Hodnotím-li tak vysokým počtem procent, je to za obdiv ke konstrukci. Nevybíravě ironizující metaforikou je zde nádherně funkčně vykreslena "obyčejná" a jakoby modelová tíseň a vztek "modelového" a jakoby obyčejného hrdiny té doby. Gombrowicz zkrátka tvrdí, že něco je špatně a rozehrává důkaz svého tvrzení absurdním pojetím - kvazireflexí - dosavadního života jednoho třicátníka, přičemž je otázkou, zda ono všudypřítomné absurdno je (nutná) reflexe doby nebo pouze či hlavně jako nástroj pro zesrozumitelnění celé situace v tom (nezápadním, tedy zdánlivě paradoxním) slova smyslu, že opisem a nesmyslem se dá vytvořit intuitivnější a tedy "pravdivější" prostor pro srozumitelnost vzájemné komunikace než jakýmikoliv exaktními popisy. Jako v zenu. Tak trochu. Do logiky konstrukce každopádně zapadá spíše druhá možnost. Vyloženě rozkošným prvkem je zde práce se symboly, s přenášením a absurdizací jejich významu v rovině příběhu, ale nikoliv na rovině autorova sdělování čtenáři.
Proč by ovšem tento příběh jinak zkonstruovaný nemohl aspirovat na tolik procent je nasnadě - nenabízí alternativu. Hrdina je pouze pasivní prvek tehdejší současnosti, hrdina pouze JE a chybí zde MOHL BY, chybí zde otevřený konec, chybí hádanky. Pohlednice z minulosti, statická. Ale tak líbivá...

Oslava chtíče generovaného ženskou submisivitou (ba co submisivitou, přímo otrockou podřízeností svému milenci) a sublimovaného do vnější kvazinezávislosti a svobodomilnosti hlavní hrdinky, resp. do jejího požitkářského vychutnávání rychlé jízdy na rychlé motorce (černém hřebci, pekelníkovi, prostě symbolu či zástupci nejpudovějších erotických vášní). Motorka je vlastně přímočarý a komorní příběh. Čistě jenom o touze, která se SPOILER!! nevyplatí KONEC SPOILERU, a snad ani není nutné si různé vnější okolnosti skládat z náznaků a vzpomínek, které autor za tímto účelem nabízí. Purity reigns.

Ke psaní svých pamětí může člověk přistupovat klasicky, tzn. že jednotlivé události seřadí chronologicky, eventuélně zasadí do příslušného širšího historického nebo jiného rámce a na konci řekne "..no, a tak to všechno tehdy bylo". Nebo jako Amos Oz, tzn. navršit vzpomínky na jednu hromadu, hromadu defragmentovat a několikrát nakopírovat, defragmenty zasadit do různých historických souvislostí a nikdy při tom nelhat a na konci říct "...a po těch prášcích se matka už nikdy nevzbudila".
------
Ne, předchozí odstavec nemá vzbudit dojem, že se jedná o nějaké halucinogenní dílo nebo nedej bože automatické psaní. Autor má vše plně pod kontrolou a měla tím být pouze naznačena literární struktura jeho životního příběhu - jisté fragmenty či události se v celé knize neustále opakují, ale vždy mají jiné souřadnice v jakémsi primárním toku knižního času. To vytváří poměrně impozantní efekt, asi jako když se s někým znáte, vídáte se s ním a ten člověk vždy opakuje stejná gesta, má stejné průpovídky, jisté příhody o něm slýcháte od jiných lidí, každá návštěva u něj obsahuje něco, nějaký detail či spíše sumu detailů, které se vždy opakují a charakterizují toho člověka. A přesně takhle se snaží Oz charakterizovat sám sebe, tím způsobem, jakým se nejspíš přirozeně utváří vzpomínky na někoho. Příběh o lásce a tmě tedy nejsou pouze sepsané "hotové" příběhy z minulosti, z dětství, je to kniha o bezprostředním vytváření těchto vzpomínek resp. o jejich vyvolávání. O povaze prostupování minulosti do přítomného. O povaze snahy o zachycení této povahy prostupování. Read it, enjoy it.
-----
Autor, jak již bylo sděleno, má vše pod kontrolou. Ne tak už autor coby hlavní hrdina. Další plán tohoto díla totiž nabízí jeho cestu (či spíše útěk) ke knihám (k ďábelské spoustě knih), od knih do kibucu k vidlím a následně zpět ke knihám a během toho neustále cestu k matce. správné psychologické drama okořeněné navíc obléháním Jeruzaléma a jinými vypjatými situacemi. Nutno dodat, že v duchu nastíněném v druhém odstavci nejsou tyhle cesty v knize uvedeny v časové posloupnosti, jaká jim nejspíš ve skutečnosti náležela, ale v "nesledu", jaký zaujímají v mysli, která již vším prošla. Takže čtenář si čím dál tím více uvědomuje, že autor-hlavní postava měl maniakální babičku, že jeho matka mu "čím dál tím víc" vyprávěla hrůzostrašné příběhy atd. A všechno tohle vytváří v dramatu malého chlapce-mladého muže-autora zvláštní napětí a proto ten příběh není banální, ačkoliv si lze velmi lehce představit, že i přes množství "exotických" a napínavých momentů by při konvenčním zpracování být mohl.
----
No a nakonec - vždycky je fajn dozvědět se něco o vyvoleném národě, jak si žije ve své vysněné domovině...

