Metoda stejná jako v případě "Palestiny", ale tady slušného člověka nemůže ani napadnout, že si protagonisté za vlastní situaci můžou tak trochu sami. Tudíž silnější zážitek.

Nic než vášnivá onanie nad sebou samým.

Vynikající kniha, strašný překlad.

Číst se teprve chystám, ale nemůžu si pomoct: literární dílo nemůže být zároveň dílo umělecké? :-))

Četla jsem knížku v originále a docela toho lituju. Nejde totiž o nic víc/míň než o ultrapodrobný popis Robinsonových činností, který je po 100 stránkách úmorný až k pláči.

Že Bella neustále jen tupě slintá nad upírovou „božskostí“, jí na inteligenci rovněž nepřidá. 3) Meyerová neumí vystavět příběh. Nemá absolutně žádný smysl pro gradaci, napětí a dávkování děje (že se neobtěžovala dopsat ani tu jedinou potenciálně zajímavou scénu v tančírně, o něčem svědčí). 4) V knize nejde o postavy a děj, ale o dost zvrhlé a podprahové poselství: neřídit se svojí přirozeností (proto taky upíři, kteří nevysávají lidi, z principu nemohou vzbuzovat zájem), nechat se ovládat, neprosazovat svoji vůli a nejednat sám za sebe (závislost Belly na Edwardovi hraničí s patologičností) a přízemnost (už jen to nahlížení upírství coby „vykoupení se ze smrti“). Podobný škvár bez kloudné myšlenky je schopen napsat patnáctiletý knihomol, který ovládá gramatiku.

Vzhledem k námětu jsem čekala aspoň nějakou mystiku. Že se knížka ale zvrhne ve špatně napsanou červenou knihovnu pro mladší spoluobčanky, která je navíc silně mormonsky agitační, to jsem vážně nečekala. 1) Meyerová nemá co říct, a tak jen tlachá o banalitách – její kniha nemá děj, žádný skutečný konflikt (protože ho nemají ani postavy – vše je vlastně vyřešeno a rozhodnuto předem), a tudíž člověka nic nenutí číst dál; jednoduše protože ví, že se stejně nic zajímavého nedozví. Ona „filozofická stránka“ Stmívání se dá odbýt konstatováním, že vztah s upírem prostě není bájo. Děkuji za tento šokující objev. Jednoduše vata a zase vata. 2) Již dlouho jsem nenarazila na tak strašně nesympatickou hlavní hrdinku, o které ze srdce nechci číst a o které nemá smysl vůbec psát. Bella je arogantní, pitomá, tradiční a závislá na svém okolí. Nedaří se vytvořit dojem, že se jen podceňuje, protože ona tak strašně nezajímavá skutečně je. Co si autorka představuje pod sarkasmem a originalitou, je jen frackovitost a nedostatek skutečného nadhledu a smyslu pro humor.

Nejvíc mi na Tmě 2.0 vadí, jak mizerně je napsaná – je to rozplizlé, nastavované, nic nevychází z přirozeného vývoje (proměna Katky se stane bez jakékoli předchozí indicie, prostě proto že na to má genetické vlohy; složitá spiknutí se odbývají hláškou: „Ještěže i tam máme svoje lidi,“; zvraty se dějí a lá deus ex machina a vrší se jeden na druhý, aniž by měl základ v předchozí zápletce), literární styl kvůli oné chtěnosti děje a plochosti postav odpovídá nadprůměrnému dílku na serverech typu Písmák.cz. Victor Hugo do předmluvy k Chrámu matky Boží napsal, že do knihy se má zasahovat jen při jejím vzniku – to dokázala už první Tma (kde později vzniknuvší druhý díl stojí hluboko pod prvním), ale teprve Tma 2.0 ukázala, jak pravdivá ta úvaha je.

Já bych druhé verzi snad i odpustila tu strašnou tendenčnost (zápletka s komunisty a Bilakem může za poprskané stránky a to, co se mi v první Tmě líbilo jako přiléhavé vystižení lidské povahy, je teď už jen očividnou a okázalou snahou namluvit čtenáři, jak strašně hnusní a blbí a neschopni dobra a vděku ti lidé jsou). Možná bych snesla i snahu narvat co nejvíc historických odkazů (třebaže úvaha na téma „co by tomu asi řekl Pavel Rychetský“ je přestřelená už šíleně).