To, co tento soubor povídek činí zajímavým není ani tak prostředí a příběhy, které jsou zde popisovány (může se to zdát cynické, ale obrazy bídy a zoufalství Palestiny po vpádu Izraele nějak nemaji sílu dojmout. Nejspíš proto, že Kanafání se nezdráhá přiznat i odpovědnost jednotlivců za jejich tragédie, jakkoliv ovšem leitmotivem zůstává "neosobní" hořkost nad vpádem okupantů), ale naprosté neuznávání hranic mezi minulostí a přítomností, a i ta je naplněna hlavně vyhlídkami a tedy budoucností. Možná jde o všeobecný rys arabské literatury - tak jako tak může být čtenář zpočátku trochu zmaten. Ale zvykne si. Stejně jako na fakt, že většina hlavních hrdinů se chová - dá-li se to tak jednoduše říct - poněkud fanaticky. Zoufalá doba žádá zoufalé činy a těžko je soudit něco, co člověk nikdy nezažil, ale přesto lze mít do jisté míry pocit, že v povídkách prezentovaná odevzdanost osudu nepramení jen z nedostatku možností, ale i z toho osvobozujícího pocitu říct si "maňana". Totiž arabsky, že...

Bezesporu jde o monumentální historický epos. Ovšem historii lze podat buď živě, zajímavě, beletristicky (aniž by bylo vždy nutné sklouzávat k podbízivému "komercionalizujícímu" zjednodušení) anebo jako uboze plochou, bez fantazie černobílou rešerši, ze které tak zoufale trčí snaha poučovat a to, bohužel, nejen o smutných flíčcích na jinak sněhobílém ubruse historie té dokonalé, nevinné a vždy zbožňované země České. Působí až dojemně jistá naivita, se kterou se snaží Winter podat ohrmnou spoustu detailů toporným necháváním je "popisovat" různými postavami, které pak kupříkladu na cestě Prahou míjejí všechny možné (rozuměj dopodrobna vypsané) ulice a náměstí se všemi možnými (R. D. V.) krámky řemeslníků a domy všemožných (R. D. V.) měšťanů i obecného lidu, kteřížto jedincové jsou zde pak charakterizováni buďto jako hodní evangeliši a bratříci, popř. lidé s nimi sympatizující a jim v těžkých pobělohorských dobách pomáhající, nebo jako krutí katolíci, papeženci proradní, bijící své ženy a lakotně hromadící světské statky na úkor nebohých. Nic mezi. Láska k vlasti z románu kape jako med, až má čtenář pocit, že obracením stránek si samou láskou ulepí prsty a budou se naň nebezpečně slítat vosy. Rovněž - tak nějak suma sumárum - čtenář nemůže nepropadnout pocitu, že místo románu je mu předkládán pouze jakýsi paskvil, ve kterém se marně snaží spolupracovat kvaziliterární snaha s téměř obsesivní fascinací proprietami a koloritem doby konce 17. století - a s obsesí těmito detaily exhibovat. A tyto nejen, že nespolupracují, ba jsou i jedna ke druhé ve vztahu submisivně-dominantním, přičemž netřeba se obávat, že by z předchozího nebylo jasné, co je nahoře a co dole. Asi takhle - člověk se zpočátku tomu všemu stylu a slohu diví a protiví, ale postupně se začte a zjistí, že už zbývá jenom čirý a krásný čtenářský masochismus. A proto, jako čtenářskému cvičení, uděluji Mistru Kampanovi celých 50%. Pax tebiscum, zvonečku vodňanský.

Velmi zajímavá ukázka příběhu, jehož linearita je ve skutečnosti jen sousledností (lépe řečeno koexistencí) různě velkých cyklů - do drobných leitmotivů až po přes téměř celou knihu jdoucí setkání s Arturem Jacobsonem (tady se naskýtá otázka, do jeaké míry lze ze dvou bodů vytvořit kruh, ale věřte, jestliže z výchozího bodu vyjdete určitým směrem a po nějaké době se poblíž tohoto bodu vrátíte aniž se mezitím něco zásadně změnilo, NENÍ to přímka). Vzhledem k této konstrukci poměrně překvapí konec, působící dost "násilně", asi jako když několik hodin zíráte do umyvadla plného líně se převalující vody, začínáte se vžívat do subtilní hry lehkých začeření a bohatých odlesků a najednou, aniž by jste pozorovali vůbec jaké náznaky příchozí katastrofy se objeví někdo, kdo tu vodu během tří vteřin vypustí.

