Norské dřevo

Hodně depresivní, hodně o pocitech a emocích, samotě a hledání. Smutné, ale zajímavé a s postupujícími stránkami stále čtivější

Smutné, melancholické, japonské ... je to kniha o vztazích, hledání sebe sama ... pokaždé v ní najdu něco nového. Doporučuji k přečtení. Jen pozor, někoho může dovést do deprese.

Depresivní, ale přišlo mi že tam někde prosvítá jiskřička naděje... Depresivní ale ne beznadějné, takhle to řeknu.

Nikdy jsem netušil, že existuje literární postava, která by mi byla tak hrozně moc podobná.

Nevím, jestli se mi kniha líbila nebo ne, ale rozhodně je zajímavá. Postavy mi byly téměř všechny naprosto nesympatické, témata, nad nimiž se zamýšlely, mi povětšinou přišla hloupá a občas mi nesedla ani slohová stránka. Na druhou stranu jsem po dočtení musela nad celým příběhem uvažovat a zůstal ve mě jakýsi zvláštní pocit.

Norským dřevem si mě Haruki Murakami absolutně a navždy získal. Norské dřevo je knížkou, ve které nejen že čtu, ale bydlím, dočasně se stěhuju do jejich světa.

Souhlasím s komentářem od keane1980. Knížka to byla bezesporu zajímavá, čtivá, nenudila jsem, ale po přečtení jsem měla jistý pocit prázdnoty....V každém tahle knížka musí něco zanechat a musím uznat, že takhle japonsky nejaponskou knížku jsem ještě nečetla. Úplná bomba to není, osobitá kniha ovšem ano. Murakami mě těší.

Zvláštní příběh. Pořád mi připadalo, jakože stále na něco čekám. Že je něco mezi řádky, ale já to nevidím. A po přečtení pocit zůstal ... ale to něco mi nechybělo. Jakoby člověk věděl, ale přitom už tu myšlenku zasunul někam hodně hluboko. Jak už bylo řečeno, Norské dřevo je hodně emotivní. A taky hodně realistické, syrové, přitom neuráží. Zkrátka jedna z lepších (Kafka na pobřeží se mi ale líbila více)

Miluji písně The Beatles :) A do toho děje se dokonale hodily.

Vždycky když uslyším Norwegian Wood od Beatles, tak se mi vybaví atmosféra knihy...krásná kniha, velmi čtivá, dost depresivní tématika, přitom však nějakým způsobem na mě působila příjemně

Můžu opakovat jenom slova většiny lidí, kteří ji měli možnost už přečíst. Příběh, kde se štěstí střídá se smutkem, zklamání s radostí, naděje se zoufalstvím..navždy tato kniha ve mě zůstane určitým způsobem ukryta, asi i proto, že mě vtáhla i do takové "studené" země, jako je Japonsko

Ne úplně něco, čemu bych chtěla věnovat čas. Murakami se snaží zprostředkovat zmatek v postavách tak, že je nechává přímo pojmenovávat a vysvětlovat vlastní pocity, což ve výsledku působí, jako když vám patnáctiletá holka objasňuje, proč má furt depky. Protože se postavy nevyznají samy v sobě, dost těžko mi můžou samy zevrubným popisováním svých stavů umožnit, abych je pochopila já, nedej bože abych se do nich vcítila. Nijak nepomáhá, že je knížka zaměřená čistě na popis každodenního života a dění, moc reflexe tam není (překvapivé, když se jedná o retrospektivní vzpomínání). Nejspíš to byl záměr, mně to bohužel nijak zvláštní vhled a pochopení nezprostředkovalo. Přímost je v případě takovýchhle témat spíš na škodu, protože takřka nikdy nedokáže správně pojmenovat a zprostředkovat, o co že to vlastně jde, a knížka pak paradoxně působí strašně odtažitě a cize.

Pro mě naprosté překvapení. Zbořilo to veškeré moje představy o Japoncích. Což byl zřejmě jeden z autorových záměrů.

Tolko sebevrážd snaď nebolo ani v Tretej ríši:) Přesto je to magické, poetické dielo. Tí, ktorí aktuálně trpia možu nájsť v hlavnych hrdinoch spojencov, prípadně sa po prečítaní v poklidu zasebevraždiť.

Zručně napsaná kniha, která ovšem pro mě postrádala ten nejdůležitější moment, totiž identifikaci s postavami. Čím delší dobu nad tím přemýšlím, tím větší mám navíc pocit, že mi úplně nesedlo formální poskládání, ale asi si to budu muset nechat ještě chvíli rozležet v hlavě.

Čekal jsem asi něco jiného a ještě navíc jsem měl po všech těch vychvaujících recenzích přehnaná očekávání. Takže u mě kniha moc nezabodovala. Čtivé to docela bylo, ale rozhodně to nebylo nic, co bych si chtěl přečíst podruhé.

Druhá knížka od Murakamiho, kterou jsem přečetla a určitě ne poslední. Hrozně se mi líbí styl, kterým tento spisovatel. opravdu velmi čtivá kniha o lásce, citech a životě.

Tato kniha mě, asi jako jediná, přestala bavit po pár stránkách natolik, že jsem ji musela zavřít a už jsem ji nikdy neotevřela. Podle mě je poněkud přeceňována.

Přečetl jsem to za dva dni, četl jsem každou volnou chvilku. Tímhle stylem jsem snad naposled četl foglarovky. Misstrovský styl vyprávění, skvělá atmosféra i příběh. Je pravda, jak už zde bylo řečeno, že po dočtení této knihy, zůstává tak trochu prázno, ale v tomto případě mi o vůbec nevadilo, v průběhu knihy to bylo 100krát vykompenzováno. Třeba písničkami Beatles, ne že by ta kniha byla na baterky a hrála, ale byly tam názvy písniček a já si u většiny umím vybavit melodií i s textem, krásně to doplňovalo vyprávění.

