Krakatit není román o nedostatku humanity v době fascinace rozvojem techniky a víry v její nekonečné možnosti, o morálních dilematech a nutnosti volit mezi dobrem, kterým vždy někomu (především sobě samým) ublížíme a zlem, které si ani nehraje na to, že přinesené oběti slouží dobré věci. Není jím, ačkoliv se tváří být románem protiválečným, humanistickým a moralizujícím. Avšak daleko víc jej lze považovat za román o neschopnosti jedince řešit zásadní problémy s nadhledem, rozmyslem a jinak, než s téměř fanatickou zaslepeností a neschopností povznést se nad svůj instinkt a vzít do úvahy širší souvislosti. V tomto kontextu je Prokop stejně "neschopný" jako dr. Galén, obě postavy očividně slouží toliko jako abstraktní (ve smyslu ne-lidské) a hrubě schematické ilustrace autorových humanistických myšlenek. Tudy tedy cesta atrakce nevede, nicméně poměrně solidních 80% lze udělit za zajímavé halucinační pasáže a za místy až nečekaně (totiž v kontextu "klasické" české literatury, kde se Perdido zatím nikdy nedočetlo o nehtech zarytých do kůže a vášnivě drásajících polibcích při extatizující explozi na střelnici) nekonvenční vášnivé scény vykreslené bez zbytečné opatrnosti k možné outlocitnosti čtenáře a zachraňující Krakatit před tím, aby byl pouze suchopárnou praktickou ukázkou filosofie naroubovanou na ad hoc vykonstruovaný děj.

Vysvětlivka k Perdidovu hodnocení:
Odhadem polovina zde uvedených anekdot není moc židovských, jsou profláknuté a do židovského hávu oděné pouze jmény protagonistů. No a ta druhá polovina je za 100% . Co se týče zbylých 6 %, ty jsou prostě provize.

Stará Praha übermagická, několik židů jako průřez celým lidstvem, jeden zvláštní sen o spoustě dalších snů a to všechno kvůli zaměněnému klobouku. Vše v mlze, obrysy nejasné jako život sám a život nejasný jako smysl všech možných a nemožných věcí v krámku židovského vetešníka. Atmosféra kdo tam nebyl, nevěřil by tomu.
Ano, autor je (pardon, byl) zednář a zabývá se zde kabalou, tajemstvím života a podobnými mystérii, ale bez nějaké úporné snahy nacpat do čtenáře onu jedinou a nezpochybnitelnou pravdu o shodnosti toho, co je nahoře s tím, co je dole a tak podobně. Jakož i bez toho, aby hlavní postava byla dosvéhoučení zahleděným mešuge (promiňte, chci říct oduševnělým jedincem). Nabízí se zde srovnání např. s romány Hermanna Hesseho, které ale rozhodně nemají tak svižný děj (Golema lze velmi dobře číst jako román iniciační i jako román akční) a jsou víc zaměřeny na kritiku poměrů. Steppenwolf je (byl) možná kult revoltující mládeže, ale Golem je oč méně symbolický a jednoznačně uchopitelný, o to více osobní, revoluce pro domo sua.
Nezbývá, než doufat, že vám tento klobouk nezpůsobil bolení hlavy.

Poměrně zajímavá kniha, jejíž struktura by se dala charakterizovat jako dvouvrstvá autobiografie. Autor se většinu svého aktivního období zabýval možnostmi rozvoje postmoderních přístupů nejen v malířství či obecně výtvarném umění, ale rovněž se "skromnými" přesahy do architektury, ekonomiky, struktury společnosti atd. Z tohoto hlediska by se dalo nahlížet na Márne volanie jako na jakési aplikační vademecum postmodernistického přístupu, lépe řečeno přístupu z tohoto syntetizujícího směru pouze vycházející. Přitom mu jde v prvé řadě o to, aby syntéza nebyla pouhým eklektickým zhuštěním či vrstvením různých prvků, ale aby jednotlivé komponenty vytvářely organický celek. Myšlenka sama o sobě hezká, i když, obávám se, už trochu překonaná. Nicméně Kuľhavý tento program začal rozvíjet už koncem šedesátých let a v rámci této doby šlo nejspíš o program překvapivě progresivní.
Svůj přístup ostatně demonstruje právě zvolenou strukturou knihy, kdy se střídají kapitoly teoretické a prozaické, ovšem oboje se ubírá stejným směrem v čase i rozvoji děje, občas se obě roviny prolínají a vůbec jsou k sobě připoutány poměrně zručně.
Co ovšem Perdido jen stěží snášelo, byla neustálá do očí bijící stylizace autora do role nedoceněného génia. Ano, byl na stáži v Americe, kde se mu dostalo jistého uznání, vystavoval v Londýně a dokonce neváhal do knihy vložit i kopie různých ocenění a jeden obraz dokonce prodal za 2500 dolarů (no panejo! Tak to je nářez!) a přesto neustále naráží na nepochopení, nikdo nechce poslouchat jeho geniální myšlenky o potřebě nového uspořádání světa a o nutnosti vychovávat malířstvím. Dost nesmyslně na mě taky působilo, že minimálně polovina odstavců či vět v teoretických kapitolách byla zvýrazněna - to snad autor chtěl naznačit, že čtenáře je třeba nakopnout? Mohlo by se to snad brát jako další postmoderní hříčka, ale obávám se, že v tomhle případě hříčka docela hloupá a ne zrovna vtipná.
Ano, celá kniha je jedním marným voláním, tak marným, až by se snad i chtělo říct, že přímo marnivým. Být trochu skromnější, nebyl by snad takový problém tohle volání vyslyšet...

