knihi.cz
...brána do světa literatury!
knihy autoři čtenáři diskuze
3107.gif Perdido
449 x
Kdykoliv slyším slovo kultura, aktivuji svoji policii. Kdykoliv aktivuji svoji policii, slyším svoje kroky a vidím svoje police.

datum členem od: 10.08.2009
ying-yang 41
příspěvků : 63

komentáře uživatele komentáře uživatele :

nové | staré
přidáno přidáno: 22.08.2012 - 10:13
Text bezesporu odráží Huxleyho schopnost neobyčejně poutavě, srozumitelně a přitažlivě zpracovat prakticky jakékoliv téma, stejně jako jeho široký kulturně-historický přehled, což v kombinaci s lákavým tématem otevírání a rozšiřování vědomí pomocí drog a s tím spojenými propozicemi změn společnosti dává více než jasně tušit, proč se zrovna tenhle kus jinak poměrně různorodé Huxleyho biografie stal tak "kultovním" v šedesátých letech minulého století mezi americkými intelektuály, hipísáky a vůbec všemi, kdo v té době chtěli bourat starý svět a stavět nový. Brány vnímání jsou napsány opravdu sugestivně a svým způsobem líbivě, aniž ovšem lacině nebo povrchně. I když - jeden by si mohl klást otázku, zda na základě jednoho peyotlového tripu může někdo (jakkoliv disponující Huxleyho intelektem a erudicí) vyvozovat tak dalekosáhlé a obecné závěry. Jednoznačná odpověď by asi měla znít ne, nemůže. Tudíž můžou být Brány brány jako a) implementace peyotlového výletu na východiska, která měl Huxley zformulována již předtím. Pravda, zformulované asi obecněji nebo vágněji, zážitek otevřeného vědomí pak byl jen jakýmsi praktickým ověřením teoretických závěrů a lze se domnívat, že by esej podobná Branám mohl vzniknout docela dobře i bez kontaktu s kaktusem. b) subjektivním popisem změn vnímání (ano, to bezesporu jsou) a následnou aplikací závěrů do obecné, teď už objektivní roviny. Jenže tady se nám někde ztrácí ten bod, kdy se od subjektivního přejde k objektivnímu a to je asi trochu matoucí. Jde o to, že i když se AH odvolává na psychologické, farmaceutické a jiné výzkumy v této oblasti, přece jen nelze souhlasit s jeho implicitním předpokladem, že všichni budou schopni zpracovat otevření svého vědomí drogou stejně plodným způsobem. Nebudou. Proto zde máme c) - jako čistě beletristickou záležitost, svým způsobem utopii.
Přiznám se, že k možnosti c) jsem inklinoval asi nejvíc, bůhví proč mě neustále napadalo, že Huxley si to všechno vymyslel, že je to jenom fikce, která má rozproudit davy, přinutit lidi přemýšlet nad tématem... ovšem s až nezvykle jasným cílem, resp. řešením - totiž v kontextu jeho ostatní tvorby, kde spíše jen pokládal otázky než dával odpovědi. Nicméně diskuze o tom, že kuřáci marihuany jsou daleko lepší lidé než alkoholici nebo tabakisti, kteří jsou v extrémních případech ochotni prodat své dítě jen proto, aby měli na krabičku cigaret, pro a proti jednotlivých přístupů - to všechno za těch 6 dekád přece jen trochu postoupilo a hlavně se rozšířilo asi tak, jak je v posledních letech zvykem bourat všemožná jiná "tabu". Ale i přesto (a doufám, že nebudu tímto nařčen z inklinace k táboru kuřáků marihuany (nebo nedej bože alkoholiků)) se dá říct, že jde o text relevantní k diskuzi, i v této době, jen nesmí být pochopitelně brán příliš doslova (ne, opravdu si nedokážu představit katolické mše s kaktusy místo hostií), ale jen jako provokace (Odvážným) novým světem, nikoliv jako návod, ale jako podobenství, nikoliv jako "vědecké" pojednání, ale jako beletrie. Ono vzato kol a kolem - kdyby měl Huxley opravdu pravdu a rozšířené vědomí lidí by dokázalo zlepšit/změnit svět (obecně, zjednodušeně řečeno), potom bychom už museli být někde úplně jinde, protože dle mého názoru je dostupnost lehkých drog a halucinogenů, ať už syntetických nebo přírodních, pořád docela dobrá a jejich oblíbenost asi není zrovna malá, jde jen o tu plodnost rozšířeného vědomí. Výtěžnost je malá, protože jsme hloupí a drogami se jen bavíme a nepracujeme s nimi. A tak to bylo tehdy a tak je to stále a proto jsou Brány jenom utopie, zbožné přání, aby se drogy braly tím správným způsobem.
přidáno přidáno: 14.08.2012 - 08:26
Komplexnost a bohatost sama popírající žánrovost a schematičnost "tradiční" sci-fi. Vlastně několik komplexností, které se navzájem podporují, proplétají a srůstají v celek daleko přesahující součet jednotlivostí a poskytující tak vydatnou potravu pro čtenářův intelekt, jaký jen málokterý autor dokáže naservírovat. Bok po boku Ecovi a jiným zasloužilým, ne-li výše!
