Lhostejní jsou příběhem úzké skupinky lidí, jimž je vlastní osud lhostejný, a proro tato kniha má všechny předpoklady být neskonale nudná. Nakolik by také mohl být poutavý a zajímavý příběh lidí žijících celý život v přetvářce s maskami na obličejích, kteří nikdy nejednají spontáně, nýbrž vždy promyšleně, lidí, kteří se neřídí nikdy svým citem, nýbrž vždy kalkulují, lidí stejně tak povrchních jako marnivých, lidí žijících pouze pletichařením a intrikami, jak by mohl takový příběh zaujmout čtenáře tak, aby právě jemu nezůstal příběh této knihy lhostejný? Pouze tak dokonalým popisem a empatií,kterou zde Morevia předvedl. Jediná chyba tohoto románu je ta, že Moravia jakoby vytrhl z grafu příběhu pouze dějovou přímku bez zlomů, bez nerovností a zapomněl na nějaké dějové zvrtay, ba i konec grafu padající strmě dolů, nebo rostoucí opačným směrem zůstává přímkou a kniha jaksi ani nijak nekončí, takhle by Moravia mohl pokračovat ve vyprávění do nekonečna a dalo by se to číst, to je jisté, ale brzy by to určitě omrzelo.

Někdo by mohl říci, že Dickensovy knihy jsou "na jedno brdo." Já říkám, mají podobná témata.Děti, sirotci jež se sami protloukají světem na úkor nástrah osudu a krutostí lidí, které potkávají. Dickens je totiž takovým vypravěčem u kterého tato podobná témata nevadí, on je mistrem napětí, dobrodružství a také mistrem okamžiku. Když Dickens popisuje nevlídné a sychravé ráno, mám chuť skočit si pro bundu a pro čepici, obout si teplé boty, aby mi ranní rosa neumočila nohy.

Krátká novelka, tedy i krátký komentář. Nejvíce mně na této knize zaujala obálka, ta je opravdu hezká, ale tajemství co skrývá uvnitř už tak hezké a úžasné není. Nudný příběh bez atmosféry uzavřený v časové smyčce.

Barneyho verze je svou konstrukcí originální dílo, příběh se od začátku ztrácí v okolnostech a kupodivu to vůbec neubírá na čtivosti knihy, a vyplatí se tenkou nit příběhu sledovat až do konce. Barney a jeho verze vlastního života je plná sarkasmů, urážek, černého humoru. Barney se ve své autobiografii ohlíží zpět a nabízí pohled zapšklého starého muže, alkoholika, který ničeho a nikoho nelituje, člověka jež se nebojí jít proti proudu. A samotný příběh a to, jestli Barney zabil svého nejlepšího kamaráda, nehraje zde takovou roli. Mordecai Richler se ukázal jako vypravěč, jež zdánlivými maličkostmi a okolnostmi dokáže stvořit příběh realistický a uvěřitelný, mimo jiné také díky květnatému a bohatému jazyku, který používá.

Když si koupíte Fulghuma, neprohloupíte. Koupíte si totiž knihu plnou optimismu, krátkých úsměvných příběhů, sem tam nějaké moudrosti. Fulghum má zvláštní dar všímat si zdánlivě obyčejných a všedních věcí, detailů, které my ostatní ve spěchu života, jež se stejně uspěchat nedá, přehlížíme.

Od začátku jsem měl problém se s touto knihou sžít. Příběh je prostý, jednoduchý, fádní. Druhá polovina knihy byla lepší, ale když už jsem si pomalu zvykl na autorův styl, tak přišel závěr, který se do konce svezl na vlně sentimentu a melancholie. Tato kniha působí příliš nuceným dojmem, jako by musela být napsána.
Přesto, že mi autorův styl vyprávění nesedl, a příběh měl k adjektivům jako je napínavý, dobrodružný hodně daleko, přece jenom ve mně něco zanechal a postava neohroženého kovboje Monta Welshe mi už asi zůstane v paměti na trvalo.
Řečeno autorovým stylem: Pár mužů v kloboucích s nízkými dýnky staženými do týla, se opírá o ohradu stlučenou z neopracovaných kuláčů a v družném hovoru pokuřují a pozorují dobytek s vypálenou značkou diagonála Y. Slunce pomalu barví obzor do červena, sklání se nad touto osamělou krajinou, kde se nic zásadního neděje.

Kafka na pobřeží je svým pojetím velice originální dílo, snad jsem nikdy nečetl natolik provázaný a propletený příběh. Mísí se zde tajemno, metafyzika, vědomí, nevědomí, neurčitost, sny... I přes tento "zmatek" však dílo neztrácí jakousi kompaktnost, ucelenost. Jednoduše je to velmi záhadná kniha, kde velkou úlohu v příběhu hraje sám čtenář knihy, a to mně bavilo.

Velmi působivé. Perfektně propracovaným stylem napsané. Jak jsem dle názvu očekával, neveselá kniha plná hořkosti a osamění. Nejvíce mně asi zaujala empatie, se kterou se autor dokáže vžít do svých postav, a to především v období jejich dětství. Zde jsem se i já opět vrátil do svých dětských let.

Velice výstižný je název tohoto románu, jsou to dvě možným významem protichůdná slova. A stejný je i charakter hlavního hrdiny, který je pro mně v literatuře docela nový. Král je člověk, jež používá své schopnosti k tomu aby se za daných podmínek měl co nejlépe, třeba i na úkor ostatních, což je ta "krysí" vlastnost. A je to špatně využít svých schopností, když je ostatní nemají? Starat se sám o sebe? Možná ano, možná ne. Určitě to není dobře pro společnost, ale kdo bude na svůj úkor hledět na blaho společnosti?
Dost podobných otázek evokuje tato úžasně čtivá, propracovaná kniha, a Král se pro mně stává kultovní literární postavou.

Příběh Davida Copperfielda je dojemný a krutý zároveň. Dickens zde dává poznat jedny z nejhorších lidských vlastností a to je právě krutost, vlastní ubohost, nenávist, jež jsou všechny ztělesny lidmi se kterými se David Copperfield na své cestě životem potkává. Vše se odehrává v dobrodružné atmosféře, jež Vás nutí otáčet stránku za stránkou a fandit malému Davidovi.