Singera čtu rád, ačkoliv s židovskou vírou nemám nic společného, na druhou stranu zase se o ní něco dozvím. Kajícník je obrovským morálním dilematem a soudem moderní, globální společnosti či spíše jejím odsouzením. Nemilosrdně jsou odsouzeny víra v mládí, víra v pomíjivé ideály, samozřejmě morálka, promiskuita, ženy jsou zde nazývani kurvami, Dostojevskij brakem.... Trochu radikální, přesto si zde člověk může vybrat a podívat se na dnešní společnost z jinbého úhlu. Těžké téma ještě k tomu náboženské, ale přesto velmi čtivé.

Kniha mě bavila, ale nedostala mě takovým způsobem, abych se smíchy válel po zemi. Určitě to bylo vtipné, ale mně ten humor nepřipadal tak briskní. I přesto, že mi styl humoru úplně nesedl, neměl jsem problém knihu dočíst, protože je psána parádním slohem, je zajímavá a i provázaný příběh nenudí.

První kniha od Dickense, co jsem přečetl, není to nic čím bych musel zrovna chlubit, leč je to tak. Kdyby druhá polovina knihy byla stejně tak čtivá jako ta první, neměl bych co vytknout. V té první části, kdy je líčena osobnost páně Pipova a jeho vztah s "otcem" je kupodivu Dickens lepším vypravěčěm než v části druhé, která je plná akce a dějových zvratů. Knihám s Dickensovým jménem na obálce se do budoucna vyhýbat určitě nebudu.

Se vší úctou pane Dostojevskij, jsem šťasten, že už jsem toto Vaše veledílo dočetl. A že mi to trvalo. Těch téměř 600 stran, na kterých se snažíte čtenáře jakkoliv rozptýlit a odvést od příběhu, je opravdu moc. A styl, kterým jste tentokráte psal - roztržitý, roztěkaný, příběh moc nefungoval a kde jsou vaše citové zápaly a strhující výstupy? Jsem zklamán, ale nebráním někdy v budoucnu své hodnocení přehodnotit.

Psáno nádherným jazykem, plným metafor aniž by toto nějak ubíralo čtivosti knihy. Na to že je to o smrti, což není téma z nejpříjemnějších, dávám celkem vysoké hodnocení, ale přečtu si to zřejmě někdy ještě jednou, až mi to bude mít více co říci.

Docela prostý příběh, jak se dalo od autora očekávat, velmi poutavě odvyprávěný. Jednoduchý sloh, díky němuž jsem se stal na celých 312 stran součástí této knihy, prostě Kožík.

Mrzí mně, že tu neni jediný komentář, abych se dozvěděl, proč je tato kniha tak skvělá a proč před mým hodnocením měla 96%.
Bezpochyby to jak je tato kniha napsána velmi svérázným a originálním způsobem. To, že každá kapitola je z jiné časového období není zas tak výjimečné, ale to, že se časové roviny prolínají téměř na každé stránce, už ano a dělalo mi ze začátku problémy se v tom vyznat. Celé to vypadá jako mozaika do které někdo třískl kladivem, rozletěla se na tisíc kousků a ty kousky byly nasypány do nějaké nádoby, no a to je ta kniha. Příběhy vytržené z kontextu, kde bylo těžké sledovat nějakou dějovou linku-to je demotivující. Některé kapitoly byly zajímavé, ale celkově mně to čtení moc nebavilo.

Trochu zklamaná očekávání. Četl jsem dostojevského romány které měly 500 stran, často i více a ty byly vcelku všechny čtivé. Takže od tohoto románu, který měl slabých 185 stran malého formátu, jsem čekal, že to bude záležitost pár dnů a těšil jsem se na to, prostě taková jednohubka. Ale kupodivu jsem se do toho nemohl vůbec začíst, začátek jen samé pletichaření, přetvářky a hry. Tak dlouho jem se snažil překousnout onen začátek, až jsem ztratil přehled o vztaích a situacích. Od poloviny až ke konci, od příjezdu babičky, to už bylo lepší, ale nepochopil jsem jaksi hlavní myšlenku tohoto díla, takové zmatečné.

Souhlasím s komentářem nad sebou. Je pravda, že dopisová forma místy "nestíhá" a pak to zde působí nepřirozeně a uměle. Ale navzdory této formě je to překvapivě čtivé, příběh zajímavý, hlavně postava marnotratného cholerika Boaze. Nebýt těch citací starého zákona a toho konce, jež je právě stránkovou citací Bible, hodnotil bych lépe.

Jak se v anotaci knihy píše, je toto ojedinělá monografie Jana Wericha. Zvláštní je to, že byla napsána ruským autorem (bohemistou) a pak přeložena do češtiny. Co vím, tak kompletní monografie Jana Wericha psána českým autorem neexistuje. Je psána také docela zvláštním způsobem, připadalo mi to jako kdyby začala velkým písmenem a skončila tečkou. Je trochu složité občas se v ní zorientovat, protože autor ačkoliv postupuje časově chronologicky, tak prolíná různá časová období, doplňuje reakcemi z tisku a samozřejmě pasážemi z her Osvobozeného divadla a také výseky ze života jeho předsatavitelů. Spíše než monografie Jana Wericha je toto monografiíí Osvobozeného divadla, samotnému Janu Werichovi je věnován asi 50ti stránkový dodatek. Dílo je to komplexní a velmi podrobné a jsem rád, že jsem se k němu dostal.