Ferdydurke

Hodnotím-li tak vysokým počtem procent, je to za obdiv ke konstrukci. Nevybíravě ironizující metaforikou je zde nádherně funkčně vykreslena "obyčejná" a jakoby modelová tíseň a vztek "modelového" a jakoby obyčejného hrdiny té doby. Gombrowicz zkrátka tvrdí, že něco je špatně a rozehrává důkaz svého tvrzení absurdním pojetím - kvazireflexí - dosavadního života jednoho třicátníka, přičemž je otázkou, zda ono všudypřítomné absurdno je (nutná) reflexe doby nebo pouze či hlavně jako nástroj pro zesrozumitelnění celé situace v tom (nezápadním, tedy zdánlivě paradoxním) slova smyslu, že opisem a nesmyslem se dá vytvořit intuitivnější a tedy "pravdivější" prostor pro srozumitelnost vzájemné komunikace než jakýmikoliv exaktními popisy. Jako v zenu. Tak trochu. Do logiky konstrukce každopádně zapadá spíše druhá možnost. Vyloženě rozkošným prvkem je zde práce se symboly, s přenášením a absurdizací jejich významu v rovině příběhu, ale nikoliv na rovině autorova sdělování čtenáři.
Proč by ovšem tento příběh jinak zkonstruovaný nemohl aspirovat na tolik procent je nasnadě - nenabízí alternativu. Hrdina je pouze pasivní prvek tehdejší současnosti, hrdina pouze JE a chybí zde MOHL BY, chybí zde otevřený konec, chybí hádanky. Pohlednice z minulosti, statická. Ale tak líbivá...