Komplexnost obrazů projevující se jako během čtení narůstající touha vidět Anatém-film, zvizuálnit sofistikované detaily jakož i popisovanou architekturu a přístroje a zázraky v celku, silně lákavá představa monumenálních chrámových/koncentových komplexů sloužící prakticky ke stejnému účelu jako na matičce Zemi, ale přece se lišící, to neustálé nucení čtenáře/představovatele myslet na to, že je na cizí planetě a že tedy musí překroutit svou obraznost, nastavit ji trochu jinak... S tím související komplexnost či stránka jazyková, jako páka na čtenáře ve smyslu neustálého připomínání či vymezování divergencí i konvergencí nejširšího lingvistického, a vůbec myšlenkového paradigmatu (kauzální domény) Arbre od zemského ustanovení věcí, od jejich pojmenování ("Co když vezmu tady tuhle věc, které všichni říkají takhle a najednou jí začnu říkat úplně jinak?"); možná v první chvíli dojem, že vymýšlení novotvarů je jen Stephensonova zvůle a "zbytečná" hravost, ale nenene, má to své opodstatnění právě ve vymezení zmíněném před středníkem, všechno do sebe zapadá. Mimochodem - možná to byl jen můj pocit, ale jakoby se jazyk knihy, resp. hlavního hrdiny, měnil spolu s prožitými událostmi, jakoby se spolu s čím dál častějším objevováním se na scéně možnosti ovlivňování kauzálních domén skrze paralelní vesmíry tato funkce postupně prakticky promítala i do jazyka hlavního vypravěče, jakoby byl on sám ovlivňován dalšími HTS. Ale to už jsme částečně u komplexnosti filozofické, která je asi nejkrásnější a tvoří vlastně samotnou zápletku knihy. Dnes čtou lidi Hesse a kdovíco, aby si čichli k nahlížení lidí přelomu 19. a 20. století na jejich zasazení do přírody, kosmického systému a na povahu vědomí (pokud nečtou přímo Nietzscheho, ale tak to snad ani ne...), nu a za dalších sto a více let budou číst právě Anatém. Za tím samým účelem, i když tenhle předpoklad automaticky předjímá silnou podobnost mezi myšlenkovými východisky současného a budoucího čtenáře. Předpoklad nikterak ověřitelný. Pravda, leckterý čtenář by mohl vytknout přílišnou "Čítankovost" Anatému/filozofického románu, ale proč se tomu bránit, když to napomáhá systematičnosti ve "výkladu" a když se v žádném případě nejedná o překročení hranice, za kterou se už dělá ze čtenáře blb. Ale k samotné filozofii - s rostoucím počtem stránek se napínavě čeká vyvrcholení syntézy striktně sémantického a striktně syntaktického pojetí jsoucna a posledních pár kapitol je jejich finálním usouvztažněním a aplikací nového - rekonstituovaného - přístupu. Nicméně Stephenson se nespokojí jen s jednoduchou aplikací, ale zabývá se i východisky, kořeny, i ty máme možnost zde porovnat s naší realitou (kauzální doménou), stejně jako u výše popsané jazykové a "obrazové" stránky.
Čím ale je IMHO Anatém naprosto fantastický, krom výše řečeného, je absence EXPLICITNÍHO vymezení vztažné soustavy. Čtenář je (pravděpodobně) ze Země a je nucen srovnávat se Zemí, ovšem aniž by bylo cokoli řečeno v celé knize o nějaké planetě, kterou by takhle její obyvatelé nazývali. Přesto se nabízí možnost, že Země v Anatému vystupuje jako diskutovaný hypotetický HTS Arberu (respektive spíš jeden z HTS) právě díky konvergencím, díky svante Gödelovi a podobným detailům. Přemýšlení o rozdílech a podobnostech je zkrátka silně podnětné a hlavně umožněné rozsáhlostí díla, detailními popisy a vůbec tou spoustou omáčky okolo děje. Chvála dobrým omáčkám.
Jiná komplexnost by mohla být futurologická, ale tady bych vyzvedl snad jen samotné fungování koncentů, jejich smysl - zatímco venku se děje kdovíco (podle indicií nic zásadního), frátové a súry revidují literaturu. Bez experimentálních přístrojů (no dobře, s jejich minimem) dělají to, že nevytváří další informace, ale dávají do vztahů ty, které už jsou k mání. Je asi namístě očekávat, že i lidstvo jednoho krásného dne přestane chrlit tuny tun redundantních dat a informací a jako další krok ke své dokonalosti je začne zpracovávat. A možná k tomu ani nebudem potřebovat roly, sféry a šňůry. Jen ty čudly...