Je impozantní, jak Kulhánek dokáže naprosto jakoukoliv popisovanou situaci přetavit v...řekněme... kulhánkovsko a to tak, že v knize není vskutku nic jiného, než buldozer krve, hlášek a kulek (K-H-K). A ledu, v tomto případě. Najdete v jeho knihách erotiku? Skončí sklivcem na malíčku. Je zde poukázano na dejme tomu sociální problémy? Skončí masakrem chudiny. Dalo by se tedy říct, že kromě k absurdnosti (a nutno dodat, že i dokonalosti) dovednému K-H-K nic jiného autor nenabízí, jenže v případě Stroncia (a pokud si ještě Perdido něco pamatuje tak JENOM v tomhle případě) je všechno zasazeno do velmi propracovaného "filozofického" rámce. Hrdina zde v poněkud matrixovském stylu zjišťuje, která realita je virtuální a která si na to (překvapivě) jenom hraje, v Orwellovském stylu se vypořádává s diktátorským režimem (a vice versa, pochopitelně), rovněž jsou zde "lehce" nastíněny alternativy vývoje lidské civilizace za ne zrovna přívětivých klimatických a jiných (no jakých asi...) podmínek - zkrátka čtení pro moderní mladé filozofy. Servírováno pochopitelně s kýblem praskajících páteří a trochou toho sklivce na malíčku...

Pokud by se autor vyrovnával "s lidskými pocity odcizení v moderním velkoměstě", nebyl by dle Perdida deník tak rozvětvený do minulosti, ev. do dějů souvisejících s vlastní "životní" linií Malteho Brigga pouze nepřímo nebo vůbec. Jednotlivé zápisky jsou pečlivě vykonstruované stavební kameny něčeho daleko přesahujicího pouhé lidské odcizení, časově prostorové struktury, jejíž nosné téma je jedno jediné - tvorba člověka. Formování jeho konečné podoby, která ovšem sama o sobě neexistuje a nemůže být poznána mimo společnost lidí, snaha o uvědomění si těchto formujících sil, jejich determinaci a hledání "venkovních" či u-jiných-viděných analogií s jejich působením na sebe samého. Zápisky Malta Lauridse Brigga by se daly charakterizovat jako svým způsobem existenciální thriller - podaří se poznáním interakcí sebe a jiných s vnějším světem (a vice versa) uvědomit si sebe eo ipso, "vnitřně"? A pokud nejste na thrillery, tak si jistojistě užijete neotřelost Rilkeho interpretací vcelku všedních lidských záležitostí, překvapivé světlo, do kterého je staví a snahu o pátrání po opravdovém počátku či příčinách, které už ostatně s daleko větším umem komentoval M. Ajvaz (pán bůh Perdidu odpusť jeho časté braní tohoto jména nadarmo).

Variace na vskutku nečekané téma. A navíc zpracována ne příliš iritujícím způsobem.

Poměrně bizarní spletenec lidských krutostí a zlovůle páchaných na malém človíčkovi, absurdní obraz bezbřehého utápění se o stupínek výše postavených ve vlastní moci, která dovoluje vše. A navíc vše zarámováno židovským smyslem pro humor (nebo něco v tom smyslu) a prošito spoustou příběhů silně anekdotického rázu. A bitter-sweet symphony.

5) Vůdce/dveřník
Svolává lid a nabízí každému to, čeho si nejvíce žádá. Ví, že svůj slib dodrží. Jeho projevy jsou podmanivé a tvárné, ačkoliv by nikdy neopomněl zdůraznit nutnost projít k cíli údolím bolavého, neznámého chaosu. Ti, jenž mu podlehnou, musí za ním jít, neboť otevře tolik cest, že není možno alespoň na jedné z nich nesetrvat. Je mu vzdávána chvála, avšak on je skromný a nezištně otvírá stále nové a nové cesty pro nově oslovené. Mnozí jej proto nazírají jako strážce dveří do komnat splnění čehokoliv, jimiž milerád nechává vejít, aniž by dále usměrňoval.

