Rozbřesk

No jo, jinak to dopadnout nemohlo :) Nicméně Jacobův otisk pro mě byl docela překvapením. A, bože, kdo dá dítěti takový jméno? No jo, Američani :) Ale jinak dobrý.

Jo, jméno bylo neskutečně pitomý... :-) Konec bych nazvala ultimátní happy end - a žili šťastně až na věky.

Konec sladoučkej, ale jinak se mi líbil ze všech nejvích.

Super.....šťastný konec......tento díl by se dal přirovnat kvalitativně ke Stmívání, fakt se mi to moc líbilo.

Po Stmívání nejlepší díl. Jen mě mrzelo, že Bella získala vše, co mohla, a to bez ztráty kytičky. Prostě přeslazený konec, ultimátní happy end fakt sedí.

Bylo to krásný, tenhle díl - jak říkáte - asi nejlepší... Škoda, zkousla bych ještě pár pokračování:D Ale jak se říká, v nejlepším se má přestat, tak si budu muset najít knihy v podobném žánru, neznáte nějaké podobné? Nicméně, konec opravdu happy end s velkým H.

Rozbřesk je od první do poslední stránky umocněním toho, co je prohnilého na celé sáze. Shrňme si to: 1) Bella – ještě psychotičtější než dřív, se sílícími sklony k melodramatu, frackovitosti, neustálým změnám nálad a dětinskému vztekání kvůli naprostým maličkostem. Projevuje se jako vyděračská hysterka a manipulativní svině závislá na sexu a beze stopy smyslu pro humor, která vždy musí dosáhnout svého, ať už jsou rizika jakákoli. Bella se chová tak moc jako rozmazlený pětiletý harant, že mám silné pochybnosti, že by v někom dokázala vzbudit sexuální touhu, natož lásku nebo jen ochotu strávit v její společnosti víc jak pět minut. Nejhorší je, že Meyerová zcela očividně upřímně věří, že popisuje vyspělou, citlivou osobnost. 2) definitivní zničení upírů - byla bych schopna vyrovnat se se třpytěním, vegetariánstvím, denním životem, dokonce bych i překousla ty „cool“ schopnosti, kvůli kterým se Stmívání mění na něco mezi X-Meny a Harry Potterem, a možná i absentující znavenost životem, pokud by ovšem nezmizel hlavní rys upírů, a sice ohromující kvantum znalostí. Jenže místo aby upíři využívali nekonečné množství volného času ke studiu světa, věnují se raději neustálému šukání. Pořád nevím, jestli to mám považovat za geniální vysvětlení toho, proč jsou Meyerové upíři ve všech ohledech na stejné úrovni jako teenageři, za společenský komentář mormonské autorky, která takto naznačuje, že sex je zlo, neb pohlcuje, nebo mám radši věřit, že zamilované Meyerové v její touze po divokém sexu s Edwardem už úplně hráblo. 3) nefunkční vnitřní svět – nelogičnosti se množí exponenciální řadou, s konečnou platností docházím k závěru, že Meyerová se nevyzná ve vlastním literárním světě a jde jí jen o navlhlé popisování Edwardovy dokonalosti. V dimenzi Meyerové vznikají myšlenky v „mysli“ a city v srdci, a proto lze city na rozdíl od myšlenek ovlivňovat (ale pozor, bolest už v srdci nevzniká); dospělí upíři duševně stárnou a vyvíjí se, nicméně upíří mimina duševního vývoje a učení schopna nejsou. Proč? Prostě proto; stoletá mrtvola (ale pozor, pouze mužská) je uzpůsobena k oplodnění živých. Čím, když její spermie jsou dávno mrtvé? Nevím, asi jablečným džusem; chromozomové páry se chovají poněkud zbrkle: a) dítě s chromozomovým párem navíc nebude hybrid, ale mentálně postižený s Downovým syndromem. b) neexistuje jediný důvod, proč by měli mít „vlkodlaci“ a upíři jiný počet chromozomových párů než lidé. c) pokud skutečně mají upíři vyšší počet chromozomů než lidé, pak nemohou s lidmi plodit potomky. Závěr: Meyerová přeskakuje vnitřní logiku, neb ji zdržuje od vášnivého sexu s Edwardem. 4) vývoj postav – bez jakéhokoli objektivního důvodu se Jacobův charakter změnil z původního milého rošťáka nejprve na násilníka a pak na ublížené, iracionální, angstící děcko, které potřebuje profackovat, aby konečně přestalo obviňovat lidi z toho, že ho nemilují. Dále Bella je v jednu chvíli zapřísáhlá bezdětná a v druhé se rozplývá nad myšlenkou, že bude mít och tak krásné miminko, a po přeměně své „hluboké“ a „osudové“ city k nejlepšímu příteli odsune stranou s tím, že „to nejspíš byla jen lidská slabost“. Takhle prosím životné postavy opravdu nevypadají. 5) lenost zachycovat a popisovat – názvy kapitol v Jacobově sekci mluví za vše. 6) konec – Bella nemusí obětovat vůbec nic, nemusí na nic čekat a získá úplně všechno: nesmrtelnou dceru, životní lásku, úžasný sex, Charlieho, sebeovládání, unikátní schopnosti, „vlkodlačí“ smír i Jacoba. Nádavkem se topí v penězích, je zahlcována drahými dary a obdivem a má k dispozici otrokyni, jejímž jediným cílem je starat se o Bellinu garderobu. „Konflikty“ se vyřeší naprosto nepřijatelně bezproblémově, ať už jde o Charlieho, Volturiovy nebo Jacoba, který se příhodně změní na pedofila. Závěrem: Celá sága Stmívání nemá sebemenší literární, výpovědní nebo fantazijní hodnotu, je to vlhký sen zoufalé a osamělé ženy středního věku, která se vidí v hlavní postavě, je určen emocionálním a nevyspělým osobám všech věkových kategorií a jako takový by měl být i hodnocen.

