Norské dřevo

Hodně depresivní, hodně o pocitech a emocích, samotě a hledání. Smutné, ale zajímavé a s postupujícími stránkami stále čtivější

Smutné, melancholické, japonské ... je to kniha o vztazích, hledání sebe sama ... pokaždé v ní najdu něco nového. Doporučuji k přečtení. Jen pozor, někoho může dovést do deprese.

Depresivní, ale přišlo mi že tam někde prosvítá jiskřička naděje... Depresivní ale ne beznadějné, takhle to řeknu.

Nikdy jsem netušil, že existuje literární postava, která by mi byla tak hrozně moc podobná.

Nevím, jestli se mi kniha líbila nebo ne, ale rozhodně je zajímavá. Postavy mi byly téměř všechny naprosto nesympatické, témata, nad nimiž se zamýšlely, mi povětšinou přišla hloupá a občas mi nesedla ani slohová stránka. Na druhou stranu jsem po dočtení musela nad celým příběhem uvažovat a zůstal ve mě jakýsi zvláštní pocit.

Norským dřevem si mě Haruki Murakami absolutně a navždy získal. Norské dřevo je knížkou, ve které nejen že čtu, ale bydlím, dočasně se stěhuju do jejich světa.

Souhlasím s komentářem od keane1980. Knížka to byla bezesporu zajímavá, čtivá, nenudila jsem, ale po přečtení jsem měla jistý pocit prázdnoty....V každém tahle knížka musí něco zanechat a musím uznat, že takhle japonsky nejaponskou knížku jsem ještě nečetla. Úplná bomba to není, osobitá kniha ovšem ano. Murakami mě těší.

Zvláštní příběh. Pořád mi připadalo, jakože stále na něco čekám. Že je něco mezi řádky, ale já to nevidím. A po přečtení pocit zůstal ... ale to něco mi nechybělo. Jakoby člověk věděl, ale přitom už tu myšlenku zasunul někam hodně hluboko. Jak už bylo řečeno, Norské dřevo je hodně emotivní. A taky hodně realistické, syrové, přitom neuráží. Zkrátka jedna z lepších (Kafka na pobřeží se mi ale líbila více)

Miluji písně The Beatles :) A do toho děje se dokonale hodily.

Vždycky když uslyším Norwegian Wood od Beatles, tak se mi vybaví atmosféra knihy...krásná kniha, velmi čtivá, dost depresivní tématika, přitom však nějakým způsobem na mě působila příjemně

Můžu opakovat jenom slova většiny lidí, kteří ji měli možnost už přečíst. Příběh, kde se štěstí střídá se smutkem, zklamání s radostí, naděje se zoufalstvím..navždy tato kniha ve mě zůstane určitým způsobem ukryta, asi i proto, že mě vtáhla i do takové "studené" země, jako je Japonsko

Ne úplně něco, čemu bych chtěla věnovat čas. Murakami se snaží zprostředkovat zmatek v postavách tak, že je nechává přímo pojmenovávat a vysvětlovat vlastní pocity, což ve výsledku působí, jako když vám patnáctiletá holka objasňuje, proč má furt depky. Protože se postavy nevyznají samy v sobě, dost těžko mi můžou samy zevrubným popisováním svých stavů umožnit, abych je pochopila já, nedej bože abych se do nich vcítila. Nijak nepomáhá, že je knížka zaměřená čistě na popis každodenního života a dění, moc reflexe tam není (překvapivé, když se jedná o retrospektivní vzpomínání). Nejspíš to byl záměr, mně to bohužel nijak zvláštní vhled a pochopení nezprostředkovalo. Přímost je v případě takovýchhle témat spíš na škodu, protože takřka nikdy nedokáže správně pojmenovat a zprostředkovat, o co že to vlastně jde, a knížka pak paradoxně působí strašně odtažitě a cize.

Pro mě naprosté překvapení. Zbořilo to veškeré moje představy o Japoncích. Což byl zřejmě jeden z autorových záměrů.

Tolko sebevrážd snaď nebolo ani v Tretej ríši:) Přesto je to magické, poetické dielo. Tí, ktorí aktuálně trpia možu nájsť v hlavnych hrdinoch spojencov, prípadně sa po prečítaní v poklidu zasebevraždiť.

Zručně napsaná kniha, která ovšem pro mě postrádala ten nejdůležitější moment, totiž identifikaci s postavami. Čím delší dobu nad tím přemýšlím, tím větší mám navíc pocit, že mi úplně nesedlo formální poskládání, ale asi si to budu muset nechat ještě chvíli rozležet v hlavě.

Čekal jsem asi něco jiného a ještě navíc jsem měl po všech těch vychvaujících recenzích přehnaná očekávání. Takže u mě kniha moc nezabodovala. Čtivé to docela bylo, ale rozhodně to nebylo nic, co bych si chtěl přečíst podruhé.