Mír, láska a kompromis

Nejde ani tak o to, že Amos Oz je silně angažovaný v mírovém (ale nikoliv pacifistickém!) řešení izraelsko - palestinské otázky a že zde předkládá a pochopitelně i zdůvodňuje či "monologálně" diskutuje možné cesty řešení, tak, jak se mu jeví. Jde o nepřípustnost jednoduché (a "brutálně", tzn. za cenu velkých, bůhsámví že nepřípustných, ztrát, vysvobozující) dichotomie. Slovy autora "nejde o to rozeznat dobro od zla, to by měl umět každý, ale rozeznat od sebe různá zla, různé stupni šedi". Ne že by to byla nějak převratná myšlenka, ale zdá se mi právě tento přístup, tato "tápavost" v kostce, na kostkovou dřeň charakterizovat situaci, ve které je většina Izraelců. Rozhodování pod tlakem vědomí, že čímkoliv můžu ublížit (a ublížím) druhým, a hlavně že ten druhý si to nemusí nechat (a nenechá) líbit jsou myšlenkové rámce, které se ve zdejší provenienci asi těžko budou znát či chápat. Čímž nechci nikoho ani nic ospravedlňovat. Nezbývá než ještě podotknout, že většina esejů je z osmdesátých, max. devadesátých let. Ach, optimismu tehdy bylo na rozdávání, až je z toho člověku možná teď, ve světle "poznané budoucnosti", trochu smutno.