6) Prázdnochránce
Jako anděl strážný bdí nad všemi formami prázdna, ticha, mezer v čase a prostorových diskontinuí. Smutkem se mu chmuří jasné čelo, když vidí krutosti páchané na prázdnu, jak jej lidé znásilňují, do krve bičují a mocnými zbraněmi strachu z komplexnosti trhají na kusy, aby ho, zmučené, vyhodili pryč ze svých myšlenek, zapomněli na něj a nikdy více jej nenechali otravovat svět znaků a symbolů. On je, zavržené, léčí a poskytuje jim svou překošatou zahradu k radostné seberealizaci. Ví, že bez prázdna v jakékoliv formě by nebesa zhoustla natolik, že by klesla dolů a všechny zadusila.

7) Skladatel
Není nic, co by pro něj nemohlo být notami, které skládá v jeden jediný takt věčné, ničím nekončící symfonie. Symfonie o nekonečně mnoha větách, přičemž všechny mají totožnou partituru pro všechny nástroje. Je to hudba, která proniká vždy a všude, která vše neustále mění, aby těmito změnami byla sama přetvářena, hudba, kde čas a vzpomínky rezonují flažoletem v kontra-kontrapunktu s vokální linkou melodického přítomna, melodie, kterou si každý vyzpěvuje svým výsotným bytím. Symfonie, kde každý je dirigentem, ale jen někdo může být posluchačem.

4) Parazahradník
Pěstuje skvostné rostliny, leč předmět jeho zájmu je půda, z které vzešly. Jeho zahrada je zároveň nadzahradou i podzahradou, neboť jeho půdu považují mnozí za rostliny na svých zahradách, stejně jako jejich půda je jeho rostlinami. Přitažlivá zákoutí s lavičkami, altánky porostlé popínavými keři omamně vonícími, cesty vysypané bělostným pískem - vše si lze v jeho zahradě představit a třeba i spatřit, avšak všechno se mění s každým dalším krokem, ba s každým sebemenším pohybem i s pouhou novou myšlenkou.

V pozůstalosti Kotoslava Zdymadla byl svého času nalezen fragmentální text o sedmi podobenstvích. Lze se domnívat, že by mohlo jít o inspiraci Ajvazovou filozofií, proto si Perdido dovolí zmiňovaný text ocitovat právě zde. Posuďte sami:

7 podobenství

1) Alchymista
Jeho matérií jsou myšlenky, představy, písmo a barvy a stejně jako kdysi dávno alchymisté hmoty (nikoliv falešní oportunisté) nedůvěřuje zjevným a zevním projevům čehokoliv, nenechává se zmást povrchními schématy nazírání a sepisuje svou knihu mudrců, na cestě k níž nutně opouští roviny zdánlivých protikladů, aby poznal elementární síly tvoření slov, myšlenek a významů stejně jako hledači kvintesence hmoty v jejímž světle je forma a stav čehokoliv materiálního pouze šálivý a lehce pozměnitelný optický klam.

2) Válečník
Jeho nepřátelé jsou spleteni v síť rigidních struktur vnímání, jejich brnění je ukováno všemi generacemi minulosti i budoucnosti a blyští se lpěním na navyknutém, strachem z neznáma, strachem, který je záreveň štítem i halapartnou. Šiky nepřátel jsou seřazeny na obranu pevnosti, v jejichž podzemních kobkách je uvězněn prapůvodní chaos a šum stvoření v celé své kráse. On je o této skutečnosti velmi dobře zpraven a spěchá tuto krásu osvobodit, přičemž v lítém boji stíná hlavy obránců mečem Prozření.

3) Politik integrátor
Jako správce a vyjednávač smiřuje zdánlivě nesmiřitelné národy paradoxů, přijímá vyslance mnohých krajin a se všemi si rozumí. Vždy pochopí jejich situaci, neboť není nic, o čem by jej nepoučila sjednocená minulost. Jeho působištěm jsou uzavřené sály, ale jeho domovem a životem je zákulisí, odkud vše poznává, aniž by ovšem jednal skrytě.