Zdaleka to nejtemnější a nejhnusnější, co jsem od Kinga četla. Síla atmosféry přebije i relativní jednoduchost konceptu, příležitostnou nedomyšlenost "těch hlubokých věcí" i otevřenou směšnost (to neustálé "intenzivní zážitek"="erekce jak sviň", kterým King ošperkovává snad každou druhou knihu, mi pomalu začíná lézt na nervy).

Že hra v atomizovaném západním světě dojebaném feminismem a obraném o většinu starých hodnot a vzorců chování vážně funguje, může popírat jen žena (v neochotě přiznat si, že vlastně není ve srovnání s ostatními nijak výjimečná) a beta (v hrůze, že by na jeho květinku postavenou na piedestal mohlo fungovat něco tak hrubě přízemního). Naproti tomu muži, kteří včas vytáhnou hlavu z prdele a začnou se učit, můžou jedině získat. Jako docela staromódní ženě je mi z toho trošku smutno.

King tak dlouho ryl do literárních snobů, pro které komunikace se čtenářem stojí daleko za možnými ostruhami od odborníků na symboliku barev v díle Nathaniela Hawthornea, až sám zplodil něco tak zmateného, že se člověk bojí zeptat se, co tím chtěl autor říci, v obavě, že se mu dostane pohrdlivého šklebu a odpovědi „prostě vnímej tu hloubku, né“ (O psaní). Ano, koncept a premisa knihy jaksi vylučují jiné plynutí příběhu než pomalé a rozvláčné, jiné postavy než váhavé a neochotné nořit se do bolestivých vzpomínek, ale odvažuju se tvrdit, že v tomto případě to King s roztahaností silně přepísk. Velice prostá myšlenka je nafukována a natahována, zbytečné popisy se kupí, momentální pointy se nedůvěryhodně oddalují a na kostru nedobrovolného návratu k ošklivé minulosti se navěšuje tolik odboček a cingrlátek, až se vše pod vahou vzniklého dojmologického monstra hroutí. Zatím zdaleka to nejhorší, co jsem od Kinga četla („četla“, protože si stojím za tím, že Lisey a její příběh je něco naprosto nečitelného).

V podstatě první a horší verze Nezbytných věcí. Typická Kingova roztahanost je u takhle přímočaře pojatého příběhu spíš na škodu. Prokletí Salemu je navíc bohatě prošpikované atributy Kingovy rané tvorby, které naprosto nesnáším (schematické postavy, nesympatické hloupé ženské a především upocená erotika). Poslední akční čtvrtina ale výborně odsýpá, a dokonce je opravdu slušně děsivá (říkám jako někdo, kdo knihy a filmy, které ho dokáží vyděsit, spočítá na prstech jedné ruky)

