Už jako dítěti mi ta změna tónu vadila (!), ale teď to nemůžu označit za nic jiného než za komoušský odpad. I když aspoň fantazii Nosov neztratil

Tuto snůšku blábolů dokáže vyvrátit student druhého ročníku gymnázia s povšechným povědomím o zeměpisu, přičemž minimálně v polovině případů není třeba jakýchkoli vědeckých znalostí, stačí se rozhodnout, co je pravděpodobnější: a) Mohammed více méně poeticky okomentoval, co viděl v každodenním životě b) zjevil mu to Bůh. Co je ovšem "nejzábavnější": kolektiv autorů se za účelem manipulace čtenářem nijak nerozpakuje v jednom případě překrucovat dokonce i Korán, aby dosáhli požadovaného vyznění. Přes úvodní proklamaci používat Hrbkův překlad totiž dochází v případě kapitoly o rozpínání vesmíru k vsunutí slůvka do verše, které se v českém překladu nenachází (Publikace: "Nebe jsme důkladně postavili, vždyť my jsme jeho rozšiřovateli". Po nějakém "jeho" v Hrbkovi neštěkl pes, a autoři tak pracují s naprosto neexistujícím "důkazem"). Nechutnější a manipulativnější publikace mi pod ruku dlouho nepřišla.

Ne úplně něco, čemu bych chtěla věnovat čas. Murakami se snaží zprostředkovat zmatek v postavách tak, že je nechává přímo pojmenovávat a vysvětlovat vlastní pocity, což ve výsledku působí, jako když vám patnáctiletá holka objasňuje, proč má furt depky. Protože se postavy nevyznají samy v sobě, dost těžko mi můžou samy zevrubným popisováním svých stavů umožnit, abych je pochopila já, nedej bože abych se do nich vcítila. Nijak nepomáhá, že je knížka zaměřená čistě na popis každodenního života a dění, moc reflexe tam není (překvapivé, když se jedná o retrospektivní vzpomínání). Nejspíš to byl záměr, mně to bohužel nijak zvláštní vhled a pochopení nezprostředkovalo. Přímost je v případě takovýchhle témat spíš na škodu, protože takřka nikdy nedokáže správně pojmenovat a zprostředkovat, o co že to vlastně jde, a knížka pak paradoxně působí strašně odtažitě a cize.

Mi někdo tvrďte, že vizuál není obšlehnutý ze Sin City.

Životopis pějící chvalozpěv na jednu z největších stvůr, jaká kdy špinila tenhle svět, by mohl mít nějaké literární kvality, jen kdyby se jednalo o filmovou verzi pod taktovkou Leni Riefenstahlové. Kniha má ale v současné době neopomenutelný přínos, a sice že jakožto originální text, z kterého islám vychází, znemožňuje informacemi v ní obsaženými apologetům islámu a tzv. umírněným muslimům, aby tvrdili, že islám je náboženství míru a Mohamed byl dokonalý vzor člověka, který je radno následovat i v dnešní době. V tomto ohledu VELICE poučné.

Já chápu, že ženské potřebují iluzi toho, že něco jako věčná a totální oddanost je možné, aniž by se to přerodilo v duševní poruchu, ale někdo musí zase pochopit, že já jako čtenář potřebuju dobré literární řemeslo, a to mi Meyerová žel bohu nedává. Literární úroveň se pohybuje tam, kde začíná fanfikce o milostných vztazích mezi postavami z Lost nebo Harryho Pottera. Meyerová nijak nepracuje s jazykem a celá její knížka působí, jako by ji naklepala pět minut po probuzení, kdy v ní ještě kolovala nikoli třeskutě originální slovní zásoba z jejího pozdního erotického snu o dokonalém princi na bílém koni. Obsah se dá shrnout jednou (!) větou, smutné je, že mimo nudného děje tu není nic, co by ospravedlňovalo natažení na 500 stran a jejich vyplňování vatou. A nikdo po mně nemůže chtít, abych sympatizovala s ženou, která odmítne milého a duševně zdravého vtipálka schopného normálního vztahu, protože její bývalý stalker líp vypadá. Jediný důvod, proč ty knížky čtu, je, že následné znechucení z neumělé stlučeného škváru ve mně vyvolává neukojitelnou touhu po kvalitní literatuře. 20% jen kvůli Jacobovi, příště to jde nemilosrdně do odpadu.

Detektivky nejsou můj oblíbený žánr, a to jednak proto že neoplývám analytickým talentem dostatečně na to, abych mohla sama konstruovat zápletku, a druhak proto, že drtivá většina detektivek, na které jsem prozatím narazila, trpí těmi stejnými neduhy: známou a neobměňovanou dějovou konstrukcí a nezajímavými postavami. „Příčiny“ naproti tomu působí velice svěže, protože se i kvůli zasazení mezi „mistry fikce“ snaží o co nejreálnější průběh (komentáře postav, jak je snadné vyšetřování v detektivkách oproti zdejší situaci, přidávají hodně plusových bodů), postavy jsou výborně vykreslené (na čemž se podílí i to, že víc času autorka věnuje jejich vztahům a osobním problémům než jejich možnému podílu na vraždě) a ačkoli závěrečná vysvětlovací pasáž vrací knížku zpátky do tradičnějších vod, pořád svítí „Příčiny“ v klasickém detektivkovém balastu hodně daleko.

Obsahově není naprosto co vytknout (přesné a břitké úsudky sedí jako zadek na nočník), jediná možná výtka může směřovat jedině k té naprosto neskutečné STRUČNOSTI. Fakt věřím, že počátky politické korektnosti stojí za hlubší zpracování na více než zdejších čtyřech stránkách, odbýt typickou roli oběti a viníka deseti řádky považuju za zločin a i ukázek všemožných absurdních projevů politické korektnosti by mohlo být víc.

Filmových scénářů už jsem pár přečetla, a tak můžu zodpovědně říct, že ve většině případů se jedná i v případě literárních scénářů o nefunkční polotovar, který sám o sobě jako literární dílo neobstojí (pravda, ono to není ani jeho účelem). Tohle je jeden z mála scénářů, který má literární kvality, čte se to jako divadelní hra.