Tahle kniha mě z celé ságy asi bavila nejvíc a to i přesto, že je ze všech čtyř nejdelší (něco okolo 600 stran). Jediný, co mi moc nesedlo bylo vypravování z pohledu Jacoba. To bych si klidně mohl odpustit, ale jinak super :-)

Teda ten konec je opravdu "vrchol" celé ságy. Třista stran o tom, jak všichni umřou, že nemají naději a jestli nějakou, tak je téměř mizivá, přípravy na nejhorší, seznamování s Renesmé a konec? Trapas. Pokec s Volturiovými a nakonec byli šťastní a spolu na celé věky, zazvonil zvonec a pohádky je konec.....Když opomenu tu katastrofu na konci, tak nechápu, proč se Meyerová piplala v chromozomech a jiných zbytečnostech, kterými dokazovala, že se ztrácí ve vlastním světě, chování postav měnila, jak se jí zlíbilo (On Charlie zjistí, že dcera je nejspíš fakt upírka, ale najednou na plazmovce začne fotbal a on místo toho, aby se přesvědčil, jak to tedy s JEHO VLASTNÍ DCEROU JE, tak s sebou plácne na židli a nespustí oči z obrazovky...no tak to byl tedy milující otec jak stehno, nevysvětlitelné změny vchování Jacoba....najednou prostě jde a promění se ve vlkodlaka před Charliem, nehledě na to, že každý normální člověk, který by něco takového spatřil, by skončil na psychiatrii a měl by z toho trauma na celý život, že...potom Renesmé je přeci jediná svého druhu na světe a to je v knize čtenáři vtloukáno do hlavy asi 30krát, ale potom najednou Alice NÁHODOU sežene ještě tři takové další... no když to shrnu, MEYEROVÁ MĚLA VÝBORNÝ NÁPAD, ale bohužel ho docela dost zvoslila. Jak už jsem psala, ztratila se ve vlastním světě.

Pro mě nejzábavnější díl. Nemám na mysli komedialitu nýbrž poutavost. Akce, dobrodružství, napětí se zde nacházelo ve větší míře, než v předchozích třech knihách. Dokonce je dílo obohaceno překvapením a neočekávanými zvraty jako např. otisknutí Jacoba, či útěk Alice. Tyto dvě věci jsem opravdu musela chvíli rozdýchávat, což hodnotím pozitivně. Dobrá kniha musí zasáhnout. Ještě nikdy jsem nepročetla opravdu CELOU noc. Tedy až doposud! Rozbřesk jsem četla do půl sedmé ráno, takže poutavý pro mě určitě byl.

Hodnotím vše najednou, je zbytečné vyjadřovat se ke každému zvlášť. Autorka má jediné štěstí, že tu absenci jakéhokoli děje umí podat celkem čtivě. Osobně mám ráda piplání ve vnitřním světě postav, ale tady toho bylo až moc a paradoxně vývoj charakterů nikde. Bella je esence klišé o hlavních hrdinkách (krásná, chytrá, miluje dva muže najednou, bla bla) a ke všemu hysterka (já být Edvardem, tak jí to hrdlo prokousnu, co to mělo být s tou svatbou? A vztekání kvůli novému šatníku? Náctiletá holka? To jako fakt?). Když to shrnu, tak knihy se celkem dobře čtou, ale mozek doporučuji odkládat na poličku. Dočetla jsem hlavně protože nesnáším nedočtené série a na rozdíl od čtenářky výše doufám, že další díl už nebude.