Velmi čtivá a chytlavá kniha, přečetl jsem ji téměř jedním dechem, naprostá plynulost vyprávění mě uchvátila a nepustila, dokud jsem neotočil poslední stránku. Depresivní, ale ne zcela, zachovává naději.

Ta knížka je výborná. Po delší době jsem četl něco hlubokého, něco co člověka nutí zamyslet se nad sebou a nad celým naším světem. V jednu chvíli mi hlavní postavy bylo opravdu líto. To když se potřeboval rozpůlit, aby každá jeho půlka jednala tak jak by měl = "správně". Že je to (jen) depresivní bych netvrdil, já tam také vidím spoustu naděje a spoustu síly. Že některé věci dopadnou nedobře, je spíše dílem osudu, než bezmoci. Líbily se mi i japonské reálie. Za co dávám procenta dolů je přemíra sexu. Ne že bych byl puritán. Sex v téhle knížce často boří bariéry a dokonce je vnímán jako něco běžného, nějaká přirozená, samozřejmá součást našeho těla, ale hlavně duše, což není na škodu. Nicméně ve spoustě případů už mi přijdou různé variace na erotické scény samoúčelné a násilně začleněné do děje, jako by tam byly navíc...Celkově ovšem vynikající knížka. O to lépe, že je z Japonska, země odkud jsem neměl tu čest něco dalšího číst.

smutné,ale nádherné.. knížka zanechá pocity, jen tak na ni nezapomenete..

„Když píšeš, mám pocit, jako bys stál vedle mě.“
.......jsou slova jedné z hlavních postav románu Norské dřevo (Norwegian wood) od Haruki Murakamiho. Tento japonský autor, ke kterému se Japonci nepříliš nadšeně hlásí, píše totiž zrovna tak – taky máte pocit, že stojí vedle vás. Nevím, čím to je, jestli výčtem banálních úkonů, které každý z nás denně dělá (koho by napadlo psát o tom, jak si koupil jízdenku, v bufetu rychlé občerstvení či si vypral a vyžehlil oblečení), nebo tím, že se zabývá všeobecně lidskými tématy geograficky neohraničenými. A tak se u něj potkáte s tématem osamění jedince uprostřed lidské vřavy, touhy po navození blízkosti, tápání v mezilidských vztazích, a taky s podprahovou myšlenkou, že naše životy plynou a odvíjejí se a to, jak se (ke komu) zachováme, co/koho budeme mít rádi a čemu/komu se vyhneme, se jaksi narodí až časem. Uvidí se, zkrátka.
Specificky japonských témat se ale v Norském dřevu také dočkáte…zvláštní místo v jeho románech (četla jsem už tři) má sebevražda, dál pak sebevražda mladého člověka. V této knize jsou sebevraždy asi 4 a všechny do 25. roku života.
V čem může být Murakami pro někoho pobuřující je naprostá sexuální otevřenost, o sexu píše bez jakéhokoli tabu a stejně bych ho přitom nesrovnala s Nabokovem, protože sexuální scény nepůsobí pornograficky. Dokonce se nepodobá ani Kunderovi, u kterého přece jen je cítit takové „žjova“. Murakami píše hodně otevřeně, přesto máte pocit, že ta situace je navýsost přirozená a jinak to ani nešlo.
Dalším specificky japonským tématem je jistá svázanost pravidly. Ta se snaží odhalovat ve své ubohosti a právě je viní za nevyrovnanost svých postav (pokud se tedy u něj vůbec dá mluvit o „vinění“, on je spíš pozorovatelem a zaznamenavatelem odehrávajícího se). Tyto postavy pravidla násilně porušují a baví se na jejich účet. V téhle fázi asi Murakami nutně musí šokovat Japonce, Evropan jen zírá. Koho by napadlo, že se mladá Japonka bude loučit ze svým zesnulým otcem tak, že před jeho fotkou na buddhistickém oltáříku zapálí vonnou tyčinku a pak se svlékne donaha a důkladně „mu“ ukáže všechny normálně skryté části těla, aby byl „rád“, že na zemi zanechává mladou zdravou dceru.
Dalším tématem je duševní zdraví, které má k duševní nemoci blíže než si myslíme.
Témata, která jsem tu naznačila jsou těžká, nikoli však četba Haruki Murakamiho. Jeho příběhy plynou tak přirozeně a nenásilně a tak hladce, že máte dojem, že se to jinak ani odehrát nemohlo. A alespoň chvíli máte dojem, že někdo blízký stojí vedle vás.

Všechny postavy jsou trochu nenormální, ale myslím, že autor to tak chtěl. Tóru měl rád Kizukiho a ten spáchal sebevraždu. Tóru miluje křehkou Naoko (Kizuki byl její bývalý přítel), která má vážné psychické problémy. Tóru se přátelí s Midori, která je dost praštěná. A Tórovi kámoši z koleje mají také k normálu daleko. A další jeho známá, postarší Reiko, je taky divná. Takže když to shrnu: je to slušný milostný příběh se zvláštními postavami.

Japonsky nejaponský zádumčivý příběh o společenském odcizení, nenaplněných láskách a osudových poutech. Autor nijak nezakrývá inspiraci (či fascinaci) americkou literaturou, zejména Salingerovým "Kdo chytá v žitě". Co mi moc nesedělo byl takový až příliš "obyčejný" syrový jazyk, pasáže za hranicí banality a snad až příliš mnoho sexuálních scén, které plynulosti děje a atmosféře nijak neprospívaly.

Přečteno jedním dechem. Snad poprvé se mi stalo, abych na knížku myslela i pár dní po přečtení a někomu o ní nadšeně vyprávěla.