Tahle kniha, resp. Perdidem zkonzumované vydání, se skví tak nádherným překladem, úrovně jehož jazyka nedosahuje želbohu ani leckterá česká - pôvodní literatura. Ale to jen tak na okraj, samozřejmě že kromě již zmíněné formy nabízí Diamantový věk i výtečný obsah.

Parafráze Salingera? Pokud ano, tak velmi svébytná s minimem styčných bodů. Pokus o psychologii? Pokud ano, tak velmi všeobecný. Pokus o vyobrazení přelomu šedesátých a sedmdesátých let - doby a lidí? Zaplaťpánbůh bez trapného odkazování se k tankům. Celkově se jedná o koncepci, kterou působí spíše překvapivě ačkoliv se jistě nejedná o dílo zásadního významu. Atmosféra chátrajícího města má sice něco do sebe, ačkoliv je to spíš jenom takový pokus o kafkovské absurdno. A vůbec, celý román působí jenom jako jakýsi amalgám podobných odkazů a různých konceptů, takže celek eo ipso neexistuje.
Jedna věc je ale jistá - kdyby Hřebejk a spol. hledali inspiraci spíš v podobné literatuře než v nějakých šabachovinách, to bychom se všichni zatraceně nasmáli. Možná by stálo za to i občas koupit nějakou tu vstupenku do kina na nový český film,-)

Zásadní plus této knihy je v tom, že je sepsána erudovaným sumerologem a ne nějakým nadšeným pisálkem, který se rozhodne hledat v archívech zásadní tajemství lidské civilizace. Zásadní mínus spočívá v tom, že se tak stalo před několika desetiletími. Co se týče překladu, ten jeví značné tendence hrát na ruku době.

Devadesáti devíti procentům zneuznaných mladých géniů by tyhle texty zůstaly v šuplíku a bohatě by se jimi bavilo géniovo okolí.
Je to tak trochu zábava na způsob drog - šňupnete si, zasmějete se, po nějakém čase znova a zase a je to pořád stejné, snad jen s tím rozdílem že u povídek Petra Měrky není nutné časem zvyšovat dávky a stejně tak nehrozí předávkování, návyk a všechny ty nepříjemnosti. Proto raději tohle než kokain.

K této knize by Perdido s dovolením ocitovalo jednu z básní Kotoslava Zdymadla:

Svět plný strádání a zloby,
rozbitá ramena kloubů doby;
barvy a tvary šílenství a běd
nezdravé jako sulfurový květ

Svět plný skvělosti a jasu,
naděje jako konstrukt času;
moře tichých tyrkysových dní
s vlnami krásy nevšední.

Svět jako nekonečná inspirace;
báseň ze světa utkaná -
zrcadlo Lidí, Boha i Satana.

Jaká je potom marná práce
když básník drze a beze studu
nezrcadlí než rozbitou svou hubu.

Perdido naprosto sdílí nadšení.

Your milk is my wine
my silk is your shine

Než květnaté elegie, raději tyhle dva nesmyslné - a právě proto poetické - řádky.

No ano, "primitivní" dětské syžety - nezbytná to část Poeho chladného kalkulu při tvorbě tak emotivních děl,-)

Knihu tuto těžko jest hodnotiti, neb není člověku věku dvacátého prvního možno poznati všecky události, osoby a jiné detaily, kt. jsouť v polemikách často uvedeny, leč jen málokdy vysvětleny. To byvše řečeno, vyplyne pak, že hodnotiti lze pouze smysl pro humor, s jakým jsou br. Demlem obhajovány myšlenky pravého sokolství proti prospěchářskému a mocenskému pokrokářství.

No prostě je to jako hodnotit debatu na Britských listech. Tedy jenom principiélně, kvalita je pochopitelně někde zcela jinde.

Drama? A sakra, Perdido to bralo jako veselou instantní polívku uvařenou nejspíš z Bratrů Karamazových...

Prastaré mystérium vyřešeno - no konečně!