Král krysa

z dnešních filmů již máme trochu představy o tom, ak to asi v zajateckých táborech vypadalo a vypadá, ale když jsem ji četl já,tak jsem nevěřil, byl znechucen a fascinován zároveň..

Tak nevím, čekal jsem trochu víc než dobrodružný román. Autorovi se myslím úplně nepodařilo vylíčit hrůzu tábora...místo sledování osudů zlomených zajatců se soustředí na těch pár, kterým se daří "relativně" dobře.
K hlavnímu motivu se propracovává docela těžko a teprve s ním a následným srovnáním světa zajatců a světa svobodných lidí nabývá knížka na opravdové síle. Škoda toho zbytečně rozvleklého úvodu.

Možná trochu analogie z běžného života.

Trošku jiný pohled na život v zajateckých táborech. Obchod holt kvete jak vidno za každých okolností.

Všichni jsme králem ... krys.

Parádní kniha o vztahu dvou rozdílných povah v trestaneckém táboře a vůbec o celém fungování tohoto tábora. Závěr mě opravdu dostal.

Ta kniha je skutečně nadčasová, jako ostatně všechny Clavellovy práce. Rozhodně se nejedná (jak zde bylo výše nadneseno) o pouhý dobrodružný román - známí pamětníci, kteří zažili ruské komunistické koncentráky (ty německé se s japonskými ani ruskými nedaly srovnávat), to jednoznačně potvrdili. Absolutní neúcta k životu vězněných, a mezi tím přežívají především ti, kteří mají ostré lokty, a pak menší skupinka těch, které ti první k jakémusi účelu potřebují. Šok z osvobození je pak nemilosrdný - ti první se děsí utéci z klece, kterou si již uzpůsobili, ti druzí nechápou.
Osobně by mne ani nenapadlo zařadit toto dílo mezi kontroverzní - tenhle pocit může pramenit pouze z historické a čtenářské nezkušenosti a naivity.

Nadšená. A to maximálně. Stejně jako ze Solženicyna. Zřejmě jsem objevila zálibu ve válečných knihách.

Ve svém čtenářském deníku mám krom děje a chvalozpěvů na tuto knihu i krátké shrnutí. Už si bohužel nepamatuji, zda jsou to pouze má slova, nebo zda jsem se s pisatelem tak ztotožnila, že jsem je prostě zakomponovala. Jen pro vysvětlení... Zní to jako když si školačka usnadňuje úkol povinné četby. :-) Ale ujišťuji Vás, že už nějaký rok pracuji a že si takto (uznávám, že neprofesionálně) počínám pouze z níže zmíněných osobních důvodů. Není to ani lenost, jak by se to na první pohled mohlo jevit. Jen mám pocit, že někdy nedokážu vše vyjádřit, tak jak bych si přála a jak by si to kniha potažmo autor zasloužili. Čtenářský deník mi mimo jiné slouží i k zaznamenání co nejvěrnějšího obrazu pocitů z knihy, jejího smyslu, myšlenek atd. Proto po každém přečtení projdu internet a některé mistrně vyjádřené věty, obraty,... které se shodují s tím, co mi běží v hlavě, ale co nejsem schopna takto dokonale vystihnout a pojmenovat, pro své účely použiji ve svých výpiscích.

Teď konečně k hlavnímu... Krátké shrnutí: Kniha je názorným příkladem toho, jak proměnlivý může být žebříček lidských hodnot a ideálů. Setkáváme se tu s nehynoucí nadějí, touhou přežít, ale také touhou zemřít. Autor nechává prostřednictvím různých postav zhodnotit děj z mnoha pohledů. Díky tomu si nejste ani po přečtení jisti tím, kdo byl vlastně v právu a na čí stranu se tedy máte postavit. Interpretace je na Vás. Záleží na čtenáři, jestli bude obdivovat Krále nebo v něm spatří „vyvrhel“ společnosti. James Clavell zajatce přirovnává ke krysí smečce. Slabé krysy se stanou potravou pro silnější, až zůstanou jen ti nejsilnější. I ta nejsilnější a nejmocnější krysa ale stále zůstává jen krysou...

Mám ráda ostatní Clavellovy knihy, proto jsem si pořídila i, na něj netypicky tenkého, Krále krysu. Netušila jsem, že si na vlastní kůži prožil takto hrozný koncentrák, protože o Japoncích a jejich mentalitě píše velmi empaticky a často i obdivně.
S útrapami se vypořádává s grácií, až konec knihy velmi připomene Motýlka a jeho realistická líčení ze stejného prostředí.

