knihi.cz
...založte si svůj deník teď!
knihy autoři čtenáři diskuze
4
hodnoceno 3

Obálka knihy Nechovejte se tu jako doma, příteli

Milan Kundera

kategorie beletrie
přidáno přidáno: 12.01.2009

Svazek obsahuje dva eseje Milana Kundery: Kdo je to romanopisec (z knihy Le rideau /Opona/, Gallimard 2005) a Nechovejte se tu jako doma, příteli (z knihy Les testaments trahis /Zrazené testamenty/, Gallimard 1993).
Společným tématem esejů je zamyšlení romanopisce nad romanopiscem. Jeho vztah k lyričnu (romanopisec se rodí na ruinách svého lyrického světa); základní nesouhlas s pre-interpretací života (mytologickou, náboženskou či ideologickou). Vášnivá obhajoba autorského práva, s kterou je spojen v postavě Cervantesově sám vznik umění románu. Morálka podstatného odstraňující z životního díla vše nepodstatné (život je krátký, četba je dlouhá a literatura se sebevraždí zešílevší plodivostí). Hloupost těch, kdo hledají smysl románu v autorově životopisu (polemika Prousta proti Sainte-Beuvovi). A tak dál. A tak dál.
Kde koupit knihu Nechovejte se tu jako doma, příteli?


zapln-lightdalší knihy autora Milan Kundera
zapln-lightantikvariát
Žádná nabídka k prodeji. Chcete knihu prodat? Přidejte novou nabídku!
Sháníte tento titul? Vložte novou poptávku!
Sháníte tu to knihu? Chcete ji prodat? Zaregistrujte se a vložte svůj inzerát!
zapln-lightkomentáře a hodnocení knihy Nechovejte se tu jako doma, příteli
RAiken (85%)
přidáno přidáno: 29.10.2009 - 18:08
Přínosné úvahy o společenské hodnotě románu, o autorském právu a jeho vlivu na literaturu a o tom, proč psát krátce a úderně. To vše okořeněné důvtipem a vtipem zkušeného spisovatele...
Annik (100%)
přidáno přidáno: 22.11.2009 - 18:32
Miluju Kunderu! :-))
Perdido (65%)
přidáno přidáno: 15.02.2011 - 01:48
S některými resultáty, které zde Kundera předkládá, jsem nucen kategoricky nesouhlasit. Ano, jsem zparchantělé dítě této doby, která, vymknuta z kloubů, umožňuje zcela nestydatě na interpretačním poli prakticky cokoliv a přitom uznávám, že tato svoboda s sebou přináší krom záblesků originality i spoustu balastních zhůvěřilostí (koneckonců je v knize zmiňován (ne)jeden flagrantní příklad). Ale proč být na čtenáře až tak přísný, proč zabíjet autora tak důkladně? Zdá se mi, že v kontextu Kunderovy úzkostné kontroly jeho vlastních románů a strachu z jejich (byť třeba jen částečné) dezinterpretace se už ani nejedná o smrt autora, ale o jeho nevyhnutelnou sebevraždu, neboť lehkost bytí (rozuměj čtenáře), která rozežírá precizní konstrukt spisovatelův je příliš neúnosná a interpretační svévole jedince je přílišné nebezpečí, je to démon pokušitel, který jen čeká na vhodnou příležitost k sesmilnění s panenskou vílou záměru románu. Vidím jen dvě možnosti. Buďto předinterpretovat význam románu samotným autorem (což ale jen velmi těžko umožní jeho efektivní smrt) nebo zabít čtenáře. Vyhovoval by Kunderovi svět, v němž by existovali jenom autoři a knihy? Obé beze strachu z pošpinění čtenářem?
Je nasnadě, že každý romanopisec (pokud náhodou nesepíše svůj román během pár dnů na heroinu, aniž by si nějaké literární činnosti byl vůbec vědom) píše s určitou představou toho, co by mělo být ve čtenáři evokováno a je-li tato představa ucelená a je-li navíc autor dostatečně sběhlý v ovládání prostředků k těmto evokacím, pak se zdá být vše na dobré cestě. Jenže ať se to Kunderovi líbí nebo ne, na konci této cesty je vždy ta potvora čtenář, jeho jedinečná mysl a ta mysl se nemusí nechat chtít svázat do množiny fantazie, zkušeností a kognitivních možností autora. V tom případě interakce (třeba i náhodná) románu s myšlenkovými jevy na straně čtenáře mimo množinu, kterou definoval (nebo se pokusil definovat) autor, pak nemůže být brána jako zločin, ale spíše jako projev matematických zákonitostí - tvorba informačního souboru jako proces kontrolovaný maximálně do stejné míry, do jaké je ovlivněna jeho interakce s recipientním informačním polem. Nebo jako trest za příliš těsné vymezení "pole působnosti" struktuře díla.
Další věcí jsou Kunderou zmiňované příklady z oblasti hudby - téměř by se mohlo zdát, že jejich použití potvrzuje známé rčení o holi, kterou si najde každý, kdo chce bíti psa, popř. o účelu, který světí prostředky. Je pravda, že géniové jako Janáček nebo Stravinsky naráželi ve své době na zásadní nepochopení, ale to přece např. Mahler taky a jak známo, nerezignoval, ale upravoval, přepisoval a škrtal, až se "obyčejní" posluchači začali přece jenom chytat a přitom se nedá říct, že by dělal ústupky svým hudebním vizím stejně jako se nedá říct, že tyto vize byly méně precizním konstruktem, než kupříkladu romány M. K. Nicméně V hudbě se zdá být situace jaksi komplikovanější vzhledem k faktu, že musí být někým zahrána. Což představuje IMHO daleko více možností k vnesení osobního vkusu dirigenta do konečné podoby již jednou hotového (tedy zkomponovaného) díla než je tomu u vydavatele či překladatele v oblasti literatury. (Kdyby byl Kundera skladatelem, musel by tedy zabít nejen posluchače, ale i dirigenty.)
Ale všechno to nejspíš nemusí být jenom o pochopení "upravovaného" díla "upravovatelem". Bylo např. pro Ravela složité pochopit Musorgského Kartinky, aby mohl provést jejich tak geniální instrumentaci? A proč se nikdo nebouří proti těm částem, které tímto z díla vyškrtnul? Změnilo to nějak zásadně vyznění původního díla? Dle mého názoru se lze domnívat, že zmíněné Kartinky by mohly být příkladem pozitivního "chování se jako doma", ale jak již bylo uvedeno, v oblasti literatury je situace poněkud jiná. Ovšem mohl-li tímto transartovým způsobem argumentovat autor, já mohu taky, neboť před božstvy kreativních principů jsme si všichni rovni. Ano, i čtenáři a spisovatelé, vážený pane Kundero.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Nechovejte se tu jako doma, příteli | trvalý odkaz | textová verze | RSS komentářů | RSS diskuze
© 2006-2018 | RSS: novinky, nové knihy, komentáře, diskuze, diskuzní fórum, citace, koupelnový nábytek