Ačkoli se „Darwinismus a inteligentní plán“ snaží tvářit jako kontroverzní vědecká publikace, není to nic než nudný přehled nejslavnějších kreacionistických hitů (IP tomu říkat odmítám, neb přes všechnu zmatenou snahu odlišit IP od kreacionismu se obě dvě myšlenky shodnou na jednom: existuje jen malá pochybnost, mezera, nejasnost? Hotovo, šoupnem tam Boha. Pardon, dizajnéra): špatné a nedostačující definice, žonglování s nejasně danými termíny a slovy, okázalé obechcávání vědeckých metod, neznalost elementárních faktů a protivníkových pozic, neodůvodněné předpoklady, neschopnost udržet koherentní myšlenku, nezohledňování vývoje v průběhu milionů let (aby, ne vždyť Země je 6000 let stará), neznalost principů logiky a zároveň odvolávání se na ni, popírání sama sebe, ignorování dobové podmíněnosti poznatků, překrucování citací, nepředkládání důkazů, pastička na myši a oko a „dokonalé“ uspořádání vesmíru (! Ano, až tak velká je intelektuální kapacita autora a jeho představa o inteligenci čtenáře, že skutečně použil argument, který vyvrátí a vyvrátilo desetileté dítě) a hlavně starý známý evrgrín: porušování jednoho ze základních principů logiky, a sice že nepřítomnost důkazu není důkaz nepřítomnosti. Dojde i na klasické fňukání o nerespektování blábolu, který nesplňuje nejzákladnější nároky na vědeckou teorii, nepředkládá pro svá tvrzení naprosto žádné důkazy a nikdy úspěšně neprošel ani vzdáleně tak intenzivní křížovou palbou jako evoluce. Wellsova argumentace a definice pojmů je natolik chabá a nedostačující, že nedokáže ani přesvědčivě dokázat, že IP fakt není kreacionismus (buďme ale fér: to by nezvládl ani Hawking). I laik si musí všimnout, že Wellsova argumentace je ve srovnání s „darwinisty“ podivně vyhýbavá a založená nikoli na pozorování a důkazech, ale má podobu scholastického cvičení na úrovni Akvinského důkazů Boha. Jestli Wells něco opravdu dokazuje, tak že kreacionismus skutečně nevychází z poznání světa, ale ze zbožného přání, emocionálních pohnutek a kromě nekompetentní kritiky „darwinismu“ nedokáže nabídnout vlastní teoretický model. Takže ano: pokud máte neexistující povědomí o biologii, nedisponujete minimálním všeobecným vzděláním, máte nulovou schopnost rešeršovat, jste intelektuálně líní a inteligenčně upozadění a k tomuhle „kontroverznímu“ sporu dvou „teorií“ vás přivedlo jen to, že se vám nelíbí myšlenka, že jste z „opice“, pak je tahle kniha přesně pro vás.

Je to tak 40:60; menší část esejí je opravdu vynikající, i když se někdy poněkud odchylují od zadání, většina se jich ale snaží dokázat věci známé každému desetiletému čtenáři HP (Harry je odvážný, děkuji za objev, toho jsem si všimla i bez Aristotelovy definice statečnosti), popřípadě má naprosto švihlou metodiku a používá HP jako důkaz (ne)platnosti nějaké teorie v reálném světě (parafrázuji např. "jelikož Dursleyovým se sebeklam nevyplácí, je to důkaz, že psychologové zastávající názor, že sebeklam je pro člověka prospěšný a nutný, se mýlí." Nekecám). Jako celek tak je kniha spíš než umným skloubením dvou témat, které by mohlo přinést na HP nový nebo hlubší náhled, jen předžvýkaným pozornějším čtením HP, kterého je samostatně schopen každý, kdo Rowlingovou nehltá bez přemýšlení.

Ve své stereotypnosti a lenosti psát ty těžké věci, tj. vývojové přechody, NESKUTEČNĚ nudné a bezobsažné. Jestli si z toho někdo chytřejší než já odnesl něco víc, než že "prvně ženy neměly s kým šoustat, pak šoustat nechtěly, pak si to rozmyslely a šoustaly jako o závod, až nakonec lidstvo zjistilo, že život není jen o šoustání", ať mi dá prosím vědět. A s pokusy o mýtický narativ na mě nechoďte.

Proti teorii samé nemám vůbec nic, kniha ale trpí docela typickým jevem děl vznikajících z kratšího útvaru, zde z článku: jsou zbytečně nafouknuté, v případě Střetu civilizací ani ne o nějaké návazné myšlenky, které by nebyly obsaženy už v původním textu. Nehledě na to, že podrobný výčet a popis všech možných konfliktů a střetů uvnitř a vně civilizací se po nějaké době stane přímo ubíjejícím pro kohokoli, kdo občas otevře noviny a nespal na dějepisu.

