrovni jako teenageři, za společenský komentář mormonské autorky, která takto naznačuje, že sex je zlo, neb pohlcuje, nebo mám radši věřit, že zamilované Meyerové v její touze po divokém sexu s Edwardem už úplně hráblo. 3) nefunkční vnitřní svět – nelogičnosti se množí exponenciální řadou, s konečnou platností docházím k závěru, že Meyerová se nevyzná ve vlastním literárním světě a jde jí jen o navlhlé popisování Edwardovy dokonalosti. V dimenzi Meyerové vznikají myšlenky v „mysli“ a city v srdci, a proto lze city na rozdíl od myšlenek ovlivňovat (ale pozor, bolest už v srdci nevzniká); dospělí upíři duševně stárnou a vyvíjí se, nicméně upíří mimina duševního vývoje a učení schopna nejsou. Proč? Prostě proto; stoletá mrtvola (ale pozor, pouze mužská) je uzpůsobena k oplodnění živých. Čím, když její spermie jsou dávno mrtvé? Nevím, asi jablečným džusem; chromozomové páry se chovají poněkud zbrkle: a) dítě s chromozomovým párem navíc nebude hybrid, ale mentálně postižený s Downovým syndromem. b) neexistuje jediný důvod, proč by měli mít „vlkodlaci“ a upíři jiný počet chromozomových párů než lidé. c) pokud skutečně mají upíři vyšší počet chromozomů než lidé, pak nemohou s lidmi plodit potomky. Závěr: Meyerová přeskakuje vnitřní logiku, neb ji zdržuje od vášnivého sexu s Edwardem. 4) vývoj postav – bez jakéhokoli objektivního důvodu se Jacobův charakter změnil z původního milého rošťáka nejprve na násilníka a pak na ublížené, iracionální, angstící děcko, které potřebuje profackovat, aby konečně přestalo obviňovat lidi z toho, že ho nemilují. Dále Bella je v jednu chvíli zapřísáhlá bezdětná a v druhé se rozplývá nad myšlenkou, že bude mít och tak krásné miminko, a po přeměně své „hluboké“ a „osudové“ city k nejlepšímu příteli odsune stranou s tím, že „to nejspíš byla jen lidská slabost“. Takhle prosím životné postavy opravdu nevypadají. 5) lenost zachycovat a popisovat – názvy kapitol v Jacobově sekci mluví za vše. 6) konec – Bella nemusí obětovat vůbec nic, nemusí na nic čekat a získá úplně všechno: nesmrtelnou dceru, životní lásku, úžasný sex, Charlieho, sebeovládání, unikátní schopnosti, „vlkodlačí“ smír i Jacoba. Nádavkem se topí v penězích, je zahlcována drahými dary a obdivem a má k dispozici otrokyni, jejímž jediným cílem je starat se o Bellinu garderobu. „Konflikty“ se vyřeší naprosto nepřijatelně bezproblémově, ať už jde o Charlieho, Volturiovy nebo Jacoba, který se příhodně změní na pedofila. Závěrem: Celá sága Stmívání nemá sebemenší literární, výpovědní nebo fantazijní hodnotu, je to vlhký sen zoufalé a osamělé ženy středního věku, která se vidí v hlavní postavě, je určen emocionálním a nevyspělým osobám všech věkových kategorií a jako takový by měl být i hodnocen.

"Naše kniha nechce soudit a kritizovat, jen znovu poodhalit některá dilemata z doby nedávno minulé, připomenout, dát k zamyšlení." Ok, nic proti. S nepřítomností osočování komančky Švorcové už se nějak vyrovnám, méně už s tím, že autor nedostává svému záměru a nepoodhaluje a nepřipomíná vůbec nic, pokud za odhalené dilema nepovažujeme obdiv nad tím, jak inkriminovaní herci dokázali stíhat svou práci i stranickou činnost. Jednotlivé kapitoly připomínají spíš zkratkovité medailonky nebo průměrnou biografii na ČSFD a nabízí se myšlenka, jestli by nebylo účelnější napsat rovnou monografii dotyčných herců, než si knihu zahlcovat pouhým výčtem faktických informací.

Lehké čtivo je fajn, nezábavné lehké čtivo fajn není. Autorka sice kombinuje „reálné zkušenosti své a svých přátel z prvního zaměstnání“ s fikcí do jakéhosi fikčně-faktického hybrida, nicméně jaksi zapomíná na to, že v odlehčené knížce, která neaspiruje na to být pětisetstránkovou popisnou, amatérskou reportáží, jsou potřeba trojrozměrné postavy s výraznými rysy, DĚJ a že knížka musí k něčemu neodvratně směřovat a nebýt jen nahodile splácanou skrumáží popisů a dojmů, která by se dobře vyjímala tak maximálně v ženském časopise v reportážní sekci. Pokusy hlavní postavy o sebeironii, které má například Bridget Jones slušně vybalancované a vtipné, jsou tady neskutečně přepísknuté, a místo aby naznačovaly nadhled, tak z protagonistky dělají rozmazlenou, sebestřednou, věčně nespokojenou fňuknu, která nedělá nic pro to, aby dokázala, že skutečně má na víc, než jen těm opravdu schopným lidem osmkrát denně běhat pro kafe. Ostatní postavy nejsou nijak věrohodně vykreslené, jsou jednorozměrné a slouží jen k tomu, aby si protagonistka mohla stěžovat ještě o trochu víc. Doporučuju filmovou adaptaci, protože její tvůrci na rozdíl od autorky přesně věděli, co dělají.

Typicky cynický Millar, jehož postavy jsou vždy s železnou platností buď směšní ubozí loseři, naivně blbáčtí dobráčci nebo oportunističtí kokoti a v jehož světě, kde si zlý výsměch zaslouží úplně každý (s příměsí smutku nad tím, jak je to pro „obyčejného člověka“ všechno naprosto v prdeli), mohou uspět pouze amorální hajzlové, jako jediní disponující nějakou sebeúctou, důstojností a silou ducha. Chápu, proč to Millar dělá a co tím chce říct (a že to dělá a říká výborně), ale mezi mnou a vším tím krutým cynismem už asi navždy zůstane vztyčena zeď.

Pohlazení po duši pro všechny, kdo jsou přesvědčeni, že už ve skupině tří lidí se s železnou pravidelností vždy nalézá minimálně jeden kokot.