Však bylo v tom něco vtipného až k pláči -
snad ta báseň o Koreji, jež hrdě vpřed kráčí?

Anotace k tomuto dílu je naprosto pravdivá, jedná se o soubor úvah nad vztahy moc-nemoc-společnost, o minulosti, přítomnosti a budoucnosti těchto vztahů se základem mezi lidmi a přesahem k "nižším" živočichům (či obráceně - ostatně tyhle relativizace se zdají být velmi častým nástrojem specifického Komárkova přístupu - soudě tedy podle této zatím přečtené publikace). Není však úplná, neboť kromě výše zmíněného se navíc jedná o "učebnici par excellence" vědeckého, leč velmi civilního a rozhodně ne suchopárného výkladu. Je to velmi jednoduché - stačí mít načteno několik desítek tisíc knih, být velmi schopný spisovatel a hlavně mít nadhled. U tohohle gejzíru vtipných dovětků, neuvěřitelných přesahů a přeskoků v prostoru, čase a živočišných či rostlinných druzích (poznámka v předmluvě o Číně i Antice v jedné větě rozhodně nelže, naopak hybridizace faktů z naprosto různých oblastí je zde vpodstatě signifikantní. Nelze si zde odpustit poznámku, že občas jsou ty oblasti až tak vzdálené, že je těžko rozlišit, jestli je autor geniální nebo se blíží k hranicím demagogie. Ale rozhodně nechci napadat fundamentální myšlenkové konstrukty tohoto díla.) se prostě nebudete nudit a hlavně nebudete mít pocit, že čtete "jen" rešerši.
Nevím proč, ale napadá mě srovnání s Michelem Foucaultem (který je ve Spasení těla rovněž zmiňován - jak překvapivé!), konkrétně Dějinami šílenství. Co se faktografické stránky týče není mezi nimi zásadnějšího rozdílu, obě jsou precizními rešeršemi, ale po stránce stylistické bych zde jako jednoznačného vítěže volil Komárka.

Rozhodně nejsem pro to, aby se zde vkládala veškerá možná skripta a učební texty, ale o tomhle považuji za vhodné informovat. Jedná se o úvod do praktického provádění genetických manipulací (s trochou nezbytné teorie) a nejčastější příklady jejich uplatnění v průmyslu a různých vědních oborech, od metod izolace různých druhů DNA a jejich amplifikace, tvorbu vektrorů a manipulaci s nimi, jejich zavádění do rekombinantních systémů až po izolaci a manipulaci s translačními produkty včetně jejich analýzy, to vše nejen pro prokaryotické, ale i eukaryotické buňky. Vše popsáno velmi jasně a srozumitelně, což především dělá tuto publikaci tak atraktivní a vhodnou i pro laiky. I když - aspoň základní ponětí o genetice a proteogenezi je jistě žádoucí, ovšem pokud chybí, pak se aspoň čtenář zbaví možných představ o tom, že genové inženýrství je obskurní odvětví s laboratořemi plnými ozářených mutantů.
A propos prý to vyšlo i v češtině...

Kniha, která vyvrací případná podezření stran literárního talentu Nicka Cavea, kerý je, co si budem namlouvat, znám spíše po hudební stránce. Přece jenom o někom, kdo napíše toliko jeden (leč velmi kvalitní) román, nad nímž si dodnes lámou hlavy a srdce mnozí zoufalci a kdo se krom toho literárně projevuje, pokud známo, jenom texty či básněmi si lze myslet vpodstatě cokoliv (např. že na drogách by dokázalo napsat Oslici i malé dítě). Nicméně Zajda má literární kvality a oněch téměř 90% lze připsat vpodstatě nezaujatě a s čistým svědomím, to ano, ovšem šílené, unikátní geniality Oslice zdaleka nedosahuje, což se ale tak nějak dalo očekávat navzdory veskrze kladným kritikám a ohlasům, které tímto lze označit za poněkud přehnané.

Je třeba uznat, že autor použil vtipný a hravý jazyk se spoustou novotvarů a zároveň anachronickou stylistikou, za což se dá udělit i devadesát procent (dle stupnice Perdida). Jenže, vzato kol a kolem, tohle tady bylo už v Mechanickém pomeranči.
Dále kniha přímo prýští snahou varovat před jistými neblahými tendencemi současné ruské společnosti, což je sice nejspíš záslužný čin, ale ruku na srdce - tohle ocení jen více angažovaní.
Vlastně se nejedná o nijak špatné dílo, i se čtenářem si autor hraje pomocí různých narážek nejasných a ne všechno je zcela vysvětleno by mysl a fantazijnost svou čtenář poštengrovati trochu ráčil...
...ale dle recenze v Respektu se dalo čekat tak nějak víc...

Nepochybně se jedná o zajímavý zdroj informací a názorů alternativních k oficiálním prohlášením a "většinovému" zpravodajství, ale v konečném důsledku je stejně jednostranně černobílé a dalo by se říct místy i demagogické, jako to, které je v knize kritizováno. Myslím, že je to evidentní i bez doslovu, který celou sbírku Chomského článku velmi vhodně doplňuje.