1) Nic jako mcdonaldizace neexistuje, je to pořád stará dobrá Weberova racionalizace. Ritzer se tedy dopouští (a nikoli jen v tomto případě) stejné věci, kterou vytýká racionalizovaným strukturám: prodává iluzi, tedy iluzi nového společenského jevu. V rozporu s efektním názvem kniha „pouze“ dokumentuje platnost a rozsah Weberovy teorie v moderní době a „mcdonaldizace“ je jen racionalizací a standardizací stravování. 2) Stejně jako racionalizované struktury považuje Ritzer koncové příjemce za tupé tvárné stádo. Tohoto rysu knihy si všiml i český nakladatel, který ji obohatil nápaditou, leč nechutnou obálkou, na níž pražští slepci vítají hamburgerový tank. Schopnost jednotlivce činit vědomá a informovaná rozhodnutí se zvážením pro a proti připouští Ritzer jen velice neochotně, pokud vůbec. Že by lidé jezdili na organizované zájezdy a žili robotí život bez rušivého překvapení dobrovolně a že možná právě v této svolnosti k nudě, nikoli v jejím poskytování, tkví jádro problému, Ritzerovi už na mysl nepřijde vůbec, a raději předpokládá shora uvalovanou „železnou klec“. Myšlenka, že lidé chodí k mekáči na čistě funkční „žrádlo“ a pro kvalitu, která kvůli němu samozřejmě nezaniká, se obtěžují jinam, se už rovná takřka kacířství. 3) Ritzer rovněž velice rád staví dehumanizovanou současnost do kontrastu s „humánnější“ minulostí, aniž by se zamýšlel nad tím, jestli je mezi nimi skutečně takový rozdíl (je víc dehumanizující zajít do racionalizovaného obchodního centra, nebo se vrátit ke zvířecím kořenům a část dne strávit obstaráváním potravy po celém městě?) 4) Ani z teoretického hlediska není „McDonaldizace společnosti“ zvlášť přínosná, neb publikace se v podstatě sestává z pouhého výčtu oblastí, v nichž se dnes projevuje racionalizace. Tento výčet navíc osciluje mezi mrazivě výstižným poukázáním na věci, jež dnešní společnost skutečně robotizují, a směšnými absurdními útoky na všechno, i kdyby to bylo ve výsledku žádoucí a prospěšné. Ve své touze strhat racionalizaci, zde zastoupenou McDonaldem, za každou cenu jde Ritzer až tak daleko, že si na mnoha místech protiřečí a jinde je zase roztomile „dědečkovsky“ odtržen od reality (například systematicky ignoruje, že mládež není do Macdonaldu „verbována“ shora kvůli „své přirozené schopnosti podřídit se“ – sic- , ale že právě kvůli jím kritizované nízké náročnosti a nekvalifikovanosti práce je „obracení hranolků“ krátkodobou brigádou žádanou právě ze strany studentů. Jeho výtka, že z tohoto hlediska samozřejmě vysoká fluktuace zaměstnanců zabraňuje vytvoření pevnějších dlouholetých pout, je pak už skutečně k smíchu: ještě jsem nepotkala člověka, který by chtěl život strávit obsluhováním friťáku). 5) Ačkoli Ritzer nepíše o politicky nebo ekonomicky založeném tématu, neodpustí si tu a tam nikoli legitimní kritiku kapitalismu, ale klukovské okopávání kotníků. Výroky, psané jakoby mimochodem, že „je špatné, když majitel má větší zisk než zákazník“, „protestantská etika plodí byrokracii“ nebo že „kapitalistické firmy nerady cenovou konkurenci“ jsou přímo jakešovským perlením. 6) Rozmrzelost nad nepříliš promyšlenou nebo obohacující knihou se nakonec mění v lítost s autorem, když nám představí své neskutečně naivní představy o tom, jak, v mnoha případech jistě nežádoucí, „mcdonaldizaci“ zvrátit: samozřejmě nejde o nic jiného než o intervence shora, víru v nezávislost a korekční schopnosti (federální) vlády a klasickou myšlenku výchovy a převýchovy společnosti „k lepšímu“. Když už v závěru připustí individuální vůli něco s problémem udělat, vypadne z Ritzera objevné „nezamlouvá se vám uniformní stravování v McDonaldu? Zkuste v něm aspoň jednou týdně nejíst. A nechoďte do racionalizovaných podniků! A hlavně demonstrujte!“ Ve výsledku Ritzer nejde o moc odlišnou nebo lepší cestu než ty kritizované racionalizované struktury.

Trochu pravd, trochu macho keců. Ve výsledku nijak objevná mixáž.