Jsem zvědav, jestli tomuto autorovi někdy přijdu na chuť. Neznám moc autorův styl a smýšlení a z této velmi krátké knížečky jsem to nemohl postřehnout. Nápad velmi zajímavý, ale mohl být lépe realizován, nepochopil jsem co tím chtěl autor říci.

Nedávám sto procent, protože sto procent u mně má pouze jediná kniha, ryze praktický důvod a hra s čísly. Hry 4 osvobozeného divadla, jsou velni vtipné (ať jde o humor situační, nebo konvezační, hra se slovy), mezi řádky těchto komedií se se skrývají velké pravdy a moudra oněch dvou klaunů , jsou určitě nestárnoucí a nadčasové. Velmi lituji toho, že je nemohu vidět v provedení ansámblu osvobozeného divadla.

Autorka píše velmi pěkným stylem je to vtipné, čtivé a má to něco do sebe a co se týče této knihy je i velmi originální. Ale specielně v tomto případě to bylo na mně trochu ženské téma a místy jsem se ztrácel. Ke konci mi přišlo, že je to pořád dokola "babské tlachání". Samozřejmě uvozovky a ještě s rezervou, vím že za tím "babským tlacháním" se skrýval vývoj vztahu hlavních postav na základě jejich zkušeností, ale tak mi to prostě připadalo. Doufám že jsem se tímto komentářem neodsoudil k útoku méně či více emancipované zástupkyně něžného pohlaví, protože tímto způsobem to nebylo myšleno.

Tohle je tak trochu jiný Šabach. Řekl bych trochu slabší. To co u Šabacha obdivuji a mám rád - samozřejmě skvělý smysl pro humor, celková atmosféra jeho knih, nadhled, tolik neviniknou v povídce jako v delší próze. Některým povídkám chyběl trochu šmrnc, švih, ale některé byly opravdu výtečné. Rozhodně stojí za přečtení.

Remarqua jsem nečetl už dlouho a málem jsem zapoměl, jak krásné je číst Remarqua.

Na knížky pana Šabacha se vždy moc těším, jsou velmi vtipné a originální, čtu je jaksi za odměnu. A Opilé banány nejsou výjimkou.

McCartyho styl je typický a nezaměnitelný. Myslím, že typické je zejména to, jak barvitě dokáže vyprávět a do jakých detailů příběh vykresluje. Ta detailnost je ovšem někdy až únavná a to je případ právě této knihy, tedy její první části o putování s vlčicí. Jinak kniha nevybočuje z velmi vysokého standardu tzv. pohraniční trilogie.

Jestliže někdo zemřel s úsměvem na rtech, pak to musel být Miroslav Horníček.Labužník života.I v této knize je patrné, jak intenzivně Horníček vnímal svět kolem sebe, žil v detailech a maličkostech všedního života, kterých si jiný sotva povšiml.Když jsem přistoupil na autorovu "hru" a pečlivě si prohlédl fotografii sochy a poté přečetl autorův rozhovor s ní, musel jsem s údivem připustit, že to sedí, že autor dokázal vystihnout náladu, povahu, úkol, či účel kusu kamene. To je celkem obdivuhodné, zajímavé ale asi po 10 sochách (asi třetina knihy) také nudné. Nerad odkládám rozečtenou knihu, ale musel bych se opravdu přemáhat ji dočíst. A to, že ji nedočtu je celkem dobré alibi ji také nehodnotit s tím, že se k ní jednou zajisté vrátím.

Velmi rád bych na tuto knihu pěl jen chválu, už jen proto, že na obálce stojí: John Steinbeck. Ale bohužel vztah a víra člověka v přírodu je zde někdy tak umělá, jak by chtěla být zřejmě přirozená. Důsledkem toho se děj místy táhne a je jakoby "lámán přes koleno". Zakončení je ovšem hodné autorova jména. A autorovi jehož dílem jsou Hrozny hněvu a Na východ od ráje se dá tato "novela" odpustit se 75%.

Z toho co jsem zatím četl z 2. světové války a holocaustu, tak tahle kniha nemá zřejmě moc konkurence. Myslím, že se Merlemu povedlo dokonale popsat zrod a život lidské zrůdy Rudolfa Hoesse. Ikdyž je člověku znám "tak nějak" osud této osoby a tím i konec tohoto díla, čte se opravdu jedním dechem. Nad fakty, které kniha obsahuje (a že to jsou opravdu fakta, ač jde o román) se nepozastavuji, jsou všeobecně známá a myslím, že stejně tak nepochopitelná.