Vyprávění Jana Wericha vždy pohladí po duši, ať už jde o povídky, pohádky nebo cestopis.V tomto případě vše v jednom.

Pravidla moštárny jsou zobecněním jakýchkoliv pravidel a také jejich kritikou. Irving kritizuje pravidla, protože jsou suchá, rádoby objektivní. Každým pravidlům chybí trocha svobodné vůle, lidskosti, pravidla prostě nemají žádnou poetiku. A k této kritice si vybírá pravidla z nejzásadnějších a to ty, jež rozhodují o životě a smrti nenarozeného dítěte. Na toto téma autor vyčerpal téměř všechny argumenty pro i proti, a to potraty nejsou jediným velkým tématem tohoto románu. Irving také zcela nepokrytě přiznává, že krom jiného, mu byly inspirací knihy Charlese Dickense a myslím, že kdyby Dickens mohl, i on by musel uznale pokývat hlavou.

V téhle knize se McCarthy ohlíží nostalgicky zpět, jak je patrné z názvu, velmi jednoduše říká, to co říkají moje rodiče, moje babička a nakonec to budu říkat i já: Jo za nás to bylo všechno jinak, lidi věděli co je to čest, měli jinou morálku a to vy už nepoznáte...Tahle země prostě neni pro starý. McCarthymu se tahle doba nelíbí a není sám. Ač si myslím, že autor je věčný cynik a pesimista, pak v této knize mi to nijak nevadilo, tady se trefil.

Tohle je trochu jiný Singer, než kterého znám z jeho románových děl, které jsem zatím přečetl a myslím si, že dokonce lepší. Podle mně formát povídky Singerovi perfektně sedí, dokáže zde velice vytříbeným a sofistikovaným stylem v krátké povídce vyjádřit, ve většině případů, velkou myšlenku. Kniha je velmi obsáhlá, všechny povídky jsou dobré, ale některé jsou výborné a téměř geniální. Nemám ve zvyku se ke knihám vracet, ale tohle bude asi výjimka a z téhle knihy bude koukat pár bílých papírků, abych si mohl některé povídky za čas připomenout. Většina povídek je kritikou racionalismu, idealismu, slepé lásky, vůle, dogmatismu...téměř všech lidských vlastností, ale pouze v jejich ryzí podobě, rozhodně není kritikou lidskosti, jako takové.

Kureishi je ve svých povídkách věrný názvu své knihy. Ze všech povídek je cítit melancholie nad životem, láskou a její pomíjivostí. Autor vás nutí hledat lásku všude a ve všech jejích podobách a rozhodně tam, kde byste ji nečekali - za nenávistí, pokrytectvím, všedností. Dalším tématem spojujícím povídky je rebelský způsob života bez jistot - život v okamžiku versus klasický způsob života a balancování na téhle hraně je vzrušující, stejně jako celá kniha.

Na rozdíl od jiného autorova díla: Zelený dům, má tato kniha naštěstí pouze dvě časové roviny. Ta první, kde jsou líčeny hrůzy a zvěrstva kolonialismu, je čtivější, ale to jen díky právě oněm hrůzám a zvěrstvům, nutí čtenáře žasnout nad tím, čeho je člověk schopen, bohužel všechno to násilí je podle mě samoúčelné. Je zde minimum zamyšlení, důvodů a pokud mě to k takovýmto zamyšlení mělo dovést, bohužel. Za to druhá část je o dost nudnější a je v podstatě kouskem irské historie boje o nezávislost plné jmen a událostí. Tuším, že ony dvě časové roviny měly být propojeny a že tím spojujícím tématem měl být nacionalimus, vlast, boj za vlast, nicméně i toto spojení se mi zdálo neopravdové a samoúčelné.

Hemingwaye jsem nikdy neměl v nějaké větší oblibě, ikdyž uznávám, že díla Komu zvoní hrana, Stařec a moře jsou vynikající exempláře světové literatury. Jenže Ježíšek neměl o mém vztahu k tomuto autorovi ponětí a přinesl mi pod stromeček právě toto poslední Hemingwayovo dílo. A já se ho snažil přečíst, veden respektem a vědomím, že se jedná o poslední věc, kterou Hemingway napsal, než se zastřelil. Čekal jsem, že najdu nějaké vysvětlení takového konce, moudrost starého muže a jeho pohled na svět, ne. Našel jsem jen typickým strohým stylem sepsanou reportáž z býčích zápasů, čistou novinařinu, jeden býčí zápas jako druhý a pořád dokola, bez jakékoliv poetiky. Nedočetl jsem...

Moje druhá kniha od Greena a myslím, že na delší dobu poslední. Ta kniha nemá příběh, je obdivuhodné, že autor dokáže analyzovat, rozebírat vztah dvou lidí na 100 stránkách, aniž by se někam pohnul a v mnohých pohledech docela zajímavě, ale pro mně to bylo také nepředstavitelně nudné.

Málo napětí, moc jednoduché a předvídatelné. Neměl jsem problém tu knihu přečíst a četla se celkem dobře, ale od Francise jsem četl už poutavější příběhy.

Originální bezesporu, ale také plné nechutných povídek bez jakékoliv literární hodnoty.