Telekristus a mentál

Měrkovy krátké texty jsou mnohdy vtipné a nápadité, má smysl pro jistou absurdní poetiku, pro nečekané zvraty, úhyby atp., ale bohužel se nikam dál nevyvíjejí a u této (často poněkud pubertální) poetiky sebestředně vytrvávají bez jakékoliv hlubší vrstvy. Petr Měrka chrlí obrovské množství krátkých povídek - všechny jsou víceméně stejné - nevnímám v nich žádný vývoj. Stal se z něj ve své originalitě sebestředný a ustrnulý řemeslně zručný slovní konstruktér, který, podobně jako třeba Krchovský, o kterém mám podobné mínění, má šanci stát se u mladšího publika "undergroundovým" autorem, jenž se dobře čte po hospodách. Ke geniálním a vrstevnatějším literárním hrám Daniila Charmse mu chybí hodně a s Bukowským má společnou maximálně jistou tendenci k estetice hnusu, která je ovšem u podobných autorů standardem, takže bych jej s těmito dvěma autory moc nesrovnával.

Devadesáti devíti procentům zneuznaných mladých géniů by tyhle texty zůstaly v šuplíku a bohatě by se jimi bavilo géniovo okolí.
Je to tak trochu zábava na způsob drog - šňupnete si, zasmějete se, po nějakém čase znova a zase a je to pořád stejné, snad jen s tím rozdílem že u povídek Petra Měrky není nutné časem zvyšovat dávky a stejně tak nehrozí předávkování, návyk a všechny ty nepříjemnosti. Proto raději tohle než kokain.