Nehotově působící fragmenty okořeněné tu a tam nějakou banalitou. Z paměti se vytratí dřív, než je dočteno.

Nemůžu si pomoct a bojím se, že to skoro může vyznít jako kritika autorovy osobnosti, ale hlavní postava je z literárního hlediska dost nezajímavá. Nikomu neberu potřebu psát o dětství a dospívání mladíka, který je příliš pasivní a slabý na to, aby se zmohl na nějaký čin nebo aspoň nabídl, když už je tak kontemplativně založený, zajímavější smýšlení a pozorování než detailní kresbu, ale mě to z literárního hlediska prostě neoslovuje.

Smithová prý měla při psaní blok a je to žel bohu sakra vidět. Ještě prolog jako by kvalitativně i stylově vypadl z Bílých zubů, ale jen co se přesuneme o patnáct let dopředu, kvalita jde dolů, až se nakonec praští o podlahu. Ve srovnání s Bílými zuby nemá Smithová nejen o čem vyprávět dějově, ona nemá vykreslené ani poutavé pozadí a svět a ke všemu pracuje s postavami, které jsou pasivní, ploché. Ubíjející je všudypřítomné (nepovedené) psychologizování - o sáhodlouhých, neobměňovaných pasážích pojednávajících střídavě o židovských anekdotách a srazech Autogramové asociace nemluvě. Do posledních stránek mi dělalo problém pochopit, proč ta kniha vůbec vznikla. Jako by mě někdo nutil pít nudu stočenou do flašek.

Originál je originál, ale Kavárna McCullersové trpí ve srovnání s Albeeho dramatizací užvaněností a přílišnou rozvolněností. A ač to zní paradoxně, oproti divadelní adaptaci (která už z principu je víc vizuální) se v novele nedostaneme ani zdaleka tolik do hlav postav - o co víc mě emocionálně rozseká a přiměje přemýšlet o marnosti lásky scéna, v které Macy diktuje Amélii dopis, než když McCullersová napíše "a pak Macy napsal slečně Amélii dopis a zmizel neznámo kam". Soutěž o silnější úder na katar vyhrává Albee.

Nepokrytě jsem brečela.

Definitivní důkaz, že knihu dělá v očích korektní pokrytecké elity nikoli literární řemeslo, ale téma a v tomto případě národnost „autorky“. Je zajímavé, jak neschopnost napsat jazykově zajímavou větu, složitější souvětí nebo jenom odstavec delší jednoho řádku lze interpretovat jako „úsporné a obratné vyjadřování“. I sebemrskači, kteří jsou ochotni odhlédnout od toho, že v antirasistické knize plné banálních mouder není jediná kladná postava slušného Čecha, budou mít potíže přehlížet, že Cempírek naprosto nezvládá základní požadavky na psaní, není schopen vytvořit postavu naivní osmnáctileté holky tak, aby nebylo na první pohled jasné, že za ni mluví protřelý čtyřicetiletý chlap, nicméně i přes naprostý nedostatek talentu mi Cempírek kvůli odhalení donebevolajícího pokrytectví poroty Knižního klubu zůstává nadále sympatický.

Člověk se neubrání otázce, jak by to asi napsal Orwell. Dickovi jde paranoia, ale v popisování totalitní společnosti opravdu saje. Tu knížku nedrží pohromadě vůbec nic. Další výborný námět promrhán.

Být o něco cyničtější, nazvu to knihou o lásce. Neskutečně fyzické, špinavé a smutné. Doslova šílený styl, vedle kterého Caveova "Oslice" působí jako nevinná vyprávěnka pro děti. Bezkonkurenčně to nejlepší, co jsem od McCarthyho četla.

Srovnatelné s tím nejlepším, co vzniklo na poli ateistické literatury. Bakalář zcela ignoruje teologii, religionistiku a svoji kritiku náboženství staví na čistém rozumu a objektivních faktech (to je doporučení pro svobodomyslné a varování pro věřící).

Moje nejoblíbenější část, to, co ve třetí části přeroste v neskutečná zvěrsta, se tady dá ještě označit za nevinný nákres utopistické společnosti.