Anotace trochu mate, zdá se. Především nejde o horor, ale spíše o jakousi jeho nadsazenou parafrázi, která vtipně a docela svérázně využívá pouze jisté snad hororové prvky. Stylem vyprávění by se to dalo snad přirovnat k něčemu mezi pohádkou a anekdotou s občasným výkladem. Každopádně míra sarkasmu, resp. vůbec jeho přítomnost, mile překvapila.

Antiromantický román. Lásku (která se nevyskytuje) si není možné plést s touhou (která je všudypřítomná) a čemukoliv na noc se není dobře bránit... Ale tak dobře, je to samozřejmě příběh o Pittsburghu, ne o sexu. O Pittsburghu jako organické platformě a zároveň subtilním katalyzátoru různých transformací, které se najednou začnou kumulovat až... ale to už ať si laskavý čtenář přečte sám.

S některými resultáty, které zde Kundera předkládá, jsem nucen kategoricky nesouhlasit. Ano, jsem zparchantělé dítě této doby, která, vymknuta z kloubů, umožňuje zcela nestydatě na interpretačním poli prakticky cokoliv a přitom uznávám, že tato svoboda s sebou přináší krom záblesků originality i spoustu balastních zhůvěřilostí (koneckonců je v knize zmiňován (ne)jeden flagrantní příklad). Ale proč být na čtenáře až tak přísný, proč zabíjet autora tak důkladně? Zdá se mi, že v kontextu Kunderovy úzkostné kontroly jeho vlastních románů a strachu z jejich (byť třeba jen částečné) dezinterpretace se už ani nejedná o smrt autora, ale o jeho nevyhnutelnou sebevraždu, neboť lehkost bytí (rozuměj čtenáře), která rozežírá precizní konstrukt spisovatelův je příliš neúnosná a interpretační svévole jedince je přílišné nebezpečí, je to démon pokušitel, který jen čeká na vhodnou příležitost k sesmilnění s panenskou vílou záměru románu. Vidím jen dvě možnosti. Buďto předinterpretovat význam románu samotným autorem (což ale jen velmi těžko umožní jeho efektivní smrt) nebo zabít čtenáře. Vyhovoval by Kunderovi svět, v němž by existovali jenom autoři a knihy? Obé beze strachu z pošpinění čtenářem?
Je nasnadě, že každý romanopisec (pokud náhodou nesepíše svůj román během pár dnů na heroinu, aniž by si nějaké literární činnosti byl vůbec vědom) píše s určitou představou toho, co by mělo být ve čtenáři evokováno a je-li tato představa ucelená a je-li navíc autor dostatečně sběhlý v ovládání prostředků k těmto evokacím, pak se zdá být vše na dobré cestě. Jenže ať se to Kunderovi líbí nebo ne, na konci této cesty je vždy ta potvora čtenář, jeho jedinečná mysl a ta mysl se nemusí nechat chtít svázat do množiny fantazie, zkušeností a kognitivních možností autora. V tom případě interakce (třeba i náhodná) románu s myšlenkovými jevy na straně čtenáře mimo množinu, kterou definoval (nebo se pokusil definovat) autor, pak nemůže být brána jako zločin, ale spíše jako projev matematických zákonitostí - tvorba informačního souboru jako proces kontrolovaný maximálně do stejné míry, do jaké je ovlivněna jeho interakce s recipientním informačním polem. Nebo jako trest za příliš těsné vymezení "pole působnosti" struktuře díla.
Další věcí jsou Kunderou zmiňované příklady z oblasti hudby - téměř by se mohlo zdát, že jejich použití potvrzuje známé rčení o holi, kterou si najde každý, kdo chce bíti psa, popř. o účelu, který světí prostředky. Je pravda, že géniové jako Janáček nebo Stravinsky naráželi ve své době na zásadní nepochopení, ale to přece např. Mahler taky a jak známo, nerezignoval, ale upravoval, přepisoval a škrtal, až se "obyčejní" posluchači začali přece jenom chytat a přitom se nedá říct, že by dělal ústupky svým hudebním vizím stejně jako se nedá říct, že tyto vize byly méně precizním konstruktem, než kupříkladu romány M. K. Nicméně V hudbě se zdá být situace jaksi komplikovanější vzhledem k faktu, že musí být někým zahrána. Což představuje IMHO daleko více možností k vnesení osobního vkusu dirigenta do konečné podoby již jednou hotového (tedy zkomponovaného) díla než je tomu u vydavatele či překladatele v oblasti literatury. (Kdyby byl Kundera skladatelem, musel by tedy zabít nejen posluchače, ale i dirigenty.)
Ale všechno to nejspíš nemusí být jenom o pochopení "upravovaného" díla "upravovatelem". Bylo např. pro Ravela složité pochopit Musorgského Kartinky, aby mohl provést jejich tak geniální instrumentaci? A proč se nikdo nebouří proti těm částem, které tímto z díla vyškrtnul? Změnilo to nějak zásadně vyznění původního díla? Dle mého názoru se lze domnívat, že zmíněné Kartinky by mohly být příkladem pozitivního "chování se jako doma", ale jak již bylo uvedeno, v oblasti literatury je situace poněkud jiná. Ovšem mohl-li tímto transartovým způsobem argumentovat autor, já mohu taky, neboť před božstvy kreativních principů jsme si všichni rovni. Ano, i čtenáři a spisovatelé, vážený pane Kundero.

