S viktoriánským hororem mám ten problém, že a) nejsem dostatečně žánrem nedotčená, aby na mě fungovala faktická prohlášení typu "můj kamarád jednou v noci viděl ducha bez voka" (i když jsem ochotna věřit, že u maloměstského krbu v 19.století by se moje praprabábi nejednou zajíkla děsem) b) povídky mrhají pracně vybudovaným napětím, viz Riddelová, která umně dovede své dílko do místa, jež čtenář považuje za pouhou náznakovou předehru před katarzí, a ejhle: on se z něj vyklube vrchol následovaný stručným závěrem, a konečně c) kvalita jednotlivých povídek v souboru je značně kolísavá, a pokud je tohle reprezentativní výbor viktoriánského hororu, tak to potěš koště (Mary E. Wilkinsonová má styl jako třináctileté nevypsané děvče).

Připadám si, jako bych sem propadla z jiné dimenze (muhehehe), kde je Nikdykde úplně odlišná knížka, faktem ale je, že vržení do děje bez jakéhokoli náznaku, o co jde (popřípadě jak ten svět funguje, jestli je Podlondýn skutečný a fyzický, nebo jen postavy vnímají naši realitu jinak, proč a jak probíhá propadávání trhlinami, proč vedle sebe žijí lidé z různých epoch – to tam nikdo neumírá? A jakou roli hrají všechny ty krysy? A proč je Richard schopen Dvířce v Nadlondýně pomoct?), trvající přibližně do poloviny knihy fakt nepovažuju za přednost (a podrobného objasnění se nedočkáme vůbec). Ano, máme být ze všeho stejně perplex jako hlavní postava, ale podstrčit mi za těch tři sta stránek tu a tam nějakou dobrou duši, která aspoň naznačí, co a proč se děje, by bylo nápomocnější než nechat prolétávat metrem nějaké záhadné chobotnice a nabídnout jediné vysvětlení, a sice „pokud chceš zůstat při smyslech, tak se radši neptej“. Jelikož se zázemí, jež disponuje úžasným potenciálem (jak by se na něm asi dokázala vyřádit taková Rowlingová), vůbec neobjasňuje a já nevím, proč se děje to, co se děje, mění se Nikdykde na slaboduchou akčňárnu s plochými postavami, které jsou buď pompézní a otravné (de Carabas, Dvířka), nehotové (Richard se ani na konci v žádného Nea nepromění a přes Gaimanovo zbožné přání zůstává stejným ňoumou jako na začátku) nebo působí jako slabá nápodoba postav bratří Coenů (Croup, Vandemar). Na konci jsem měla pocit, jako bych právě dočetla děsně natahovaný úvod a vlastní kniha měla teprve začít.

Filosofie dle mého gusta.

Jedna z (obsahově) nejlepších publikací o Tarantinovi na českém trhu. Smith zdatně kombinuje faktickou a informační stránku s inteligentními a bystrými rozbory tarantinovek, aniž by na okamžik sklouzl do říše pseudointelektuálních psychologizujících keců znásilňujících původní materiál. S čím mám problém, je český překlad. Je skoro možná dobře, že o nějakém redaktorovi nebo nedej bože editorovi ani neslyšel, protože kdyby se na text plný nečeských formulací, překlepů, prvňáčkovské stylistiky, gramatických chyb nejhrubšího zrna a očividně zmršených překladů podíval někdo kompetentní, pravděpodobně by se knížka na pulty vůbec nedostala a já bych byla první, kdo by toho litoval. Soutěž: kdopak uhodne, jaký je anglický originál věty, již překladatel přeložil jako „Na obrázky se neusmívám“? To už je fakt pomalu na Skřipce.