Svante Stephenson zkrátka rozjel velmi komplexní hru, se vším všudy, s takovou spoustou podnětů, že jakákoliv jiná - "obyčejná" - kniha bude vedle něj vypadat jen jako takový...pynd. Nu, na závěr snad jen doporučení jedné nejmenované redaktorky: "Čtěte Anatém!"
přidáno přidáno: 21.03.2012 - 00:04
Má-li člověk (nebo stroj) rozpoznat vzorec, je třeba fokusovat se na daný problém a zároveň pracovat s odkazy v paměti. Určitě je to jenom náhoda, ale tak nějak působí tahle kniha - jakoby sevřeně až minimalisticky ve smyslu rozvíjení okolností syžetu - jeho kořeny a větve prorůstají možná daleko, ale není jich mnoho, hlavní hrdinka je sice součástí jisté komunity a z otcovy strany i naznačovaného spiknutí (za vším hledej CIA), ale na to se zde zas až tak moc nehraje, Gibson jde tentokrát jakoby po něčem jiném. Konkretizuje. Dívá se "dolů", fokusuje, ruší filtry vědeckofantastického, aniž by popíral, že technika je prvek nezbytný na tvorbu a hlavně šíření současné spouty informací. A informace tvoří jedince a ta korelace tvoří páteř celé jeho filozofie, je pilířem, všechno stojí a padá s infogenezí a jediné, co stratifikuje společnost je míra uvědomění si tohoto faktu (ovládám-li reklamní strategie, mám moc). Není to sci-fi. Gibson jde tentokrát po nás samotných a nutno říct, že je to útok po všech stránkách precizní a promyšlený a nejkrásnější na tom je, že se vlastně není čeho bát...
přidáno přidáno: 04.03.2012 - 11:42
Je to tak trochu jako Twin Peak, jen vám u toho zmrzne úsměv na rtech.
přidáno přidáno: 28.02.2012 - 13:34
Ach! Ne...
přidáno přidáno: 08.01.2012 - 00:12
Chvála vyprávění a vypravěčům, sláva kolážím a egalitářství pravdy a pravděpodobnosti. V jednom momentě se píše o dokonalé tenisové výměně, kdy není nutné vymýšlet si obžaloby, protože stačí vrátit protivníkovi ty, které došly na vaši adresu. Jsou-li Sionské protokoly příběh, který, nehledě na okolnosti vzniku stal se mnohým pravdou, pak Pražský hřbitov vrací míček spřádáním příběhu o zlu, zkaženosti, nenávisti a vpodstatě všem tom, co Protokoly připisovaly židům, ale tentokrát na straně jiného "nepřítele" - no, řekněme měštáka sans pudeur ni moral, Maupassant by se jistě radoval. A nevrací jej jen nefiktivním varováním před zlem varujícím před fiktivním zlem, ale rovněž formou i když otázkou by mohlo být proč - odpovědí by asi mohlo být, že je tím vše jaksi kompletizováno, je tím podtrhnuta bující epičnost a tím je podtrhnuta fabulativnost celé této kolosální (a tím pochopitelně nemyslím co do počtu stran, ale co do hustoty děje) koláže a tudíž systém, který maestro Eco použil na konstrukci svého sdělení, tedy jakým způsobem naložil s historickými fakty a plně to koresponduje s tím, co z nich chtěl mít.
Každopádně asi jen těžko si lze představit příhodnější odpověď na Protokoly sionských mudrců a jen těžko si lze představit, že by se podobného úkolu dokázal zhostit někdo povolanější než U. E.
přidáno přidáno: 22.12.2011 - 22:29
300 stránková židovská anekdota s židovským ekvivalentem Phila Marlowea - extrémně chutný crossover, který nedocení asi úplně každý. Dráždivé hrátky s žánrovostí a jazyková rozvernost oproti "vážné" prvotině mnohokráte umocněná právě stylizovaností formy, resp. exploatací jejích možností místy až ad absurdum. A to je asi všechno, ale zatraceně toho není málo.