Tenhle román jako detektivka asi příliš neobstojí. Spíš jako ekoutopie. Užívejte si marný a zoufalý boj hlavní hrdinky proti celému lidstvu, které vesele vraždí a pojídá zvířata a necítí při tom ani sebemenší záchvěv lítosti, bez soucitu kácí (a pálí) stromy, ve kterých se doposud klidně vyvíjely larvy brouků, stahuje mrtvoly z kůže, kterou používá na honosné toalety atd. Ano, Tokarczukové se povedlo poměrně dobře místy parafrázovat a místy karikovat myšlení radikálních kvaziekologů, jejichž jedinou zbraní v boji za záchranu planety je nadšení k (jakékoliv) akci a jejichž víra je zaslepující a velmi účinně blokuje pokusy o samostatné racionální úvahy. Nutno ovšem podotknout, že na rozdíl od nich se autorčina hlavní postava (hlavní bojovnice) pohybuje v přírodě, kterou chrání.
Lze samozřejmě očekávat, že kniha by mohla být jistými lidmi brána i jako jakýsi manifest, výraz nutnosti Schweitzerovské úcty k životu a podobných principů, ale k tomu by byl zapotřebí hodně degenerovaný (či lépe vůbec žádný) smysl pro humor a nadhled.

Poměrně zvláštní hříčka na téma "jak vytvořit zajímavou literaturu z encyklopedických útržků". Příběh á la koláž z Wikipedie. A navíc polemika o vztahu reality k nerealitě výtvarného umění. Vtírají se myšlenky na Greenawayovy Vodní Wrackety.

Nevadí mi, že autor se zaměřuje především na detailní rozbor mistrova díla a že samotný jeho život (jakkoliv jistě rovněž zajímavý a zasluhující pozornost laskavého čtenáře) je zde nastíněn pouze v cca 3 kapitolách tvořících opravdu jen velmi malou část celého textu. Spíš lze mít pochybnosti o tom, zda opravdu Janáčkova inspirace byla takovou mírou podepřena ne snad humanismem a láskou k člověku (o tom žádná), ale přímo antiburžoazním proletarismem, který se tak hodil do krámu "bezproblémovému" spisovateli a vydavatelům na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Ano, Janáček žil v přelomové (chcete-li i revoluční) době a dokázal z nadšení bourání starých pořádků hodně vytěžit, chci říct, že ke změnám ve společnosti byl velmi vnímavý a reflektoval je ale nejspíš bude pro Perdido záhodno utvrdit se ve způsobu jejich reflexe nějakou knihou z doby s menším vlivem na literaturu.

Novela s poměrně minimalistickou strukturou, jež by se dala charakterizovat jako příjezd, odjezd a mezi nimi cca 28 "komentovaných" monologů. Struktura proplétajících se odkazů na literaturu 18. a 19. století, jejímž výsledkem je karikatura romantických románů z téže doby. Obraz Doriana Graye rámovaný dvěma světovými válkami, nuda, mělkost a tupost salónních rozhovorů anglických aristokratů o smyslu života, estetice, světových problémech a lidské povaze, přičemž je příznačné, že tyto plané úvahy jsou dílem mužů, kdežto ženy jsou zde pouze jako nevinné katalyzátory emocí/děje prakticky bez jakékoliv jejich aktivní účasti. Satirické dílo, ve kterém romantismus dostává na frak, aniž by Huxley nechával vzniknout novému, lepšímu světu. Protože vše je stejně jenom utopie.

Téměř by se chtělo říct, že úvahám V. C. je zde poskytnuto málo prostoru, občas se nelze ubránit pocitu, že se jedná toliko o střepy, jakési úvahy na půli cesty (nicméně tato esejovitá, "rozdrobená" struktura je pro Cílka typická - viz např. Orfeus, Krajiny vnitřní a vnější, Makom, kniha míst nebo Dýchat s ptáky). Nicméně i v nich lze nalézt onu lákavou a neobvyklou syntézu postřehů z různých oborů, časů a prostor matičky Země vytvářejících myšlenkový konglomerát, ve kterém jsou si rovny Egypt a Polabí, barokní krajina a středověcí poutníci a tak podobně. Poměrně zábavně zde pak působí, když je V. C. nezávisle několika moderátory tázán na stejnou otázku (co dělal geolog s egyptology a archology v poušti?) a pokaždé odpovídá poněkud jiným způsobem. Lze to samozřejmě vidět jako důkaz rétorického umění (ono asi není zas až tolik jedinců, kteří by dokázali na nějaké téma vykládat věcně, smysluplně, zajímavě a hlavně bez přípravy třeba půl hodiny) a i autor v předmluvě uvádí, že rozhlas je jedno z mála médií (ne-li jediné), kde je ještě umožněno řečnické umění využívat naplno, bez "rušivých kulis TV studií". Nuže, chvála krásným řečem zpatra, jen je otázka, zda se vytištěním neporuší "rétorické kouzlo". To ať zváží laskavý čtenář sám.

Je vidět, že s tím, jak Gellner zrál, opouštěl své radikální názory, ustupoval ze svých pozic. Epika ustupuje lyrice, aniž by bylo zcela jasné, co vlastně má být sděleno. Krása sadu, kterým se zjara básník prochází? Krása městských slečinek, které tam potkává? Těch, kterými tak cynicky opovrhoval? Kdyby tam aspoň zůstalo víc stop toho černého humoru a ne jen "opatrná" melancholie...

Cynická, subjektivní, roztomile "starodávně" anarchistická - to ano, přičemž právě cynismem může tato sbírka (sbírečka) zaujmout nejvíce (při čtení Pozdravu rodnému kraji se chce říct jen LOL!) a pomoct ji ke zdejším procentům. Jenže zároveň se jedná o básně hodně naivní, což by snad zas ani tak nevadilo, kdyby nebylo toho pocitu, že podobné dílo by dokázal sepsat kdejaký maturant bez výraznějšího básnického talentu, který by se dostatečně dlouho opíjel po nocích v Paříži (njn, on to taky Gellner nenapsal moc stár, že...). Verše skřípou a básnický um aby zde pohledal....