Ovšem psí guláš byl teda hodně ostrý... Nechápu, jak lidé po všech těch zkušenost můžou dál vést války.

Zajímavé, čtivé, Clavell mě zaujal, asi se pustím do dalších knih.

Velice výstižný je název tohoto románu, jsou to dvě možným významem protichůdná slova. A stejný je i charakter hlavního hrdiny, který je pro mně v literatuře docela nový. Král je člověk, jež používá své schopnosti k tomu aby se za daných podmínek měl co nejlépe, třeba i na úkor ostatních, což je ta "krysí" vlastnost. A je to špatně využít svých schopností, když je ostatní nemají? Starat se sám o sebe? Možná ano, možná ne. Určitě to není dobře pro společnost, ale kdo bude na svůj úkor hledět na blaho společnosti?
Dost podobných otázek evokuje tato úžasně čtivá, propracovaná kniha, a Král se pro mně stává kultovní literární postavou.

Ve výběru knih jsem tvrdohlavý, a proto si je moc nenechám doporučovat, ale u Krále Krysy jsem udělal výjimku. A moc dobře jsem udělal.
Společenství lidí má svá pravidla, která se jen těžko mění, ovšem aktuální režim si s nimi může snadno pohrát. Jsem přesvědčen, že o této změně chtěl James Clavell napsat. Pokud si vůbec lámal hlavu, kde by tato změna byla nejvýraznější nebo dokonce až absurdní, nemohl udělat lépe než příběh vsadit do prostředí armády v zajateckém táboře. Před zajetím byla hierarchie jasně daná. Nejvýše jsou generálové, dále plukovníci a majoři, pak různí kapitáni, poručíci, praporčíci a úplně na dně vojíni a podobné mutace jako svobodníci či desátníci. Co se však stane, když si v určité situaci umí nejlépe poradit desátník a díky svému talentu, a ideálnosti podmínek pro rozvoj dosud neobjeveného nadání, dokáže sehnat, cokoli chce? Stane se neoficiálním vládcem života všech lidí v táboře. Už od prvních stránek knihy tak čtenář může sledovat scény, kdy se vyhladovělý major téměř plazí před Králem a snaží se mu vlichotit, protože potřebuje pomoc. I když většina Krále nenávidí a závidí mu, jdou mu na ruku, protože opak se rovná smrti.
Na celý román můžete koukat z různých úhlů a vždy naleznete nějakou paralelu. Například, co se týče využití režimu tábora pro své dobro. Nezažili jsme tohle za protektorátu nebo komunismu? Tisíce lidí se umělo zorientovat a stovky i pomáhalo svým kamarádům a kolegům, stejně jako Král. Ale co z toho, když padne režim? Pomocník je estébák nebo kolaborant a na zásluhy každý zapomene. Takových podobností je plná kniha, ovšem jde o to, jestli čtenář chce hledat. Trošku si polámat hlavu a ne jen tupě číst. Právě lidé, kteří při četbě nepřemýšlí, knihu hodnotí jako slabou, protože v ní nejsou popsány všechny hrůzy a brutální praktiky japonského zajateckého tábora. Pokud by se Clavell utápěl v brutalitě, asi by napsal něco jako Ramba nebo něco podobného, místo extrémně čtivého a chytrého románu.
Na knize bych ještě ocenil přínos ostatních postav. Je jich sice jak na Orloji, ale ty stěžejní se povedly. Bavil mě Grey, o kterém ještě nejsem zcela přesvědčen, Peter Marlow a hlavně osazenstvo amerického baráku – především na konci románu. V knize nikdo není černý nebo bílý a šmelí každý, jak jinak. Jen to nikdo neumí tak jako Král. Nejen zde platí, že ryba smrdí od hlavy. Což jen přidá na autentičnosti příběhu.
Kladů je v knize nepočítaně. Mimo jiné mě baví popisování rozdílu v myšlení Angličanů, Američanů, Australanů, Japonců a Malajců nebo závěr knihy, kdy je Čingi osvobozeno. Reakce osádky tábora je opravdu skvělá a panu Clavellovi za to děkuju. Výborným a věrným závěrem jen přidal svému vynikajícímu příběhu korunu.
Kniha se čte na jedno nadechnutí a nic mě nepřinutilo ji dobrovolně odložit. Je to román o člověka, o lidech a pro lidi.