přidáno přidáno: 11.12.2011 - 12:56
Nejde ani tak o to, že Amos Oz je silně angažovaný v mírovém (ale nikoliv pacifistickém!) řešení izraelsko - palestinské otázky a že zde předkládá a pochopitelně i zdůvodňuje či "monologálně" diskutuje možné cesty řešení, tak, jak se mu jeví. Jde o nepřípustnost jednoduché (a "brutálně", tzn. za cenu velkých, bůhsámví že nepřípustných, ztrát, vysvobozující) dichotomie. Slovy autora "nejde o to rozeznat dobro od zla, to by měl umět každý, ale rozeznat od sebe různá zla, různé stupni šedi". Ne že by to byla nějak převratná myšlenka, ale zdá se mi právě tento přístup, tato "tápavost" v kostce, na kostkovou dřeň charakterizovat situaci, ve které je většina Izraelců. Rozhodování pod tlakem vědomí, že čímkoliv můžu ublížit (a ublížím) druhým, a hlavně že ten druhý si to nemusí nechat (a nenechá) líbit jsou myšlenkové rámce, které se ve zdejší provenienci asi těžko budou znát či chápat. Čímž nechci nikoho ani nic ospravedlňovat. Nezbývá než ještě podotknout, že většina esejů je z osmdesátých, max. devadesátých let. Ach, optimismu tehdy bylo na rozdávání, až je z toho člověku možná teď, ve světle "poznané budoucnosti", trochu smutno.
přidáno přidáno: 06.10.2011 - 09:44
Nejde o to, že by Balla psal nezajímavě, totiž banálně, to ne, naopak, využívá možnosti jazyka až do dna, je absurdní, ale nikoliv bezhlavě automatický, umí pracovat s textem na dejme tomu vyšších významových rovinách, ale všechno je to marné, když neustále máte při čtení pocit, že tahle hezká konstrukce je dílem někoho rozbitého, nerozhodného, někoho, kdo nezná sám sebe ani natolik, aby beznaděj, bezvýchodnost a smutky a samota v textu bohatě kypící měly pro laskavého čtenáře ještě nějaký přínos. Balla dobře ovládá slova, ale nezdá se mi dobře ovládat sám sebe pro konstrukci něčeho, co by bylo víc než jen zajímavé. Nebo mi něco uniklo?
přidáno přidáno: 24.08.2011 - 08:37
Moderní podobenství o exodu po introdu, útěk národa nikoliv ovšem před útiskem ze strany ostatních lidí, ale před boží mocí, rozuměj před fyzikou, s jejímiž důsledky se při katastrofě galaktických rozměrů lze jen těžko srovnat. A útěk nikoliv do země zaslíbené, ale do virtuální reality a následně do vesmíru s hvězdičkou, ale tady bych nerad víc prozrazoval. A útěk nikoliv přes Rudé moře, ale přes singularity. (Před přečtením doporučeno přečíst něco málo (vlastně čím víc, tím líp) o fyzice částic. Průprava v představování si n-rozměrných prostorů rovněž neuškodí.) Mojžíš není jedinec, ale myšlenky, nápady a oběti různých jedinců a když půjdeme do důsledku, tak celý příběh se neodehrává na Zemi, kterou stvořil Bůh, ale ve virtuální realitě, kterou stvořil... Bill Gates? Až za pět tisíc let bude tenhle příběh předmětem uctívání, rozhodně chci být u toho. Jo, nejspíš se do té doby trochu urychlím, spát se mi nechce.
Exodus ovšem není ani zdaleka konec, jakkoliv je podstatnou částí knihy. To, po čem hlavní sirotče prahne, daleko přesahuje nalezení vesmíru stabilního na nekonečně dlouhou dobu a umožňující tak "věčný" život. Je to konečné rozřešení otázky invariant vědomí, ale i kdyby to byla jiná otázka, je to jedno, jde jen o symbol, důležité je vědomí neustálé přítomnosti neznámého, objevitelného, nás přeshujícího a možnosti jít za tím. Přeměna neznámého na známé jako hybná síla neustálé cesty, neustálého rozvíjení se a pochopitelně otevřený konec. Naprostá paralela k současnu, k jedincům s koncem cesty v neustálém nedohlednu, zatímco ostatní umírají (končí) při potkávání svých cílů a limitů, protože byly konečné nebo nebyly...ehm...božské.
P.S. Už bylo zmíněno, že se prakticky celý příběh odehrává ve virtuální realitě, ale je třeba zdůraznit i přítomnost třecích ploch, které jasně vymezují její postavení vůči "normální" realitě. S VR zde tedy není pracováno pouze "svévolně" jako s exotickým prostředím umožňujícím spoustu stupňů volnosti, ale její pozice je zde naprosto logická (a nutno říct, že velmi precizně propracovaná - nezapře se Eganova vystudovaná matematika) a navíc neustále, ač s jistým gradientem, klade otázku po oprávněnosti domněnky o rovnoprávnosti VR a R v konečném důsledku. S gradientem - to prosím pochopte tak, že na konci už by měl být čtenář přesvědčen, takže žádné další otázky v tomto směru nepříchází v úvahu. Virtual World Uprising.
zapln-grey1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7
© 2006-2024 | RSS: novinky, nové knihy, komentáře, diskuze, diskuzní fórum, citace, koupelnový nábytek