Za snahu se udělují body na základní škole, ne v literatuře. Za chvíli se budou dávat procenta i za pravopis :-)

Bella je omámená, kdykoli svého vyvoleného uvidí, tráví s ním 90% procent času, nevadí jí totální kontrola nad jejím životem, ani to že je za ni rozhodováno, s kým se smí přátelit, blábolí o spřízněnosti duší a lásce na věčnost, dokonce je ochotna stát se vykastrovanou verzí kdysi hrůzu nahánějícího monstra, přesto jí myšlenka na manželství s Edwardem navozuje záchvaty dávení, neboť se nechce už ve 20 vázat a bojí se, co by řekli lidi. Charlie nesnáší Edwarda, dělá scény, kdykoli ho v blízkosti Belly načapá, přesto jí ho z nějakého důvodu toleruje, ačkoli Edward je i podle jeho názoru tím nejhorším, co ji mohlo potkat - a Meyerová ani jednou nenaznačí, co je účelem tohohle chování. Edward Belle vysvětlí, že z ní nechce mít upíra, protože se bojí, že ji tím připraví o duši, načež Bella nadšeně vypískne „to je super, už jsem se bála, že je to proto, že bych se ti tak nelíbila“ – a Meyerové to přijde naprosto normální. Bella neváhá poslat přátele do bitvy, aby jí zachránili její nevděčný zadek před likvidací, načež v tu samou chvíli hazarduje se životem sváděním nadrženého upíra k sexu – je vidět, že její neustálé řeči o hlubokých výčitkách svědomí jsou myšleny opravdu vážně. Logika to bere do zadku přímo epicky. Zatmění už není ani vzdálený pokus o literaturu, je to prachsprostá fanfikce. Styl Meyrové charakterizuje TOTÁLNÍ lenost – lenost popsat dojmy, lenost zachytit prostředí, lenost vykreslit postavy a hlavně lenost psát vysvětlovací scény tak, aby se čtenář v 90% případů neztrácel, o čem je to vlastně řeč. Všechny ty předjímavé věty typu „a pak se to stalo, a pak mi to došlo, krve by se ve mně nedořezal“ následované několika odstavci bezobsažné vaty brousící kolem horké kaše patří do repertoáru desetiletých autorek. A celý ten důraz na to, jak je Bella bez chyby, obětavá, skromná, ačkoli ji všichni zbožňují (a ona samozřejmě nemá nejmenší páru proč), a jak svým rodičům dělá od svých sedmi let odborný pečovatelský dohled! Tohle je nejexemplárnější ukázka Mary Sue od původní Mary Sue. PS: Návod jak na první pohled poznat špatnou knihu: začíná závěrečnou, vágně popsanou scénou, která se marně pokouší vyvolat napětí, a dalších 400 stránek o ní nebude ani zmínka. To ilustruje, že autor knihy nemá nejmenší tušení, co je to literatura, neboť si ji plete se zkratkovitým popisováním filmových obrázků, a proto by měl čtenář knihu spálit a autora análně znásilnit hřeby pobitým kyjem. PPS: jak blbý a nedovzdělaný v dějinách vlastní země musí člověk být, aby mu jakožto americké rodačce nepřišlo ani trochu divné, že postava žije během Velké hospodářské krize jako ve vatičce, protože její papá je bankéř?!

Takže stručně: a) Šifru považuji za znásilnění literatury v té nejhorší možné podobě, o nějakém "protestu proti zprofanované knize" nemůže být ani řeč. Nezáleží na tom, jak to vnímá někdo jiný, v mém žebříčku představuje Šifra absolutní dno, pod které už není možno jít. b) knihy, které hodnotím, zásadně dočítám. Jak říká D.-e.-e-., není možné hodnotit dílo jako celek, když ho nečtu jako celek. Naopak ten, kdo knihu odloží po několika stranách jako nudnou, se sám diskvalifikuje z pozice hodnotitele schopného kritického úsudku (jak a na základě čeho by si ho asi měl vytvořit?) c) právě proto, že jsem dala Šifře 0%, bylo nutné, abych ji dočetla. Bylo by vtipné pozorovat vzbouřené reakce, jak nemám právo radikálně hodnotit knihu, kterou jsem vůbec nedočetla. d) byla bych vděčná, kdyby fanoušci své oblíbené knihy konečně začali zvažovat možnost, že za negativním hodnocením se neskrývají nějaké postranní motivy, ale pouhá nelibost daná nekvalitou knihy.

"I've seen the future of horror. His name is Clive Barker." I Stephen King poznal, že s takovým kalibrem jako Barker se měřit nemůže. Co věta, to ryzí zlato. Vynikající psychologie postav. Fascinující obrazy hnusu. Jdu to číst znova.

Kolik je současných knih, u nichž člověk ví, že čte budoucí klasiku? Takového psaní je schopen jen génius.