Dle komentářů a velmi vysokého hodnocení jsem očekával, že toto bude nejčitvější a nejnapínavější kniha co se mi kdy dostala do ruky. V tomto ohledu to bylo docela zklamání, protože jsem četl pár beletristických děl a dokonce i pár děl klasické světové literatury, která byla čtivější a nedala mi spát, což se o "Dnu pro Šakala" říci nedá. Když pominu svá očekávání, tak Den pro Šakala je velmi dobrá detektivka (či literární thiller), poměrně sofistikovaně propracována, vše působí velmi samozřejmě a reálně snad díky autorově zkušenostem v oboru. A navíc se člověk něco dozví o Francii a francouzském prezidentovi té doby.

Třeba říci, že tato kniha vyšla po smrti Ladislava Smoljaka a tudíž autorce nelze vyčítat jakýsi zastřený pohled, neobjektivitu a snahu glorifikovat jeho život. Já, jako obdivovatel Ladislava Smoljaka s tímto nemám nejmenší problém, ale na této knize je vidět, že vznikala za pochodu a pro ty, kteří znají jeho dílo (řekl bych, že většina čtenářů této knihy) nepřináší vůbec nic nového. Život Ladislava Smoljaka je zde posán pomocí jeho děl, hlášek z jeho děl, je zde opěvován jeho smysl pro humor, což je známé a docela samozřejmé. Z této knihy se nedozvíte jaký byl člověk, co ovlivnilo jeho život, jaké měl názory, je zde minimum faktografických údajů.

Některé části knihy, v nichž typická vášnivost, krutost a vypětí v lidských vztazích působily reálně a dodávaly knize napětí a spád, byly čtivější. V jiných částech toto působilo poněkud teatrálně. Nelze opomenout morální podtext, bez kterého by to ani nebyl Dostojevkij. Četlo se to velmi pěkně a celkově jsem spokojen.

Na Steibecka je v tom trochu moc politiky a filozofie. Vzdaluje se to onomu přímému a bezprostřednímu stylu Hroznů hněvu. V doslovu jsem se dočetl, že právě Bitva má být klíčem k úplnému pochopení Hroznů hněvu. Pokud je opravdu takhle, tak bych nejraději Bitvu nečetl. Nicméně je to dílko kvalitní a poměrně čtivé, akorát syrová existence člověka s jeho každodenními problémy je zde viděna přes mlhavý závoj politiky a jaksi zprostředkovaně, což není autorovým zvykem a trochu mi to vadilo.

Námět této knihy je mi docela blízký a sympatický, ale nebylo to přesvědčivé. Působilo to nekompaktně, bylo to takové rozvláčné, rozbředlé.

Ano, Sputnik, má láska je jinou variací na téma Norské dřevo, ačkoliv oba příběhy víceméně nesměřují k nějakému pevnému cíli, či poselství a neřeší nějaká základní morální dilema jako např. Dostojevského romány, nemyslím si, že byly plytké a postrádaly hloubku. Pokud by Murakami napsal "jenom" dalších pár variací na Norské dřevo, všechny bych si je velmi rád přečetl.

Je to o něco méně poutavější a vzrušující čtení než Norské Dřevo a ani ten příběh dvou sester jako novodobé růženky, mně moc nenadchl. Na druhou stranu je třeba ocenit originální přístup autora k příběhu, který rozvrstvením děje do více příběhů a postavením čtenáře za kameru opravdu připomíná filmový scénář. Převádění příběhů knižních na stříbrné plátno nemám moc rád a zatím jsem se nesetkal s filmovou verzí knihy, která by se mi opravdu líbila, ale tohle by možná stálo za to. Ještě mně napadlo, že Murakamiho knihy jsou také jedinečné tím, že by ke každé z nich mohl vycházet regulérní soundtrack. Možná by na zadních deskách každé z nich mohlo být vlepené CD s písničkami a čtenář narazivše v textu na název písně, mohl by si v tu chvíli pustit onu písničku k dotvoření atmosféry:)

Přečetl jsem to za dva dni, četl jsem každou volnou chvilku. Tímhle stylem jsem snad naposled četl foglarovky. Misstrovský styl vyprávění, skvělá atmosféra i příběh. Je pravda, jak už zde bylo řečeno, že po dočtení této knihy, zůstává tak trochu prázno, ale v tomto případě mi o vůbec nevadilo, v průběhu knihy to bylo 100krát vykompenzováno. Třeba písničkami Beatles, ne že by ta kniha byla na baterky a hrála, ale byly tam názvy písniček a já si u většiny umím vybavit melodií i s textem, krásně to doplňovalo vyprávění.

Velmi působivý příběh na pozadí totální apokalypsy. Temné, beznadějné, přesto velice barvitě a poutavě vykresleno. Příběh je zdánlivě docela prostý, ale čtenáře zavede až na dno, na úplný základ lidského bytí.

Nebyl jsem tímto úplně unesen, ale vcelku se mi to líbilo. Ze začátku jsem měl problém s již zmiňovanými jmény a u konce jsem si stejně nebyl jist čí syn je poslední Buendía. Velmi zajímavý koncept vyprávění kdy místo příběhu člověka je zde příběh rodu, místo dnů roky, konec a smrt je koncem rodu. Osud otce dědí se na syna, osud matky na dceru. A tímto osudem je samota.