Nepostradatelná příručka každého biologa (amatéra či profesionála), stejně jako finální úder skeptikům, kteří tvrdí, že se nedá napsat souhrnné a relativně podrobné pojednání o biologických aspektech vývoje jedinců bez jediného obrázku či schématu. Dá. A působí to jako něco mezi knížkou logických úloh a Rousselovým Locus Solus. Literární kvalita je zřejmá, stejně jako faktografická úroveň, autor pokrývá skutečně poměrně širokou oblast biologie (tedy pokud vezmeme do úvahy fakt, že se nejedná o monografii sepsanou mnoha autory), zohledňuje nové výzkumy a všechno spojuje do velmi konzistentního celku. Příjemně působí vyhýbání se všemožným zajímavostem a oslnivým důkazům toho, jak jen je ten náš svět úžasný a bombastický, ústřední myšlenka jedince jako prostorového a časového uspořádání dějů a interakcí je sledována nekompromisně skrz celé dílo, bez odboček a příkras. Až se chce říct "děkuji za střídmost, za opak vědeckého bulváru typu NatGeo". Za IMHO svérázně pojatý biologický souhrn.

... a někde se ta skrytá životní pravda -SPOILER!!- objeví jen jako varování ve snu -KONEC SPOILERU-, což má asi symbolický význam, který prostě nechápu, nebo to význam nemá a je to jen hříčka, jejíž smysl ovšem taky nechápu. A nakonec - zhuštěné finální morální poučení, to je přesně to, co čtenář potřebuje od kvalitní literatury!

Soubor povídek a mikropovídek. Může být. Balla rozvátí naše běžné myšlenkové stereotypy - no to ani ne. Nejde o to, že by se nejednalo o poměrně zajímavé literární útvary, ale na bližší pohled se to nezdá být nic jiného, než syntéza Vianovského absurdního humoru, Bukowského nihilismu a defétismu a kritické světoreflexe v tom ublíženém a ufňukaném slova smyslu, které začaly úspěšně kvést již na počátku minulého století (znamená to, že ona krize, jíž se všechno nastartovalo, ještě neskončila?). Marně by čtenář hledal něco vyloženě originálního. Dívat se na svět rozervaný, absurdní, ani černý ani bílý, se spoustou zbytečných funkcí a zbytečných iluzí - tohle má být nový úhel pohledu?
Nemůžu sice posoudit pravdivost tvrzení, že se jedná o nejvyšší standard v kontextu současné slovenské prózy a jakkoliv mám výhrady vůči proklamované originalitě a svojskosti Ballových textů, přece jenom je dobré vědět, že i taková literatura se pořád ještě (nebo už zase?) píše.

Chápu, že pro Mahena bylo téma boje utlačovaných poddaných proti vrchnosti příliš silné na to, aby jej nechal nezpracované, z celého díla tryská povstalecká euforie, ale je mi záhadou, proč je hra psána tak divnou zpaskvilenou česko-slovenštinou. Pokud to měl být vtip, tak jsem asi někde propil smysl pro humor.

Jakub Deml byl kněz, kterému všichni nasrali na jeho srdce, které obětoval. Ale to nevadí, byla zima a aspoň to hřálo.
Tolik k filozofii.

Jakub Deml byl spisovatel - minimalista. Určitá slovní spojení se znova a znova objevují v textu, pokaždé v jiném rámci a tedy s pozměněným významem. Velmi neotřele a nadčasově působí rovněž citace celých dopisů, pasáží z knih a novinových článků jako prvků, které autor nestvořil, ale pouze použil, přičemž jejich výpovědní hodnota spočívá už v samotném jejich použití, výběru. Deml nevytváří, Deml demonstruje. Skrývá se. Je těžko uchopitelný přes spoustu "banalit", kterými se chrání.

Zapomenuté světlo je bič spletený ze tří vláken, ale to vlastně nemusí být pravda, stejně tak je to řeka se třemi prameny. A kolem té řeky se zkus projít za měsíčné noci...

Archetypální postavy hrají archetypálně několikavrstevnaté dobrodružství pod magickými hvězdami neúspěšně evokovanými Persiem - mágem. Výborný besteller pro intelektuály (a intelektuálky, pochopitelně).
Několikrát mě při čtení napadlo, že jedna rovina je velmi podobná Huxleyho Crome Yellow. Ale to nelze nikomu mít za zlé...

Je to jako natahovat se pro jednotlivosti z hromádky různých věcí, které se dají považovat za to jediné, co nám ještě zbylo, snažit se přijít na místo či funkci, které jim patřily v hmotném světě, tehdy ještě obydleném námi při vědomí a přitom zjišťovat, že vědomí už je tak odpojené od racionálního obrazu minulosti, že věci můžou znamenat cokoliv se nám zrovna namane.
Je to finální destrukce zažité rigorózní kauzality, osvobození se od obrazu věcí a propad (či elevace?) k místu, kde sice věci již existují, ale ještě nestihly vykrystalizovat v krustu, po které všichni kráčí a na které je všem velmi dobře, protože se domnívají tam všemu rozumět.
Tak nějak by to možná řekl Ajvaz.
Já na to neříkám nic.
Možná bych se měl začít těšit na mé umírání.