Příběh o lásce a tmě

Ke psaní svých pamětí může člověk přistupovat klasicky, tzn. že jednotlivé události seřadí chronologicky, eventuélně zasadí do příslušného širšího historického nebo jiného rámce a na konci řekne "..no, a tak to všechno tehdy bylo". Nebo jako Amos Oz, tzn. navršit vzpomínky na jednu hromadu, hromadu defragmentovat a několikrát nakopírovat, defragmenty zasadit do různých historických souvislostí a nikdy při tom nelhat a na konci říct "...a po těch prášcích se matka už nikdy nevzbudila".
------
Ne, předchozí odstavec nemá vzbudit dojem, že se jedná o nějaké halucinogenní dílo nebo nedej bože automatické psaní. Autor má vše plně pod kontrolou a měla tím být pouze naznačena literární struktura jeho životního příběhu - jisté fragmenty či události se v celé knize neustále opakují, ale vždy mají jiné souřadnice v jakémsi primárním toku knižního času. To vytváří poměrně impozantní efekt, asi jako když se s někým znáte, vídáte se s ním a ten člověk vždy opakuje stejná gesta, má stejné průpovídky, jisté příhody o něm slýcháte od jiných lidí, každá návštěva u něj obsahuje něco, nějaký detail či spíše sumu detailů, které se vždy opakují a charakterizují toho člověka. A přesně takhle se snaží Oz charakterizovat sám sebe, tím způsobem, jakým se nejspíš přirozeně utváří vzpomínky na někoho. Příběh o lásce a tmě tedy nejsou pouze sepsané "hotové" příběhy z minulosti, z dětství, je to kniha o bezprostředním vytváření těchto vzpomínek resp. o jejich vyvolávání. O povaze prostupování minulosti do přítomného. O povaze snahy o zachycení této povahy prostupování. Read it, enjoy it.
-----
Autor, jak již bylo sděleno, má vše pod kontrolou. Ne tak už autor coby hlavní hrdina. Další plán tohoto díla totiž nabízí jeho cestu (či spíše útěk) ke knihám (k ďábelské spoustě knih), od knih do kibucu k vidlím a následně zpět ke knihám a během toho neustále cestu k matce. správné psychologické drama okořeněné navíc obléháním Jeruzaléma a jinými vypjatými situacemi. Nutno dodat, že v duchu nastíněném v druhém odstavci nejsou tyhle cesty v knize uvedeny v časové posloupnosti, jaká jim nejspíš ve skutečnosti náležela, ale v "nesledu", jaký zaujímají v mysli, která již vším prošla. Takže čtenář si čím dál tím více uvědomuje, že autor-hlavní postava měl maniakální babičku, že jeho matka mu "čím dál tím víc" vyprávěla hrůzostrašné příběhy atd. A všechno tohle vytváří v dramatu malého chlapce-mladého muže-autora zvláštní napětí a proto ten příběh není banální, ačkoliv si lze velmi lehce představit, že i přes množství "exotických" a napínavých momentů by při konvenčním zpracování být mohl.
----
No a nakonec - vždycky je fajn dozvědět se něco o vyvoleném národě, jak si žije ve své vysněné domovině...